Návrat posledních českých partyzánů z Itálie

Před 70 lety, 25. července 1945 dorazil přes Plzeň do Prahy z Itálie první železniční transport bývalých protektorátních vládních vojáků, který byl uvítán v obou městech. Jela v něm necelá stovka bývalých partyzánů, kteří kromě řady bojů s německými nacisty a italskými fašisty prožili také krutou zimu 1944-45 v italských horách.

Několik stovek jejich kamarádů, kteří se již dříve probojovali přes alpské průsmyky do Francie a Švýcarska a podařilo se jim vstoupit do řad Čs. samostatné obrněné brigády ve Velké Británii a zúčastnit se s ní obléhání Dunkerque, zažilo bouřlivé přivítání v Praze již 30. května při slavnostní přehlídce brigády před prezidentem dr. Edvardem Benešem.

Naopak  italští „veteráni“ partyzánských bojů byli přivítáni ve vlasti s mnohem menší pozorností a slávou než vojáci z čs. zahraničních jednotek na východní a západní frontě. Ale i oni si rozhodně zaslouží i po letech pozornost. Představme si proto alespoň stručně čtyři skupiny z jejich řad.

Partyzánský oddíl PUDLO

Šlo o bojovou skupinu 34 vládních vojáků z 11. a 12. praporu, kterou založil štábní rotmistr Alois Pudlo (zběhl 24. června 1944 s deseti muži ze stráže v dynamitce v Aviglianě). Ta měla z českých partyzánských skupin v Itálii nejdelší – desetiměsíční - ale také nejpohnutější, historii.

V létě 1944 se úspěšně zúčastnila těžkých bojů ve Val Susa. Na podzim se v rámci 41. garibaldiovské partyzánské brigády, která patřila k 3. partyzánské divizi Garibaldi, přesunula do hor na Lago Blue. Velitel Pudlo tehdy dostal velitelskou i soudní pravomoc nad seskupením 200 partyzánů české, ruské a italské národnosti. Od 1. listopadu 1944 potom čeští partyzáni působili ve Valle Sangona v rámci 43. garibaldiovské divize "Sergio de Vitis".

Při zimních raziích nacistů byl český oddíl 6. prosince 1944 rozbit, 1 muž padl a 13 bylo zajato. Ostatní pod velením rtm. Šimka přezimovali v horách v těžkých podmínkách. K oživení činnosti došlo na jaře 1945 po útěku šrtm. Pudla zpět k oddílu, který se v počtu 17 mužů koncem dubna 1945 aktivně zúčastnil partyzánské ofenzívy proti Turínu, při které padli 2 čeští partyzáni a byl těžce zraněn velitel oddílu.

Po skončení války se příslušníci oddílu přesunuli do britského vojenského tábora u Neapole a koncem června 1945 se stali součástí policejní roty Čs. samostatné brigády v Itálii, se kterou se v červenci 1945 vrátili do vlasti.

Partyzánský oddíl PETŘÍK-ZVONÍČEK

Dne 19. září 1944 začala z iniciativy šrtm. Jaroslava Zvoníčka více než sedmiměsíční partyzánská odysea 33 mužů 7. praporu vládního vojska v čele s kapitánem Františkem Petříkem. Ti zběhli ze strážního stanoviště v noci z 18. na 19. září na jižní straně Pádu u rozbitého mostu, po němž vedla silnice z Pávie přes Botarone a Bressanu do Voghery, kde střežili budované protiletadlové palebné postavení.

Byli kontaktováni partyzány, kteří podléhali velení zóny Oltre-Po Pavese, v jejímž čele stál dr. Pietro Italo, přezdívaný "Eduardo". Ve smluvenou dobu přijeli partyzáni pro vládní vojáky a odvezli též 3 protiletadlové 20 mm kanóny, 1 lehký a 1 těžký kulomet, granáty a spoustu munice a jiného materiálu. Bohužel na stanovišti nebyl z mnoha důvodů čas na fingování obvyklého "přepadu" a tak německé hlídky na protějším břehu Pádu vypověděly, že čeští vojáci odjeli s partyzány, aniž by se bránili střelbou.

Bývalí vládní vojáci již záhy využili v bojích po boku italských partyzánů účinně odvezené rychlopalné kanóny. Na druhé straně se podíleli i na odvážných akcích, kdy například při přepadu kasáren Vittoria Emanuela ve Vogheře 5. října 1944 čtyři čeští vojáci spolu s dvanácti italskými partyzány použili v rámci lsti ukořistěné německé uniformy a v kasárnách zajali 58 nepřátelských vojáků a ukořistili značné množství zbraní.

Skupina kpt. Petříka a jeho zástupce šrtm. Jaroslava Zvoníčka bojovala v rámci garibaldiovské 3. partyzánské divize Lombardia "Aliotta" v Ligurských a Emilských Appeninách jižně od Pádu po boku italských partyzánů až do konce války, kdy se k ní začali přidávat i slovenští vojáci. Bojové osudy skupiny, zvláště během těžkého zimního období, byly velice dramatické a vyvrcholily v účasti na jarní partyzánské ofenzívě.

Partyzánská skupina ”Piacenza”

Svobodník Antonín Štěpka přeběhl 6. července 1944 během leteckého poplachu k partyzánům sám jako spojka, aby smluvil přesné podmínky přechodu pro své kamarády ze 4. praporu vládního vojska. Čtyři z nich ho potom následovali 12. července 1944 (rtm. Josef Wopat, des. Jiří Petřík, des. Drahoslav Pěnčík a svob. Milan Černý).

V okolí města Piacenza byla pětice českých vojáků začleněna do 3. partyzánské divize "Giustizia et Liberta". Velitelství této divize po vřelém uvítání zařadilo pět bývalých vládních vojáků do "squadra volanti" (výpadová skupina), která byla součástí partyzánské základny (distacamento) "Scharnago".

Úkolem výpadové skupiny byly přepady nepřátelských kolon a stráží spolu s vyhazováním mostů na území, obsazeném nepřítelem. Po kratičkém odpočinku a rychlém zorientování se v novém prostředí dostala "československá výpadová skupina" 13. července 1944 rozkaz k vyhození mostů na silnici Janov-Piacenza, čímž by bylo přerušeno spojení a zásobování nepřátelských jednotek v tomto směru. Této noci skupina vyhodila jeden most v délce asi 14 metrů přes hlubokou strž a během několika dalších dní bylo vyhozeno celkem sedm mostů!

Při poslední destrukci agilní česká pětice zajala 15 fašistů, kteří v tu dobu hlídkovali ve tří až čtyřčlenných hlídkách na této silnici.

Po tomto úspěšném partyzánském křtu se pět českých vojáků 3. srpna 1944 zúčastnilo po boku italských partyzánů přepadu hradu Monte Chiaro, který stál partyzánům v jejich cestě do roviny. Mimo tohoto nebezpečného opěrného bodu nepřítele bylo v rukou nacistů i nedaleké naleziště ropy a zemního plynu. Výpadu se zúčastnilo na 200 partyzánů. Boj trval dva dny a dvě noci a po značných ztrátách na obou stranách skončil vítězstvím partyzánů, kteří obsadili obě význačná místa a ukořistili mnoho cenného vojenského materiálu.

Již 13. srpna 1944 jsou čeští partyzáni opět v akci. Zúčastňují se přepadu muničního skladiště v San Bonico. Akce následuje akci. Mezi proslulé akce patří přepady muničních skladišť v Cosolengo v říjnu 1944 v německých uniformách, kdy při jedné z těchto akcí svobodník Štěpka zajal v místním hostinci velitele skladiště a donutil ho, aby dal svým 24 mužům pokyn ke kapitulaci.

K dramatickým akcím patřil 10. listopadu 1944 i pokus o přepad německé autokolony na silnici mezi Pigazzano a Rivergaro. Němci však donutili ženy a děti z přilehlých obcí nasednout na auta jako živé štíty. Kolona projela a partyzánům se podařilo zlikvidovat až osádku posledního vozu a rukojmí z něj zachránit.

Během mnohaměsíční operační činnosti byl rtm. Wopat dvakrát vážně zraněn, lehce zraněn byl i svob. Štěpka. Svobodník Milan Černý onemocněl v srpnu 1944 a byl odvezen do sanatoria v Bettola, později byl u Pertuso zajat Němci a odsouzen k smrti. Podařilo se mu však na konci války uniknout za leteckého náletu při převozu z Verony do Fortezza a ukrýt se jedné pracovní jednotky 10. praporu vládního vojska. Na jaře 1945 byla skupina (bez zajatého Černého) začleněna do české partyzánské skupiny „Petřík-Zvoníček“, se kterou se v červenci 1945 vrátila do vlasti.

Mladí hrdinové ze Saluzza

Naprosto drtivá většina českých partyzánů v Itálii se sice rekrutovala z řad zběhů z vládního vojska, které nacisté v květnu 1944 odklidili ke strážní službě v severní Itálii, aby jej odboj nemohl využít pro povstání v závěru války. Pro rostoucí dezerce bylo nakonec vládní vojsko 4. října 1944 Němci odzbrojeno a drženo do konce války pod dohledem jako pracovní jednotky na stavbě opevňovací linie na řece Pád.

Přesto však můžeme mezi italskými partyzány nalézt i jednotlivce, kteří se mezi ně dostali jako zběhové z německé armády, do které byli povoláni coby příslušníci smíšených česko-německých rodin. Další skupinu potom tvořili uprchlíci z totálního nasazení.

Za zmínku zde proto stojí především skupina mladých Čechů, která bojovala téměř rok v řadách XV. garibaldiovské brigády v okolí Saluzza. Mladí Češi se v tomto kraji ocitli v rámci totálního nasazení 2. listopadu 1943 s německou firmou Steidel. Osm z nich (Jindřich Kot, Antonín Žabka, Antonín Kalous, Jaroslav Horsák, Adolf Feuerstein, Oldřich Vašák, Rudolf Mirvald a Josef Tomášek) později zběhlo k partyzánům.

Dne 7. dubna 1944 Horsák s Kotem odjeli na dovolenou, ze které se vrátili 25. května 1944 rozhodnuti utéci k partyzánům. Tehdy navázali spojení s partyzánskou spojkou a 15. června 1944 Jaroslav Horsák, Jindřich Kot a Rudolf Mirvald zběhli do hor. Druhý den za nimi přibyli Adolf Feuerstein, Antonín Žabka a Josef Tomášek. O osm dní později 24. června 1944 zběhli Antonín Kalous a Oldřich Vašák.

Šest mladých Čechů bylo rozděleno zprvu do dvou partyzánských bojových družstev: Horsák, Kalous a Žabka byli u prvního družstva, Kot, Vašák a Feuerstein u druhého družstva, ale všichni u jednoho distacamenta (základny). Mirvald a Tomášek však zůstali u druhého distacamenta, které působilo ve Valle Varaita. Distacamento, u kterého sloužila většina Čechů, působilo ve Valle Po. Všichni však sloužili společně u 15. brigády „Saluzzo“, která byla součástí XI. partyzánské divize Garibaldi „Cuneo“. Této brigádě velel kpt. S. Barbara, jehož pravé jméno bylo Andrea Bruno.

Činnost osmičky českých partyzánů byla velice bohatá na řadu úspěšných bojových akcí. Do vlasti se však vrátilo v červenci 1945 se zbylými partyzány jen šest mladíků. Tomášek a Mirvald byli v říjnu 1944 zajati ve Valle Varaita během německé razie v tomto horském údolí. Mirvald byl popraven v Saluzzu dne 8. listopadu 1944. Tomášek byl odvlečen do koncentračního tábora v Německu, odkud byl vysvobozen americkou armádou až 8. května 1945.

Jindřich Marek