„Ochrana“ hranic a zákon, který pohraničníci slavili

Smyslem ochrany hranic bývá především snaha bránit se vnějšímu nepříteli, za dob komunistické vlády v Československu tomu však bylo naopak: pohraničníci omezovali vlastní občany. Tehdy důležitý zákon o Pohraniční službě byl přijat 11. července 1951.

Po osvobození v květnu 1945 bylo nutné rychle obnovit systém ochrany státní hranice, který v podstatě přejal systém, známý z první republiky. Organizace pohraničních jednotek se ale v období takzvané třetí republiky opakovaně proměňovala.

Těsně po osvobození hranici zajišťovaly Revoluční gardy, partyzánské oddíly a další paramilitární formace. Od června byly do pohraničí vysílány armádní jednotky, složené z mobilizovaných záložníků, potom vznikl specializovaný Pohotovostní pluk 1 Národní bezpečnosti.

Systém ochrany státní hranice byl od 31. srpna 1945 budován na základě dohody mezi ministerstvy obrany, vnitra a financí jako vícesledový. 1. sled tvořila Finanční stráž, která se zabývala svou tradiční činností - bojem proti ekonomické kriminalitě, zabezpečovala rovněž službu na hraničních přechodech. V tomto sledu působily i vojenské oddíly, provádějící hlídkování v citlivých prostorách.

2. sled byl sestaven z pohraničních stanic SNB a rot Pohotovostního pluku 1 NB, rozmístěných především podél hranic s Německem, 3. sled sestával z armádních asistenčních praporů. 4. sled představovaly rychlé a motorizované armádní divize, s nimiž se počítalo jako se zálohou. V následujících třech letech prošlo organizační schéma řadou úprav.

Únor roku 1948 a konec třetí republiky znamenaly obrovskou změnu v celé oblasti ochrany hranic. Komunistická ideologie totiž nadřazovala zájmy celku nad zájmy jednotlivce, což po celou dobu opakovaně deklarovala. Osobní svobodu vycestování ze země nový režim prakticky okamžitě zrušil, nyní to nebyl občan sám, nýbrž stranické a státní orgány, kdo rozhodoval o tom, zda dotyčný smí nebo nesmí překročit hranici.

Zcela zásadní změna ostrahy hranic je spojena s datem 1. ledna 1949, kdy vznikla jako zcela nový druh ozbrojených sil Pohraniční stráž, současně došlo ke zrušení Finanční stráže. Pohraniční stráž byla součástí Ministerstva vnitra, jejím hlavním úkolem bylo hlídat státní hranice, především se Spolkovou republikou Německo a Rakouskem. Mezi prvními příslušníky byla převzata necelá polovina členů zaniklé Finanční stráže, konkrétně 2 150 mužů.

V říjnu 1949 bylo do stavu Pohraniční stráže zařazeno 4 000 vojáků základní služby, kteří prošli půl roku trvajícím výcvikem a pak byli převeleni k jednotlivým praporům. Tak se zrodil systém, kdy k Pohraniční stráži příslušníci rukovali v rámci základní vojenské služby, velitelské funkce samozřejmě zastávali vojáci z povolání v hodnostech důstojníků a praporčíků

Další organizační proměna přišla již v květnu 1950, kdy Pohraniční stráž přechází pod jurisdikci Ministerstva národní bezpečnosti, později se ale vrátila pod Ministerstvo vnitra, s výjimkou let 1966-1972, kdy spadala pod Ministerstvo národní obrany.

V říjnu roku 1950 vešla v život brigádní struktura PS, která vydržela, byť s různými proměnami, následující čtyři desetiletí. Pod jednotlivé brigády byly zařazeny dosavadní prapory, stav Pohraniční stráže doplnili také vojáci z 13. pěší divize, sloučení těchto sil oficiálně proběhlo k 1. lednu 1951.

Z hlediska oficiálního zakotvení Pohraniční stráže do struktury ozbrojených sil měl klíčový význam Zákon č. 69/1951 Sb. O Pohraniční stráži, přijatý 11. července 1951. V platnosti zůstal po celou dobu totality a bývalý režim jeho přijetí považoval za významný moment. Z toho důvodu bylo toto datum každoročně oslavováno jako Den Pohraniční stráže.

Rychlý konec přinesl této ozbrojené složce až pád komunistického režimu. V roce 1990 se vojáci základní služby v stejnokrojích PS podíleli na demontáži veškerých zátarasů a nástrah, instalovaných podél hranice s Rakouskem a Spolkovou republikou Německo, záhy nato byla tato složka po více než čtyřiceti letech zrušena. K 1. lednu 1991 byly brigády Pohraniční stráže rozpuštěny a jejich úlohu převzala Ostraha hranic (OSH).

Ivo Pejčoch