Josef Balabán / 5. 6. 1894 - 3. 10. 1941

Klíčová postava československého vojenského odboje proti nacistům. Spolupracoval s Ústředním vedením Obrany národa (ÚVOD) a vedl odbojovou skupinu Tři králové. Po vypuknutí první světové války byl nasazen na ruskou frontu a v roce 1915 padl do zajetí. Později vstoupil do československých legií v Rusku a v roce 1920 se vrátil do Československa, kde pokračoval ve vojenské kariéře. Po okupaci Československa v roce 1939 se zapojil do odboje, organizoval vojenské jednotky a zpravodajské sítě. Spolupracoval s Josefem Mašínem a Václavem Morávkem, tvořícími legendární skupinu Tři králové. Balabánova zpravodajská činnost zahrnovala sběr a zasílání informací do Británie a spolupráci se sovětským vojenským atašé. Gestapo jej zatklo 22. dubna 1941 a po krutých výsleších byl 3. října 1941 popraven v Praze-Ruzyni. Posmrtně byl povýšen na generálmajora in memoriam.

Před 130 lety se v rodině hajného Matěje Balabána a jeho manželky Anny, rozené Soukupové narodil syn Josef. Pozdější významná osobnost československých dějin.

Po ukončení školní docházky (v letech 1905–1908) na měšťanské škole v Sedlčanech se v tamní Kašparově továrně vyučil  strojním zámečníkem a v lednu 1914 nastoupil do zaměstnání jako kreslič a nástrojař u firmy Stross v Praze. Po vypuknutí války byl dne 26. 10. 1914 odveden u dodatečného odvodu v Benešově a téhož dne zařazen k c. k. zeměbraneckému pěšímu pluku č. 28 v Písku. Zde absolvoval základní výcvik a počátkem roku 1915 byl odeslán na ruskou frontu, kde 3. dubna 1915 padl do zajetí. Jako zajatec byl držen nejprve v táboře Kašíra nedaleko Moskvy, později v Tule, kde byl zaměstnán v tamní muniční továrně. Zde se 3. 10. 1916 (podle jiných údajů již 20. 7. 1916) přihlásil do čs. legií v Rusku. Trvalo však více než rok, než byl 12. 10. 1917 zařazen do 1. čs. záložního pluku v Žitomiru, od kterého byl krátce poté přeložen k 1. čs. lehkému dělostřeleckému divizionu (krátce poté přeměněnému na 1. čs. dělostřeleckou brigádu). Zde absolvoval v listopadu 1917 poddůstojnickou školu a v hodnosti desátníka byl přidělen k dělostřeleckému muničnímu parku 1. baterie. Zúčastnil se bojů u Lipjag, Buzuluku i dalších srážek s bolševiky v centrálním Rusku a na Sibiři. Po vzniku 1. čs. lehkého dělostřeleckého pluku konal službu u této jednotky až do návratu do vlasti.

Do Československa přijel 22. 4. 1920 v hodnosti poručíka ruských legií (povýšen 1. 12. 1919) a po repatriační dovolené nastoupil službu u děl. pl. 1 v Praze-Ruzyni jako důstojník z povolání. U tohoto útvaru strávil velkou část své prvorepublikové vojenské kariéry. Postupně prošel funkcemi mladšího důstojníka baterie, prvního důstojníka baterie, od 1. 11. 1923 velitele 1. baterie (jejím zatímním velitelem byl již od 28. 5. 1923), velitele instrukčního oddílu (8. 10. 1926–28. 2. 1927) a následně od 28. 2. 1927 velitele náhradní baterie. V mezidobí byl postupně povyšován: 1. 11. 1921 na npor., 31. 12. 1923 na kpt. a 2. 12. 1926 na škpt. a absolvoval kurs telefonních důstojníků u DU v Olomouci (1. 5.–9. 8. 1922), anténní kurs v Chebu (1.–31. 10. 1922) a v termínu od 20. 4. do 15. 8. 1925 byl frekventantem střelecké školy dělostřelectva u DU v Olomouci. Dnem 15. 9. 1929 byl přidělen k MNO II./1. odděl. (dělostřeleckému) v Praze, kde poté působil jako referent osobní skupiny až do 30. 4. 1934 (od 7. 11. 1930 v hodnosti mjr.). V době od 1. 5. 1934 do 8. 9. 1935 byl přidělen k děl. pl. 1., tentokrát jako velitel II./1. oddílu.

 Během této relativně krátké doby stačil absolvovat zkušenou u instrukčního praporu v Milovicích (1. 6.–15. 7. 1934), kurs pro velitele oddílů (teoretickou část v Praze od 16. 10. 1934 do 23. 2. 1935, praktickou v Plaveckém Podhradí na Slovensku ve dnech 3.–28. 6. 1935). Dnem 9. 9. 1935 se opět vrátil jako referent k II./1. odděl. (dělostřeleckému) MNO, ale již 2. 1. 1936 opět nastoupil službu jako velitel II. oddílu v Praze-Ruzyni. Tuto funkci vykonával až do poloviny září 1936 (od 1. 7. 1936 jako pplk.). Dnem 15. 9. 1936 se vrátil definitivně na MNO, kde působil jako přednosta osobní skupiny II./1. oddělení, později jako zatímní přednosta tohoto oddělení až do okupace.

Po 15. 3. 1939 působil na MNO v likvidaci a podílel se na rozmisťování bývalých důstojníků do civilních povolání, což bylo prováděno v souladu s potřebami budované ON.

 Po ukončení práce likvidační komise byl přidělen k ministerstvu zdravotnictví a sociální péče. Aby snížil riziko svého odhalení a získal další prostor pro ilegální činnost, podařilo se mu ze zdravotních důvodů dosáhnout penzionování. Tou dobou však již byl plně zapojen v odboji. Již v prvních týdnech okupace byl pověřen zorganizováním a následným velením jednoho z rámcových pluků ON v tehdejší Praze VII., což se mu podařilo ve spolupráci s kpt. děl. Františkem Bernasem a kpt.gšt. Vilémem Sachrem.

Jeho organizační schopnosti a vysoká inteligence jej však předurčovaly pro důležitější poslání. Není proto divu, že se již v létě 1939 stal jedním z nejaktivnějších spolupracovníků Ústředního vedení ON. Kromě toho navázal velice úzkou spolupráci s pplk.děl. Josefem Mašínem a škpt.děl. Václavem Morávkem, s nimiž časem vytvořil nyní již legendární skupinu Tři králové. Po masivním úderu gestapa proti vedoucím složkám ON v Čechách a na Moravě v zimě 1939–1940 nastoupila do jejího čela tzv. druhá garnitura ON, mezi jejíž významné představitele patřil i pplk. Balabán. Po ustavení koordinačního odbojového orgánu – ÚVOD – v níž byly paritně zastoupeny jednotlivé odbojové organizace, se v něm navíc stal (společně s plk.gšt. Josefem Churavým) zástupcem ON.

Kromě organizátorské práce byla jeho doménou zejména zpravodajská činnost, v níž byl zpočátku napojen na Oblastní velitelství ON – Velká Praha. Vypracovával souhrnné přehledy informací, které byly zasílány do Británie (používal řadu krycích jmen Bohuš, Fanta, Knap, Kop, Pavel). Jejich hodnotu zvyšovalo to, že nepocházely pouze z činnosti Balabána, Mašína a Morávka a na ně napojených zprav. skupin, ale i rozsáhlých zpravodajských síti PVVZ. K jeho informátorům patřili navíc i významní představitelé hospodářského života, mezi nimi např. Ing. Karel Staller, generální ředitel brněnské Zbrojovky. Pplk. Balabán byl rovněž jedním z hlavních iniciátorů zpravodajské spolupráce se SSSR a již v červnu 1940 navázal prostřednictvím mjr. tech. zbroj. let. RNDr. Josefa Jedličky spojení se sov. vojenským atašé v Praze.

Vzhledem k mimořádně rozsáhlé odbojové činnosti pplk. Balabána a jeho dvou přátel vyvinulo gestapo velké úsilí o jejich dopadení. Úspěchu dosáhlo 22. 4. 1941.

Poblíž lékárny na Velvarské ulici, kde byl zaměstnán jeho spolupracovník Otakar Schiedeck, byl Balabán postřelen a zatčen. Vězněn byl v pražské Pankrácké věznici, odkud jej pravidelně vozili do sídla gestapa v Petschkově paláci. Bestiálním vyšetřovacím metodám gestapa však odolal a nikoho ze svých spolupracovníků nevyzradil.

Po příjezdu Reinharda Heydricha do Prahy byl v rámci vyhlášeného výjimečného stavu odsouzen stanným soudem při řídící úřadovně gestapa v Praze k trestu smrti a 3. 10. 1941 popraven v jízdárně kasáren bývalého děl. pl. 1 v Praze-Ruzyni, tedy na místech, které důvěrně znal a kde prožil několik let svého života. V roce 1946 byl posmrtně povýšen do hodnosti plk. děl. a o rok později, po rozkrytí rozsahu jeho od bojové činnosti na brigádního generála in memoriam. V květnu 2005 byl povýšen na generálmajora in memoriam.

VYZNAMENÁNÍ:

• Československý válečný kříž 1918;
• Československá revoluční medaile;
• Československá medaile Vítězství;
• Vojennyj orděn svjatogo Georgija IV. Stěpen;
• Orden Jugoslovenske krune IV. Reda;
• Československý válečný kříž 1939 in memoriam;

PAMÁTKY:

• Pamětní deska v kostele sv. Fabiána a Šebestiána v Praze 6;
• ulice Balabánova v Praze 8 – Kobylisích
• Jeho jméno je v seznamu dalších popravených v Jízdárně ruzyňských kasáren – pietní místo (expozice je ve správě Vojenského historického ústavu Praha)

Převzato z publikace Vojenské osobnosti československého odboje; VHÚ 2005; sestavil kolektiv autorů;