Marienka a padáky nad Slovenskem

Českoslovenští parašutisté byli během druhé světové války vysazováni především na území Protektorátu Čechy a Morava. Několik z nich však zamířilo i na Slovensko. To byl také případ skupiny, která byla v rámci operace MANGANESE vysazena v červnu roku 1944.

Československé exilové ministerstvo národní obrany v Londýně připravilo a realizovalo ve spolupráci se svými britskými partnery řadu výsadkových operací do okupovaných českých zemí. V případě území Slovenska a Podkarpatské Rusi potom počítalo, že zde budou vysazeni českoslovenští parašutisté v režii Čs. vojenské mise v SSSR, které velel generál Heliodor Píka.

Zde se spoléhalo pro změnu na sovětskou pomoc, ale to nebylo nijak jednoduché. Sovětský spojenec neměl velké pochopení pro obnovu Československa v jeho předválečném masarykovském duchu a realizoval v Československu své vlastní výsadky s jasně stanovenými politickými cíli. Generálovi Píkovi se tak podařilo vyslat na Slovensko a Podkarpatskou Rus pouze v červnu a srpnu pouze jedenáct mužů. Z Velké Británie byla nakonec provedena jedna výsadková operace s krycím názvem MANGANESE s radiostanicí MARIENKA…

Letoun typu Halifax s britskou osádkou 148. perutě zvláštního určení odstartoval z letiště Campo Cassale u Brindisi 9. června 1944 ve 20.30 hodin. Před odletem československý zástupce pro výsadky do protektorátu z Itálie nadporučík Rudolf Hrubec probral s britským dispečerem způsob vysazení skupiny a pořadí seskoků jejích jednotlivých členů a potom si s navigátorem letounu zopakoval možná místa seskoků na letecké mapě.

Po přeletu přes Jaderské moře bylo nad Jugoslávií z letounu vysazeno několik zásobníků s vojenským materiálem pro Titovy partyzány a potom již Halifax nabral kurs přes Maďarsko na Slovensko, kde parašutisté měli být vysazeni poblíž Piešťan. Podle hlášení osádky nakonec byla skupina vysazena na dohodnuté seskokové ploše č.1 v 01.10 hod. 10. června v pořadí:

1. četař aspirant Drahomír Vaňura - radiotelegrafista

2. balíkový zásobník s radiostanicemi

3. rotný František Bíroš – velitel skupiny

4. rotný Štefan Košina – pomocník velitele

Zatímco jednatřicetiletý bývalý číšník František Bíroš a devětadvacetiletý zemědělec Štefan Košina byli Slováci, devětadvacetiletý Drahomír Vaňura byl Čech, který však kvůli svému otci železničnímu úředníkovi prožil podstatnou část svého dětství a mládí na Slovensku, kde také v Bratislavě vystudoval vyšší elektroprůmyslovku.

Vysazení skupiny bylo provedeno z výše asi 200 metrů, všechny čtyři padáky se podle hlášení paradispečera otevřely a letoun, aniž by kdekoliv nad Slovenskem či Maďarskem narazil na noční stíhače či pozemní protiletadlovou palbu, přistál v pořádku v 05.30 hod. ráno na italské základně.

Zde však nikdo nemohl tušit, že skupina byla kvůli navigační chybě vysazena až u Velkých Uherců blízko Nitry. Aby nebyl smůly konec, ztratila Manganese při seskoku i zásobník s vysílačkami...

Proto mohla trojice parašutistů rozvinout svoji plánovanou zpravodajskou a především spojovací činnost až v době povstání díky spojení s povstaleckým velením v Banské Bystrici.

Parašutisté ze skupiny Manganese však nebyli prvními vojáky čs. zahraniční armády ve Velké Británie, kteří se dostali během války na Slovensko. Jako první sem dorazil tajně vlakem z Turecka 3. března 1944 kapitán Jaroslav Krátký v rámci operace KARAS a po něm 25. května 1944 štábní kapitán Břetislav Chrastina z paraskupiny SPELTER, který se po seskoku u moravského Kramolína v noci z 4. na 5. května 1944 po ztrátě bot i kontaktu se svou skupinou vydal na Slovensko. Zde se spojil se slovenskými odbojáři v Pováží. Zúčastnil se organizování partyzánského odboje i povstání a později po příchodu 1. čs. armádního sboru v SSSR na Slovensko se stal velitelem lyžařského praporu 1. čs. armádního sboru v SSSR.

Mnohem důležitější osobností byl na Slovensku ovšem kapitán Jaroslav Krátký, který se dostal časem do osobního styku i s Bírošem, Vaňurou a Košinou. Ačkoliv byl vycvičen jako parašutista, bylo v Londýně rozhodnuto o jeho vyslání na Slovensko pozemní trasou z Turecka, kam se dostal přes Afriku a Střední východ jako tiskový atašé Jaroslav Karas. Londýn opustil 20. března 1942 a do Istanbulu dorazil po třech měsících. Hledání další bezpečné cesty na Slovensko se však značně protáhlo a tak se Krátký, který v Turecku působil jako zpravodajec, vydal do Bratislavy vlakem s upraveným pasem Dezidera Bukovinského až v březnu 1944!

Na Slovensku potom působil jako emisar londýnského odboje u významné slovenské odbojové skupiny Flóra a později i u vedení golianovského vojenského odboje, což mu po válce vyneslo nepřízeň komunistických publicistů a husákovských pseudohistoriků, kteří na jeho jméno dokázali nakydat neuvěřitelně obrovský nános lží a špíny.

Po pádu Banské Bystrice ustupoval koncem října 1944 nyní již major Krátký spolu se skupinou MANGANESE a generály Viestem a Golianem přes Donovaly - odkud radiostanice Bírošovy skupiny MARIENKA také 28. října 1944 vyslala svůj poslední telegram, že na Slovensku ustal organizovaný odpor - do Nízkých Tater. Zde byli potom v noci z 1. na 2. listopadu Krátký, Bíroš a Vaňura v dolině Sopotnica pri Svätém Ondreji zajati nacistickým komandem. Ze čtveřice parašutistů unikl zajetí a válku přežil jen Štefan Košina.

Němci druhý den totiž jeho kamarády Bíroše a Vaňuru v Bahnikách zastřelili a majora Krátkého odvlekli. Podle poválečného vyšetřování byl Krátký odvlečen nejdříve do Banské Bystrice a potom do Bratislavy, kde jej v budově krajského soudu na Ruské ulici vyslýchali esesáci Oberststurmbannführer dr. Witesska, Hauptsturmführer Pappe a Oberführer Fahner. Po té byl odvezen do Berlína, kde byl ve věznici v prvním poschodí hlavní úřadovny gestapa a vyšetřován oddělením IVb 2a. Poslední stopy po něm, stejně jako po zajatých povstaleckých generálech Viestovi a Golianovi, mizí v únoru 1945 a je pravděpodobné, že všichni tři byli zavražděni koncem války v koncentračních táborech Mauthausen či Flossenbürg, i když existují dokonce i domněnky, že všichni tři se na konci války do rukou sovětské NKVD a odvezeni do Sovětského svazu, kde prý beze stopy zmizeli.

Právě tyto nedovysvětlené osudy obou generálů, obsedantní domněnky i osobnost majora Krátkého jsou jedním z řady důvodů, proč historie trojice parašutistů z jediné „západní“ československé paraskupiny na Slovensku je vždy poněkud v pozadí historie roku 1944.

Jindřich Marek