Krvavý přízrak jménem Filature

Od října 1944 se Čs. samostatná obrněná brigáda ve Velké Británii (Czechoslovak Independent Armoured Brigade Group) jako hlavní síla spojeneckých sil účastnila obléhání mnohem početnější německé posádky v přístavu Dunkerque. Přání československých vojáků postupovat po boku amerických jednotek do srdce Evropy a podílet se na osvobození okupované vlasti bránily tři zásadní problémy – nedostatek záloh pro doplňování bojových ztrát, rozdílnost americké a britské bojové techniky i fakt, že nadřízené britské síly, na rozdíl od Američanů, postupovaly na levém křídle spojeneckých armád nikoliv směrem k českým zemím, ale přes Holandsko do severozápadního Německa.

Po velkých útočných akcích Čechoslováků v říjnu a listopadu 1944 se obléhání Dunkerque opět změnilo v kraji bažin a Němci zatopených polí a četných minových polí ve vleklou poziční válku…

Krvavým přízrakem jarních bojů u Dunkerque v roce 1945 se potom stala továrna Filature. Šlo o významný opěrný bod v západním úseku, který byl svěřen 8. rotě II. praporu 51. pěšího pluku francouzských FFI, kterým velel kapitán Bruel. V noci z 9. na 10. dubna 1945 však ležérní Francouze zaskočil německý útok. Ti po minimálním odporu svá postavení opustili. Jejich vlažné pokusy opět obsadit ztracená postavení se však rychle ukázaly jako zcela neúčinné.

Za této situace bylo rozhodnuto dobýt objekt zpět 11. dubna 1945 kombinovaným útokem tří pěších rot – československé 1. roty tankového praporu 3 a dvou rot francouzského 33. pěšího pluku FFI – s palebnou podporou tanků i děl. Začátek akce byl stanoven na 17.30 hod. Československá rota byla teprve nedávno začleněna do stavu brigády a stále procházela výcvikem. Tvořili ji na jedné straně zkušení vojáci bývalého motorizovaného přezvědného oddílu a nováčci – většinou bývalí partyzáni z Itálie z řad příslušníků protektorátního vládního vojska a čeští vojáci nakomandovaní do německé armády, kteří se po dezerci či zajetí dobrovolně přihlásili do československé zahraniční armády. Čtvrt hodiny před útokem zaujala rota výchozí postavení na farmě Vie Deram.

Jedné z čet velel čerstvý podporučík Blahoslav „Cyril“ Zavadil: „S největší pravděpodobností si tuto akci na generálovi Liškovi vyškemrali Francouzi, aby napravili, co lehce ztratili svou nedbalostí ne-li přímo zbabělostí. Z východiště však vyrazily pouze dvě roty, moji sousedé vlevo zahájili palbu z pěchotních zbraní, ale zůstali na místě...

...Když jsme se dostali pod obranné valy, a tak i z dosahu přímé palby, zjistil jsem, že mně chybí polovina čety. Dostal jsem zprávu, že padl velitel sousední čety podporučík Adam Adamovič. Po chvíli jsem se dozvěděl od několika příslušníků čety podporučíka Josefa Pončíka, že i pravá francouzská rota nepokračuje v útoku. To už byl zraněn i velitel naší roty kapitán Procházka. Nyní jsme již bez dalších průtahů začali ustupovat.

Z tohoto boje mi zůstaly ve vzpomínkách velice nehezké obrazy, jak například bývalého vládního vojáka a partyzána v Itálii četaře Jaroslava Jirouše zasáhla střepina z minometu. Další „vladař“ desátník Antonín Košíček byl velitelem jednoho družstva mé čety a při pěším útoku se mi téměř před očima doslova ztratil po přímém zásahu dělostřeleckým granátem. Nebýt očitým svědkem jeho smrti, těžko bychom jeho pozůstatky později našli a ještě hůře identifikovali. Oba padlé jsme potom v přítomnosti našeho katolického kněze Hugo Vaníčka důstojně pohřbili na hřbitově v Bourbourg…”

Ani po tomto neúspěchu, který stála čs. brigádu 11 mrtvých a 28 zraněných, se však obléhatelé nevzdávali myšlenky na zpětné dobytí Filature. Do útoku mělo být vysláno několik čet československého Motorizovaného praporu a další jednotky od tankového praporu 1 a oddílu kanonů proti útočné vozbě. V noci z 14. na 15. dubna proto vyslal velitel 2. tankové roty kapitán Raimund Heinrich několik hlídek do předpolí, aby prozkoumaly cesty pro tankový útok. Ve dvě hodiny ráno mu velitelé hlídek hlásili, že použití tanků, jako přímé podpory pěchoty, je nemožné. Hlídky zjistily, že cesty jsou nesjízdné a zaminované, a otevřený terén je pro tanky moc měkký. Navíc v některých částech je cesta zaplavená. Bylo proto rozhodnuto, že pokud to bude možné, tanky podpoří útočící pěchotu jen v první fázi útoku.

První akcí byl demonstrativní útok na farmu Grand Predembourg. Bojová skupina pod velením poručíka Polykarpa Křižky bez vlastních ztrát farmu dobyla a při útoku zabila 4 Němce a 2 zajala. Samotný útok na Filature byla stanoven na 5.45 hod. nedělního rána 15. dubna 1945. Krátce po vyražení dosáhly československé čety prvního postupového cíle a zdálo se, že továrna bude brzo obsazena. Když se však v 6. 15 hod. nacházely v blízkosti továrny, zahájil nepřítel silnou dělostřeleckou palbu a tím československý postup zpomalil. Útočící jednotky utrpěly velké ztráty, přesto však dosáhly prostoru továrny. Ztratili spojení a jim na pomoc vyslané zálohy byly z větší části zničeny.

Nepřítel se tvrdě bránil a na některých směrech přešel do protiútoku. Útok se brzy změnil, především v samotné továrně, doslova na boj muže proti muži. Ve večerních hodinách se potom začala torza útočících čet stahovat zpět. V dalších dnech se obléhání Dunkerque opět změnilo v poziční vyčkávání, které skončilo až 9. května 1945, kdy velitel německé posádky viceadmirál Friedrich Frisius konečně kapituloval a nad Dunkerque mohla konečně zavlát československá vlajka.

Celkem 15. dubna ztratily československé jednotky 35 mrtvých, 33 raněných a 16 zajatých vojáků, což byly víc jak padesáti procentní ztráty. Podpůrné britské jednotky měly okolo 25 padlých a neurčený počet zraněných. Zajato bylo 28 Němců.

Němci měli sice v těchto pěti dnech desítky padlých a raněných, ale během šesti dní bojů o Filature padlo i 49 československých vojáků a 75 bylo zraněno. Do konce války zbývaly již pouhé tři týdny…

Jindřich Marek