Kdy vstoupit do války? Případ Rumunska v první světové válce.

Dva roky stálo neutrální Rumunské království mimo válečnou partii zuřící od roku 1914 na evropské šachovnici a vyčkávalo na vhodnou příležitost ke svému tahu. S příslibem rozšíření vlastního území na úkor sousedů zištně zakotvilo v dohodové koalici. Rumunsko vyhlásilo Rakousku-Uhersku válku 27. srpna 1916 a na východě tak vznikla další fronta. Neměla malou ambici: vychýlit pomyslný jazýček vah mezi oběma znesvářenými bloky ve prospěch Dohody. Proč záměr selhal?

Rakousko-Uhersko se ještě nestačilo se svým německým patronem vzpamatovat z krize způsobené Brusilovovou ofenzívou probíhající od 4. června 1916 a už jí nastávala další. Nebezpečí plynulo ze strategického postavení Rumunska na jižním křídle ruské fronty s přístupy k východní hranici Uher a severní hranici Bulharska. Od soluňské fronty, černomořských úžin a vitálních spojovacích linií vedoucích přes Srbsko do Turecka dělila Rumuny vzdálenost okolo 300 km.

Při cílevědomém využití zmíněných strategických možností a při nasazení odpovídajících sil mohlo Rumunsko s dohodovou pomocí zasadit Ústředním mocnostem citelnou ránu. Akutní hrozbu představoval zvláště obchvat jižního křídla východní fronty spojený s útokem přes Sedmihradsko na Budapešť. Poměr sil byl pro Ústřední mocnosti více než nepříznivý. Zejména obrana Sedmihradska čelila více než dvanáctinásobné rumunské přesile (34 000 : 420 000), ale ani na Dunaji a v Dobrudži nebyla situace uspokojivá – 70 tisíc Němců a Bulharů stálo proti 182 tisícům Rumunů a Rusů.

Mobilizovaná rumunská armáda, čítající přes půl milionu vojáků, představovala v citlivé a slabě hájené oblasti neopomenutelnou hrozbu. Na její bojové výkony však měla zásadní vliv nejen absence válečných zkušeností, ale i chabé materiální zajištění, ještě podtržené nedostatečnou výrobní kapacitou zbrojního průmyslu. V době opotřebovávacích materiálových bitev vyrazit do boje se šestitýdenní zásobou munice svědčí o trestuhodné lehkomyslnosti rumunských stratégů i o jejich odtržení od reality soudobého boje. Anebo o tom, že jako mnozí jejich předchůdci podlehli i oni iluzi o krátkém tažení, které v podmínkách všeobecného vyčerpání válčících stran patovou situaci rozhodne.

Pro uplatnění vyčkávací taktiky před zásahem do již probíhajícího konfliktu hovořila čerstvá a příznivá zkušenost z druhé balkánské války z roku 1913. Rumunsko se do bojů vložilo na poslední chvíli. Kalkul se mu vyplatil, a tak přišlo s minimálními ztrátami k nemalému územnímu zisku. Co však vyšlo před třemi lety, nemělo se už opakovat.

Rumunská ofenzíva začala soustředěným postupem do Sedmihradska s cílem obsadit Banát a táhnout na Budapešť. Zpočátku postup nenarazil na výraznější odpor, ale byl příliš pomalý a umožnil seskupení dvou německo-rakousko-uherských armád k odražení náporu. Pokud jde o načasování, Rumuni promeškali ideální příležitost, která se nabízela v době vrcholící Brusilovovy ofenzívy. Tehdy Ústředním mocnostem nezbývaly prakticky žádné rezervy. O dva měsíce později, po zažehnání nejhoršího nebezpečí, už mohly na rumunskou frontu poslat dostatečné síly.

Koncem září Rumuni utrpěli porážky u měst Hermannstadt (dnes Sibiu) a Kronstadt (Brašov). Poté německé a rakousko-uherské velení připravilo a provedlo společný koordinovaný úder – labutí píseň manévrových bojů velkého formátu. V listopadu pronikly jednotky do Valašské nížiny a Mackensenova armádní skupina, tzv. Dunajská armáda, složená z bulharských, tureckých a německých jednotek, zaútočila z Bulharska na Bukurešť. Postup na levém břehu Dunaje vyvrcholil ovládnutím města počátkem prosince a zatlačením rumunsko-ruských vojsk na linii danou ústím Dunaje. Zde se vytvořila obranná linie, která znehybněla až do července 1917.

Rumunské tažení skončilo obsazením velké části země vojsky Ústředních mocností. Rozsáhlé přírodní zdroje byly jejich vítanou kořistí, a tak nejen suroviny cenné pro válečný průmysl končily v rukách okupačních armád. Obsazením úrodné Valašské nížiny a mohutnou rekvizicí potravin Německo a Rakousko-Uhersko alespoň na čas zlepšily svoji obtížnou vyživovací situaci v zázemí.

Na druhou stranu obsazení tak rozsáhlého území vyžadovalo přítomnost nezanedbatelného množství okupačních sil, jež scházely jinde. Východní fronta se protáhla o dlouhých 500 km, a tak nakonec obě strany konfliktu vnímaly rumunské dobrodružství jako poměrně problematickou slepou uličku. Nakonec nikam nevedla.

Tomáš Kykal