Jako chudí příbuzní. Československo-rakouské vztahy očima zahraničního výboru Národního shromáždění.

Uvolňování politických poměrů ve společnosti i v řadách komunistické strany ve druhé polovině 60. let vedlo i k větší aktivitě Národního shromáždění také v oblasti zahraniční politiky. Na sklonku dubna 1967 projednával zahraniční výbor československo-rakouské vztahy. Toto jednání je zajímavé z několika důvodů. Poprvé se výbor zabýval malou evropskou zemí (do té doby „řešil“ jen naše vztahy k velmocem), která navíc byla naším sousedem. Současně jednání ukázala, jak hluboko byla v myslích našich představitelů zakořeněna ideologická klišé, která nahrazovala skutečnou analýzu.

Hořké dědictví minulosti

Na vzájemné vztahy mělo vliv především poválečné uspořádání celého středoevropského prostoru. Bezprostředně po skončení druhé světové války bylo vzájemné soužití narušeno též pohraničními incidenty, odsunem německého obyvatelstva i násilnostmi na německém obyvatelstvu.

Vzájemné vztahy se zcela změnily v důsledku komunistického puče v Československu v únoru 1948. Rakousko bylo pro svou zahraničně politickou orientaci zařazeno do tábora nepřátel a označováno za „hýčkané dítě Ameriky”. Tvrdé útoky z československé strany si vysloužilo za budování vlastních, byť značně omezených ozbrojených sil. Prakticky ustal malý pohraniční styk, podél celé hranice bylo do hloubky dvou kilometrů vyhlášeno tzv. zakázané pásmo, v němž byl zakázán volný pohyb osob, demolována většina budov, vybudovány zátarasy na cestách a dokonce i protitankové příkopy. Hranice byla takřka hermeticky uzavřena.

Normalizaci vzájemných vztahů bránily především rozdílné názory na tzv. Novorakušany – osoby, které byly vysídleny z Československa a získaly rakouské občanství. Od roku 1945 rakouská vláda podporovala jejich majetkové nároky, zatímco československá je z uplatňování majetkových nároků vyloučila. Veškerá jednání byla zablokována až do druhé poloviny 50. let a problém byl vyřešen až na počátku 70. let minulého století.

Kritika zahraničně politické orientace Rakouska

Zahraniční výbor na jaře 1967 konstatoval, že rozhodnutí Rakouska nezúčastnit se žádných vojenských seskupení a nepřipustit na svém území budování vojenských základen vytváří předpoklad pro mírový rozvoj nezávislého demokratického státu a je základem pro rozvoj dobrých sousedských vztahů. Poukázal i na to, že rakouská politika zdůrazňuje roli mostu mezi východem a západem a má zájem na rozvoji vztahů s podunajskými zeměmi. Kladně hodnotil roli a činnost Rakouska v Klubu devíti (MLR, BLR, Jug, RLR, Belgie, Dánsko, Švédsko, Finsko a Rakousko).

Vzápětí však za neslučitelné se skutečnou neutralitou označil jeho intenzivní styky se SRN v protikladu s omezenými politickými styky s některými zeměmi (např. s NDR pouze v hospodářské oblasti). Kritice bylo podrobeno také úsilí Rakouska o přistoupení k EHS a rozdílná úroveň vztahů se socialistickými zeměmi:

"Ve vztazích k socialistickým státům sleduje rakouská vláda svou politikou zájmy kapitalistického systému, tj. oslabování jednoty socialistických zemí aplikací diferenciační politiky vůči jednotlivým socialistickým státům a využitím jejich zájmů na spolupráci s Rakouskem se snaží vyvolat rozpory mezi jednotlivými socialistickými státy."

Rozporuplné hodnocení československo-rakouských vztahů

Neexistovaly styky mezi poslanci a parlamenty, rakouské zastoupení v Praze zůstávalo stále pouze na úrovni vyslanectví. Řada návštěv byla zaměřena v první řadě na hospodářskou oblast (návštěvy rakouských ministrů a rakouského státního tajemníka na veletrhu v Brně), nebo vzájemná setkání na úrovni krajů a měst (návštěva starostů Vídně Jonase a Marka v Praze v roce 1965, primátora Černého v Rakousku nebo návštěva zemského hejtmana Horního Rakouska Gleisnera v Jihočeském kraji apod.), které měly samozřejmě také určitý politický charakter.

Pozitivně byl sice oceňován vzestup vzájemného obchodu a náznaky nových forem hospodářské spolupráce, rozšiřování kulturních a sportovních vztahů a turistiky, ale poslanci současně poukazovali na mnohé nedostatky. Hospodářské styky byly hodnoceny jako neodpovídající možnostem. Zlepšení však naráželo na možnosti československé ekonomiky, která nebyla schopna dlouhodobě zajistit požadovaný objem zboží, jeho technickou úroveň a kvalitu. Dvě třetiny objemu vývozu do Rakouska tvořila paliva, zatímco podíl strojírenských výrobků (15 %) byl pokládán za nedostatečný – téměř polovinu z něj tvořily automobily MB. Struktura vývozu a dovozu tak neodpovídala vztahu dvou průmyslově vyvinutých zemí.

Z Rakouska do ČSR v této době přicestovaly takřka dvě pětiny turistů z kapitalistických států. Z československé strany situaci komplikovala opatření na hraničních přechodech, zejména dlouhotrvající, byrokratické a komplikované pasové odbavování, přijíždějící rakouští turisté velmi citlivě reagovali na povinnost značně nevýhodné směny rakouských šilinků za Kčs.

V porovnání s úrovní v Rakousku Československo zaostávalo v nedostatečné kvalitě služeb a vybavení v místech koncentrovaného turistického ruchu. Českoslovenští turisté přijíždějící do Rakouska se v důsledku rozdílné životní úrovně ocitali v úloze sociálně slabších občanů, cítili se jako „chudí příbuzní”. V Rakousku nevyužívali prakticky žádné služby a minimálně nakupovali. Současně pro čs. propagandu vyvstával v této souvislosti obtížný úkol, jak vysvětlit, že Rakousko, považované v první republice za ekonomicky slabší stát, se dostal do pozice ekonomicky silnějšího partnera. Současně bylo otřeseno propagandistické tvrzení o zbídačování rakouských pracujících a snižování jejich životní úrovně.

Rakouští turisté během návštěvy v Československu vychvalovali demokratičnost státního zřízení, zdůrazňovali výhody neutrálního státu a také dosaženou životní úroveň. Tato jejich často nevědomá činnost s sebou přinášela, v dobové terminologii řečeno, negativní ideologické působení, což, opět slovy dokumentu mělo negativní vliv zejména na mládež, která přijímala „nekritický obdiv, založený na povrchním pohledu na Rakousko”. Nastalá situace pak měla “vyžadovat účinnější ideově výchovnou práci jak ze strany národních výborů, tak i společenských organizací".

Incidenty na hranicích

Vztahy obou zemí povážlivě kalily pohraniční incidenty. Je ovšem nutno konstatovat, že byly do značné míry způsobeny skutečností, že společná československo-rakouská hranice tvořila i hranici mezi dvěma systémy. Svou roli sehrála i skutečnost, že v polovině 60. let byla zrušena vízová povinnost mezi ČSSR a NDR a ČSSR a PLR a současně byla zpřísněna opatření na hranicích mezi NDR a SRN.

V létě v roce 1967 došlo např. k těmto incidentům:

K.Š. cestoval automobilem do Jugoslávie na pozvání. V prostoru celnice v Českých Velenicích zastavil cca 35 m od státní hranice. Rodina vystoupila z vozu a dala se na útěk do Rakouska, nereagovala na zvolání ani na výstražný výstřel. Celkem bylo vystřeleno cca 20 ran, z nichž některé (pravděpodobně odrazem) zasáhly budovu rakouské celnice.

V srpnu do prostoru Děvína přicestovali čtyři občané NDR. Automobil zastavil těsně u ochranného plotu, který byl vybudován podél silnice vedoucí na břehu řeky Moravy. Čtveřice vylezla na střechu auta, tím se dostala na úroveň plotu, přeskočila jej, seběhla k řece a plavala na rakouskou stranu. Ve vzdálenosti 300 a 350 m se nacházely dvě pohraniční hlídky, které zahájily palbu na narušitele a zasáhly rakouské území.

Narušování společných hranic vedlo k četným oscilacím ve vývoji vzájemných vztahů, které měly výrazný sklon ke konfrontacím a k medializaci problémů po celá 70. a 80. léta. Vztahy s Rakouskem se výrazně zhoršily zejména po srpnu 1968, kdy Rakušané podporovali naše občany, kteří v důsledku invaze pěti států Varšavské smlouvy emigrovali z republiky.

Jaroslav Láník