Konec června 1948, první berlínská krize

Rychlý rozpad protihitlerovské koalice dostal v letech 1947 a 1948 další impulzy. Nedorozumění a podezírání mezi oběma velmoci, která se hromadila od konce války, začala přerůstat v otevřené konflikty. Sovětský svaz i USA se postupně vzdaly úsilí dospět k jakékoli vzájemné dohodě a svoji pozornost zaměřily na konsolidaci svých sfér vlivu. Stále více se ukazovalo, že spojenectví z války nepoveden k trvalému míru a nezajistí budoucí bezpečnost. Vzrůstající rozpory se nejvíce projevily v rozdílných představách, jak řešit německou otázku.

Bezprostředně po válce žádná z velmocí neměla žádnou dlouhodobou politickou linii k dispozici. Stalin se domníval, že britská, francouzská a americká okupace povede k hospodářským obtížím nejen v obsazených částech Německa, ale i v jejich mateřských zemích. Počítal s tím, že s ohledem na válečné zpustošení západoevropských zemí nebudou mít Velká Británie a Francie dostatek prostředků, aby subvencovaly poražené Německo, a postupně se odtud stáhnou. Poté by se dostala k moci Komunistická strana Německa. Proto prosazoval silné sjednocené Německo.

V důsledku toho Sovětský svaz odmítl americký návrh na demilitarizaci celého německého území na dobu 25 let. V odpověď na toto odmítnutí Američané znemožnili Sovětům reparace ze západních okupačních zón a vyzvali ostatní spojence, aby usilovali o ekonomické sjednocení okupačních zón, neboť byli přesvědčeni, že politické jednotě Německa musí předcházet jednota hospodářská. Rozhodnutí padlo na londýnské konferenci okupačních mocností, která se konala 23. února až 6. března 1948. Sovětský svaz na ni nebyl přizván.

Od konce ledna 1948 se náhle začalo měnit chování sovětských zástupců v berlínské komandatuře, čtyřstranné vojenské správě města. Místo prosazování svých návrhů zvolili obstrukci jednání. Dne 20. března opustil maršál Vasilij D. Sokolovskij demonstrativně zasedání spojenecké Kontrolní rady pro Německo, orgánu, který byl odpovědný za provádění společné politiky vůči Německu. V té době na sovětském ministerstvu zahraničních věcí vzniklo tajné memorandum, podle něhož měli Sověti pod hrozbou blokády Západního Berlína donutit USA a jeho západoevropské spojence ke změně politiky vůči Německu. Stalin rozdmýchával rodící se konflikt ve snaze způsobit Američanům diplomatickou porážku a tak otřást jejich důvěryhodností, jakožto ochránců západní Evropy.

Již od května kladly sovětské úřady překážky západním zemím při cestách do Západního Berlína. Situace se vyhrotila poté, co západní státy 18. června 1948 oficiálně vyhlásily úmysl zavést ve svých zónách separátní měnu. Toto opatření bylo vynuceno i skutečností, že Sověti tiskli nekontrolovatelně nové peníze, čímž roztáčeli inflaci a touto znehodnocenou měnou platili za dodávku potravin a surovin do východních sektorů. Protože si západní státy byly vědomy, že toto opatření vyvolá napětí, vyňaly z předpokládané měnové reformy své berlínské sektory a souhlasily s projednáním důsledků reformy na jednání expertů. Ještě během jednání však Sovětský svaz vyhlásil zavedení svých nových peněz v západní části Berlína, na což spojenci odpověděli zavedením své měny ve svých sektorech Berlína.

V následujících dnech zastavila sovětská vojenská správa železniční, silniční a říční dopravu do západních sektorů Berlína. Z blokády bylo vyňato pouze letecké spojení s městem. Zatímco o proražení pozemní blokády by se musely pokusit západní země, ve vzduchu by rozhodnutí eskalovat konflikt spočívalo na sovětské straně. Západním letadlům by v letu museli zabránit sovětští stíhači. Stalin také nevěřil v možnost zásobovat více než dvoumiliónové město letecky.

Nastalá situace vyvolala mezi západními představiteli diskusi, jak na ni reagovat. Americký generál Clay obdržel rozkaz dopravit do města příslušníky ozbrojených sil USA. Ke střetu však nedošlo, neboť Sovětům se podařilo vlak odklonit. Ještě méně reálná byla jaderná varianta. Prezident Truman nařídil přesunout do Británie 60 bombardérů schopných nést atomové bomby, ovšem žádný z nich na to nebyl upraven. Šlo o propagandistický tah. Současně bylo zřejmé, že USA ještě nedisponují takovým množstvím jaderných zbraní, aby byla zaručena bezpečnost západních zemí. Situaci posléze zachránilo zřízení leteckého mostu. Od 25. června začala v Západním Berlíně přistávat první americká letadla s lidmi a materiálem, 29. června nabídli Britové 750 strojů RAF. Krize vrcholila během následujícího měsíce a blokáda města se protáhla až do května následujícího roku.

Pro vývoj studené války měla první berlínská krize závažné důsledky. Již komunistický převrat v Československu Západ interpretoval jako počátek další expanze Sovětského svazu (byť šlo o posílení postavení ve vlastní sféře vlivu) a blokáda Západního Berlína ho v tomto hodnocení utvrdila. Představa, že Sověti usilují o podmanění dalších států, dala mohutný podnět k vojenské spolupráci - 17. března 1948 byl podepsán mezi Velkou Británií, Francií a Nizozemím Bruselský pakt. Americký prezident v souvislosti s událostmi v ČSR požádal Kongres o obnovení zákonné předlohy na zvýšení obranných výdajů a v létě, poté co západní mocnosti na další londýnské konferenci vyhlásily za cíl ustavení separátního německého státu, byla přijata Vandenbergova rezoluce, otvírající cestu k ustanovení vojenské organizace k obraně západní Evropy.

Jaroslav Láník