Okolnosti počátku střetů čs. legií s bolševickou mocí v roce 1918

Jak probíhala anabáze československých legií, které v závěrečné fázi první světové války zamířily z ruských bojišť na východ, do Vladivostoku? Následující řádky objasňují některé skutečnosti, včetně postojů a činů lidového komisaře obrany Lva Trockého.

V roce 1917 se Rusko, vyčerpané válkou, začalo hroutit. Revoluce v březnu (podle tehdejšího, v Rusku používaného kalendáře v únoru) 1917 přinutila k abdikaci cara Mikuláše II. Nově vzniklá Ruská republika podlehla v listopadu (podle ruského kalendáře v říjnu) téhož roku převratu Leninovy frakce ruské sociálnědemokratické strany (jejíž členové si říkali bolševici, od 8. března 1918 též komunisté), financované německým císařem Vilémem II.

Bolševici na oplátku za finanční pomoc od Německého císařství při své cestě k moci okamžitě uzavřeli příměří s Ústřednímu mocnostmi. Ve svobodných volbách, konaných ještě v prosinci 1917, sice drtivě prohráli, ale výsledky voleb se už nehodlali řídit a začali systematicky likvidovat své politické protivníky.

Země se propadla do občanské války. Finsko, Estonsko, Litva, Polsko, Ukrajina, Sibiř, Kavkaz a oblasti střední Asie se od ruského impéria odtrhly a vyhlásily samostatnost. Ruská armáda na frontě se dílem rozprchla, dílem byla rozpuštěna bolševiky. Na počátku roku 1918 německá a rakousko-uherská vojska zahájila náhle postup na východ, kterému rozložená ruská armáda a nepočetné rudé gardy už nemohly účinně čelit. Ústřední mocnosti tak prakticky bez odporu obsadily Pobaltí, Polsko, Bělorusko a Ukrajinu.

Čtyřicetitisícový Československý sbor, jehož vojáci se nadále považovali za součást dohodových vojsk, musel Ukrajinu před německým postupem opustit. Mezi 6. a 11. březnem Čs. sbor vybojoval vítěznou bitvu s Němci o Bachmač, přes který probíhala evakuace sboru na východ. Podpisem míru v Brestu-Litevském v březnu 1918 se poražené Rusko stalo vazalem Ústředních mocností, kterým platilo reparace a dodávalo suroviny a zemědělské produkty.

Československé legie s jeho vládou, zastoupenou lidovým komisařem pro národnosti Stalinem, uzavřely dohodu o odchodu do Francie přes Vladivostok. Za to se zavázaly k neutralitě ve vnitropolitických záležitostech a k vydání většiny zbraní, kromě těch sloužících nutné ostraze transportních vlaků. Odzbrojování probíhalo v Penze, odkud jednotlivé transporty pokračovaly po Transsibiřské magistrále dále na východ. V Penze se také formoval československý pluk Rudé armády.

Na konci dubna 1918 se přeprava československých transportů na nátlak Německa prakticky zastavila. Na železnici dostaly přednost transporty německých a rakousko-uherských zajatců, repatriovaných z ruských zajateckých táborů. Nečinnost v železničních stanicích, kterými projížděly v opačném směru transporty osvobozených zajatců, nyní už faktických posil na západní frontu, radikalizovala československé vojáky.

K nejvážnějšímu incidentu došlo 14. května 1918 v Čeljabinsku, kde rakousko-uherští vojáci hodili po Čechoslovácích z vlaku kus litiny, který těžce zranil vojáka 6. pluku. Čechoslováci viníka našli a ubili. Místní sovět zatkl československé vojáky, kteří dobrovolně a beze zbraně přišli do budovy sovětu podat výpověď k vyšetření incidentu, a proto 17. května 1918 obsadily 3. a 6. pluk Čeljabinsk a vězně osvobodily.

Konflikt se sovětskou vládou se ještě podařilo smírně urovnat, ale poté, co 21. května legie zachytily telegram lidového komisaře obrany Trockého, který nařizoval zrušit čs. jednotky a buď je převést do Rudé armády, anebo z nich vytvořit pracovní oddíly, rozhodl prozatímní výkonný výbor čs. vojska o odjezdu do Vladivostoku bez ohledu na příkazy Leninovy vlády.

Trockij reagoval 25. května 1918 telegramem, kterým nařizoval místním sovětům všemi prostředky zabránit dalšímu pohybu transportů československého vojska na východ a zastřelit každého Čechoslováka, který bude přistižen na magistrále se zbraní v ruce. Legionáři to chápali jako vyhlášení války, která už na několika místech ze strany místních sovětů fakticky probíhala.

Čechoslováci v Rusku se tak ocitli ve třech válkách současně. Za prvé jako součást dohodových vojsk bojovali proti Ústředním mocnostem ve válce, které se bude říkat velká, nebo také první světová. Za druhé jako československé vojsko bojovali proti českým a slovenským loajalistům, věrným císaři Karlu I., a proti československým bolševikům, věrným Leninovi, ve válce za nezávislost Československa na Rakousko-Uhersku a sovětském Rusku - v té době už prakticky loutkových státech německého císařství. A do třetice se nyní stali také jednou z mnoha bojujících stran ruské občanské války.

Tomáš Jakl