Marcel Ludikar

Jeden z posádky Liberatoru, která potopila den po vánočních svátcích roku 1943 německou zásobovací loď Alsterufer. Ta vezla z  Japonska náklad důležitých surovin pro německý zbrojní průmysl a již několik týdnů ji marně hledalo Královské námořnictvo.

„Byla to tehdy významná událost. Díky tomu se třistajedenáctka a Československo dostaly do novinových titulků britských deníků,“ řekl mi kdysi Marcel Ludikar, jeden z členů posádky bombardéru Liberator kapitána Oldřicha Doležala z 311. československé perutě RAF, která během druhé světové války dosáhla ojedinělého úspěchů. „Německou loď plující kolem Azorských ostrovů jsme zachytili na radaru ve vzdálenosti asi 120 kilometrů,“ vzpomínal radista Liberatoru Marcel Ludikar. Šedesátého výročí tohoto úspěchu se však již nedožil, zemřel v Londýně loni 31. října.

Za svůj podíl na úspěšném útoku na německou loď Alsterufer byl Marcel Ludikar v lednu 1944 vyznamenán Československým válečným křížem. V citaci k vyznamenání mimo jiné zaznělo, že „za podmínek nebezpečných a obtížných, za palby kulometů nepřátelské lodi, splnil svoje povinnosti s naprostou přesností. V průběhu boje udržoval spojení s vyšším velitelstvím a úspěšně navedl na místo boje další letoun, který potvrdil výsledek útoku. Svou přesnou prací a neohrožeností vydatnou měrou přispěl k provedení úkolu celé osádky a k úspěchu celkové akce.“

Uznale mluvil o odvaze našich letců dokonce i nepřítel. Zajatý kapitán lodi Alsterufer Piatek uvedl, že „pilot letadla byl stará liška, neboť dovedl svůj stroj provést obrannou palbou  tak, že sám mohl bombardovat, aniž se mu něco stalo“.

Generálmajor Marcel Ludikar se narodil 28. ledna 1920 v Paříži. Do Francie také po okupaci uprchl. Po francouzské kapitulaci se mu podařilo dostat do Británie. Roku 1941 se stal příslušníkem 311. československé bombardovací perutě britského Královského letectva.

Třistajedenáctka se také v červnu 1944 podílela na invazi spojenců do Normandie. „Blokovali jsme vstup neměckých lodí a ponorek do průlivu La Manche. Létali jsme v trojúhelníku mezi Cornwallem, Plymouthem a Cherbourgem,“ vzpomínal na Den D Marcel Ludikar.

V červnu roku 1945 byl mezi prvními československými leci, kteří se z Británie vrátili do Prahy. Své vlasti si však dlouho neužil. Den před únorovým komunistickým pučem spolu se svým bratrem musel prchat podruhé.

„První útěk z protektorátu provázel úžasný pocit, že jdu bránit svou zem. Ten druhý, a to, jak se k nám komunistický režim zachoval, znamenal doslova pár facek. Když jsem na lyžích v noci ilegálně procházel Šumavou, opravdu to bolelo,“ říkal Marcel Ludikar.

O rok později byl opět přijat do služeb britského Královského letectva. Ani v tehdy jej neopustil smysl pro humor. „Když se mne po návratu jeden anglický kolega ptal, proč jsem vyměnil službu v československém letectvu za službu v RAF, řekl jsem mu, ne zrovna vážně, že v RAF se začíná v devět hodin, zatímco v Československu už v šest,“ napsal Marcel Ludikar. „Kdyby to však byl skutečně ten pravý dùvod, musel bych se považovat za emigranta, který odešel za lepším, a ne za exulanta, který měl na vybranou mezi oprátkou, nebo alespoň kriminálem, a útěkem za hranice. Po šesti letech boje za svobodu vlasti to bylo pro mne a určitě také pro stovky mých válečných kamarádů nejbolestivější rozhodování.“ V RAF pak sloužil až do poloviny padesátých let.

Po skončení aktivní vojenské služby se s manželkou usadili na předměstí Londýna. „Každý rok jsme s kamarády chodili 21. srpna demonstrovat před československou ambasádu. Když přišel listopad 1989, nepřemýšleli jsme ani minutu a hned jsme se se ženou jeli podívat domů, kam nás to vždy táhlo,“ řekl na konci minulého století s úsměvem Marcel Ludikar. „Dnes máme vlastně dvě stálé rezidence, jednu v Anglii a druhou pár kilometrù od Benešova.“

Až do svých posledních chvil aktivně pracoval ve Svazu letců svobodného Československa v zahraničí i v Československé obci legionářské v zahraničí. Ještě pár dnů před svou smrtí se zúčastnil tradiční vzpomínky, která se koná vždy u příležitosti výročí 28. října na vojenském hřbitově v Brookwoodu nedaleko Londýna, kde je pohřběno několik desítek příslušníků druhého československého odboje.

Podle tehdejšího předsedy Svazu generála Františka Elstona také Marcel Ludikar po listopadu 1989 přispěl k rehabilitaci našich letců a vojáků z druhé světoví války. V roce 1995 jej tehdejší prezident Václav Havel jmenoval generálmajorem. O tři roky později mu byla udělena Medaile za hrdinství.

Jeho pohřeb se konal 13. listopadu 2003 v krematoriu na předměstí Londýna. Rakev byla zahalena českou státní vlajkou, na které byly vystaveny Ludikarovy medaile a vyznamenání. Pohřební obřad byl koncelebrován dvojjazyčně, anglicky a česky, třemi knězi. Američanem páterem Williamem, který strávil několik let v České republice a který koncem loňského roku převzal londýnský Velehrad, hlavním kaplanem Armády České republiky podplukovníkem Tomášem Holubem a legendárním otcem Langem, členem předsednictva Československé obce legionářské v zahraničí. Otec Lang s dojetím vzpomínal, že manželé Ludikarovi byli druhým párem, který po svém vysvěcení před více než padesáti lety oddával. Zdůraznil, jak je hrdý na to, že mohl být rodinným přítelem Marcela Ludikara a jeho ženy Hany, dcery ministra Benešovy exilové vlády Ladislava Feierabenda.

Urna s popelem Marcela Ludikara byla počátkem května roku 2004 uložena na hřbitově v Brookwoodu.

Jaroslav Beránek