Největší bitva 19. století v Čechách se odehrála 3. července 1866 u Hradce Králové

Poslední rakousko-pruský válečný konflikt, který se prohnal českými zeměmi (a nejen jimi) před 147 lety, s sebou přinesl i největší a nejkrvavější bitvu, jež se na území současné České republiky v 19. století odehrála.

Válka roku 1866 - označovaná také jako rakousko-pruská válka roku 1866, válka sedmitýdenní, sedmidenní, německá válka atd. - znamenala ukončení rakousko-pruského soupeření o hegemonii (rozhodující vliv) na území Německa. Rakousko v ní definitivně ztratilo své velmocenské postavení, Prusko naopak udělalo další krůček ke sjednocení Německa pod svým žezlem.

Ačkoliv v našich zemích bývá obvyklé nazírat tento konflikt z rakouského pohledu, tedy jako konec jedné etapy, je třeba připomenout si také pohled pruský, z kterého byl tento konflikt pouze druhým krokem ke sjednocení. Jablkem sváru mezi dosavadními spojenci, Pruským královstvím a Rakouským císařstvím, totiž byla správa okupovaných vévodství Šlesvicka a Holštýnska, která společně vydobyli na Dánsku roku 1864. Tato malá a dnes v našich zemích z velké části zapomenutá válka byla prvním krokem k německému sjednocení.

Válka roku 1866 zasáhla velkou část Evropy, neboť Rakousko čelilo na jižní frontě pruskému spojenci, italskému králi Viktorovi Emanuelovi. Zde je třeba připomenout, že na tomto vedlejším bojišti došlo také k největší světové bitvě obrněnců (ironcladů – obrněných parních a paroplachetních lodí). Další bojiště války bychom našli například u hannoverské Langensalzy, ale také v Bavorsku, Duryňsku a dalších místech, neboť pro dosud nejednotné Německo se svým způsobem jednalo o občanskou válku.

Hlavním dějištěm války ale byly severní a východní Čechy, kde můžeme dodnes, díky skvělé práci Komitétu pro udržování památek z války roku 1866, nalézt nepřeberné množství pomníků, válečných hrobů, naučných stezek a dalších památek připomínajících pohnuté válečné události.

Pruská armáda vstoupila do Čech a 26. června se poprvé střetla s císařskými v bojích u Kuřívod a Podolí. Následující série prohraných bitev ve dnech 27.–29. června značně oslabila a demoralizovala rakouskou armádu, která nebyla koncentrována a čelila nepříteli většinou po jednotlivých sborech. Tyto porážky, s výjimkou nevyužitého a draze zaplaceného rakouského vítězství u Trutnova, jasně ukázaly na špatnou taktickou doktrínu císařských, kteří se snažili čelit rychlejší palbě pruských zadovek na krátké vzdálenosti masovými bodákovými ztečemi.

Vrchní velitel rakouské severní armády polní zbrojmistr Ludwig rytíř von Benedek po této neúspěšné první fázi konfliktu soustředil svoji armádu u Hradce Králové a připravil se pod tlakem událostí na svedení rozhodující bitvy, ačkoliv by sám raději velel k ústupu. V pečlivě vybraném terénu nechal vybudovat polní opevnění a vydal jasné propozice měnící taktiku rakouských sil. Ty se nyní měly spolehnout na přesnou střelbu vynikajícího rakouského dělostřelectva a vyšší dostřel i přesnost svých předovek systému Lorenz. V tomto ohledu učinil vše pro to, aby dosud vítězným Prusům připravil velmi tvrdé přivítání.

Dne 3. července zahájila bitvu u Hradce Králové postupující pruská 1. a Labská armáda, přičemž jejich útok záhy uvázl na pevných obranných postaveních císařských. Rozhodnutí přinesla až pruská 2. armáda korunního prince Friedricha, která po poledni dorazila na bojiště a zahájila útok proti rakouskému pravému křídlu. To však tou dobou již prakticky neexistovalo, neboť velitelé IV. a II. sboru svévolně opustili se svými vojáky vyhrazená postavení a nechali se zatáhnout do krvavého a v podstatě dle původních propozic zcela zbytečného boje o Svíbský les.

Díky této fatální chybě se pruské jednotky korunního prince dostaly do levého boku a částečně týlu rakouské armády. Ludwig Benedek udělal v danou chvíli jediné, co ještě mohl, a pokusil se s nasazením záloh dobýt zpět vesnici Chlum, která tvořila klíčový bod zhrouceného pravého křídla. Jeho útok „úvozem mrtvých“ sice dosáhl až na kraj vsi, ale zdecimované rakouské jednotky byly následně Prusy vytlačeny zpět do výchozích pozic. Po tomto fiasku již nezbývalo Benedekovi než nařídit všeobecný ústup.

V následujících dnech se rakouská armáda stáhla až k Bratislavě, kde zaujala obranná postavení na Dunaji. Vrchní velení na místo polního zbrojmistra Benedeka převzal polní maršál arcivévoda Albrecht Rakousko-Těšínský, dosud úspěšný na italské frontě, který byl odhodlán pokračovat v boji. Císař František Josef I. byl ale dosavadním vývojem událostí natolik otřesen, že již 22. července bylo podepsáno příměří.

Následovala mírová jednání, která završil koncem srpna pražský mír, který byl pro poražené Rakousko nezvykle mírný. František Josef I. přišel pouze o území Benátska, které odstoupil Italskému království, územní ambice pruského krále dokázal totiž kancléř Bismark zkrotit, neboť si přál učinit z poraženého Rakouska svého spojence, což by tvrdé mírové podmínky neumožnily.

K zásadním změnám ale došlo v Německu, kde byl vytvořen Severoněmecký spolek pod patronací Pruska. Samostatnost si udržely jen Bavorsko, Württembersko, Bádensko a Darmstadtsko, zatímco saský král a další vladaři německých států se nyní museli podřídit pruskému panovníkovi. Poslední fáze sjednocení Německa pod pruskou taktovkou měla následovat roku 1871 poté, co německé armády došly až k branám Paříže.

Zdeněk Munzar