Most, s jehož osudem jsou spojeni českoslovenští legionáři

Českoslovenští dobrovolníci v Rusku o něj během první světové války bojovali třikrát, a to dokonce v jednom kalendářním roce - 1918. Jednou jej dobývali, podruhé obsazovali a nakonec bránili. Řeč je o Alexandrovském mostu přes Volhu u Syzraně. Byli u něho i červencových dnech před devadesáti šesti lety. 

Alexandrovský most přes Volhu u Syzraně byl slavnostně otevřen 30. srpna 1880. Šlo o druhý most přes Volhu vůbec a o první most na jejím dolním toku. S třinácti poli a celkovou délkou 1 436 metrů šlo o tehdy nejdelší most v Evropě. Pojmenován byl k 25. výročí panování cara Alexandra II. a určen byl pro železniční dopravu na Batracko-Samraské trati, součásti Transsibiřské magistrály.

Po obsazení Penzy na konci května 1918 postupovaly Československé vlaky Penzenské skupiny po Transsibiřské magistrále dále na východ v čele s obrněným vlakem 1. pluku „Orlík“ a s obrněným vlakem 4. pluku „Grozný“ v zadním voji. Pro vojáky Penzenské skupiny bylo životně důležité dobýt Alexandrovský most přes Volhu, východně od Syzraně.

Po půlnoci na 31. května dorazil k mostu československý průzkum a po 8 hodině ráno, po dvouhodinové bitvě, do které rozhodujícím způsobem zasáhl právě Orlík, byl bezmála jeden a půl kilometru dlouhý most v Československých rukou. Orlík pronásledoval prchajícího nepřítele až ke stanici Obšarovka, šest kilometrů za mostem, kde proti němu bolševici vypustili "šílenou" lokomotivu bez posádky.

Po vítězstvích u Bezenčuku a u Lipjag obsadila Penzenská skupina 8. června 1918 Samaru, kde místní obyvatelstvo připravilo Čechoslovákům nadšené uvítání. Ve městě vznikla ruská demokratická vláda (KOMUČ) a začala se formovat ruská protibolševická Lidová armáda. Čechoslováci zde získali bezpečnou základnu, ze západu chráněnou Volhou, ze které se mohli probíjet dále na východ, ke spojení s Čeljabinskou skupinou.

Šestého července 1918 ve stanici Minjar navázala Penzenská skupina dotyk s vojáky Čeljabinské skupiny, postupující jim vstříc od Uralu. Čechoslováci, podpoření žádostmi delegací osvobozených Rusů, snadností, s jakou poráželi bolševická vojska, a také tím, že většina bolševických jednotek, se kterými se setkávali, byla sestavena z Němců a Maďarů, najímaných bolševiky ze zajateckých táborů, se rozhodli zůstat na Volze a pokračovat v boji proti ústředním mocnostem v Rusku. Do 20. června obrněný vlak „Grozný“ pod velením štábního kapitána Pilaře vyčistil východní břeh Volhy, přejel znovu Alexandrovský most a 27. června obsadil i stanici „Pravaja Volga“ na západním břehu. Již 20. června podpořil ruské povstalce a formující se oddíl Lidové armády v Syzrani prapor praporčíka Sadílka.

Rusové na osvobozeném území si příliš pomalu uvědomovali, jak smrtelné nebezpečí jim od bolševiků hrozí a jen váhavě stavěli vlastní dobrovolnickou Lidovou armádu. Naopak bolševici zavedli povinné odvody do Rudé armády, vynucované drastickými tresty, a s vědomím blahosklonné německé neutrality na západě, vrhli všechny své síly proti ruské Lidové armádě a československé 1. divizi na Volze. Povolžská fronta se postupně hroutila pod tlakem bolševických armád.

Kazaň na pravém křídle padla 10. září 1918. Od Inzy ve středu fronty ustoupily československé a ruské jednotky k Volze na konci září 1918. Obranné pozice před Alexandrovským mostem na západním břehu Volhy drželi 2. října na pravém křídle Čechoslováci, ve středu sestavy byli ruští vojáci Lidové armády, a levé křídlo držel prapor Baškirů. Když bolševici 3. října zaútočili, Rusové se okamžitě stáhli přes most. Po zjištění, že střed pozice nikdo nehájí, se Čechoslovákům podařilo ustoupit také, ale Baškirové byli odříznuti a zmasakrováni.

Svědci ústupu přes most popisovali scény podobné Tarnopolskému ústupu ruské armády v roce 1917. 6. října 1918 Čechoslováci a Rusové KOMUČe evakuovali Samaru a ustoupili na jižní Ural.

Tomáš Jakl