Osvobození Kuvajtu: Čechoslováci byli u toho

Když v létě roku 1990 vpadl Irák do Kuvajtu a obsadil ho, zahájil tím riskantní hru, která však pro něj dopadla neslavně. Koncem února následujícího roku – před 26 lety – spojenecká koalice v čele s USA Irák z Kuvajtu vypudila. Svůj podíl na tom měla i československá protichemická jednotka.

V rámci války v Perském zálivu se ukázalo, že irácká vojska nejsou schopna čelit technologické a taktické převaze druhé strany. Irácký prezident Saddám Husajn navíc zřejmě podcenil i odhodlání Washingtonu Kuvajt za každou cenu osvobodit. To, že je Kuvajt a celá oblast pro USA strategicky významná, bylo patrné téměř okamžitě po jeho obsazení Irákem. Znepokojené však byly i další státy v regionu. Americká spolupráce se Saúdskou Arábií se oficiálně přetavila v operaci Pouštní štít, která již od 7. srpna 1990 měla za cíl zvýšit obranné schopnosti Rijádu.

Po období několikaměsíčního diplomatického nátlaku začala 17. ledna 1991 operace Pouštní bouře, na které se podílela také československá protichemická jednotka. Celkem se koalice skládala z 39 států – spojenecká armáda měla asi 670 tisíc vojáků z 28 zemí, z čehož bylo zhruba 425 tisíc z USA (v různých zdrojích se počty liší). Milionová irácká armáda, která měla za sebou předchozí konflikt s Íránem, vzbuzovala značný respekt. Letecké údery na irácká obranná zařízení a infrastrukturu však ukázaly, jak je koalice na bojišti dominantní.

Pozemní operace pak začala 24. února 1991 a velmi rychle bylo jasno. Brzy musel Saddám Husajn svým vojskům přikázat, aby se z Kuvajtu stáhla, a nakonec americký prezident George H. W. Bush oznámil osvobození Kuvajtu s tím, že boje skončily 28. února. Po konci studené války tak byla napsána kapitola vzbuzující naději, že se svobodný svět dokáže spojit proti diktátorům a agresorům, jako byl právě Saddám Husajn.

Válka měla ale historický význam i pro Československo a jeho reprezentanta na místě – Československý samostatný protichemický prapor, jehož velitelem byl plukovník Ján Valo. Že do Zálivu zamíří právě chemici, vyplývalo mimo jiné z toho, že saúdskoarabský partner Československa prakticky neměl vlastní chemické vojsko. Proto se jako nejlepší varianta jevilo vyslání protichemické jednotky.

Chemické vojsko navíc mělo v Československu velkou tradici, která sahá až do období po první světové válce, i když první opravdu chemická jednotka byla vytvořena v roce 1935. V období před rokem 1989 mělo chemické vojsko své pevné místo v armádě, když tehdejší generace důstojníků měla z 80 procent vysokoškolské vzdělání. Kvalita chemiků navíc i přes rozdíly ve vybavení byla srovnatelná se západními státy.

Mise v Zálivu byla pro Čechoslováky náročná. Po období příprav americké vojenské letectvo ve dnech 11. až 14. prosince 1990 přepravilo letouny C-5 Galaxy nejen členy československého praporu, ale i potřebnou techniku a materiál do Saúdské Arábie. Prapor měl mít podle původních plánů více členů, nakonec se na počátku mise podařilo dát dohromady více než 160 dobrovolníků. Speciální jednotku tvořili vojáci z povolání a vojáci základní služby, kteří byli v souladu s vládním nařízením převedeni do branného poměru vojáka v další službě. V následujícím období se početní stav jednotky měnil a nakonec se vyšplhal až na téměř 200 mužů.

V době propuknutí války se jednotka nacházela v trvalé bojové pohotovosti a rozkazem byla vyhlášena trvalá platnost chemického nebezpečí. K všeobecnému napětí v jednotce přispěla nešťastná událost, když se četař Petr Šimonka 18. ledna 1991 vlastní neobratnou manipulací se samopalem náhodně postřelil a zraněním následně podlehl.

Velení praporu cítilo velkou odpovědnost směrem ke koaličním partnerům, bylo odhodlané svůj úkol splnit, i když to vyvolávalo rozpory s generalitou v Praze; jednotka působila v Zálivu v době, kdy korodovala Varšavská smlouva. Čechoslováci v Zálivu nakonec skutečně potvrdili nejen dobré renomé svého chemického vojska, ale stali se i důkazem, že nové politické vedení země v čele s Václavem Havlem usiluje o to, aby se Československo zařadilo mezi vyspělé západní demokratické státy. Protichemická jednotka si vysloužila respekt bývalých nepřátel z NATO. Své úkoly se snažila plnit svědomitě nejen v době leteckého a pozemního tažení, ale i po osvobození Kuvajtu. Do konce srpna 1991 se českoslovenští vojáci vrátili ze Zálivu domů.

Jednotka stála na počátku tradice novodobých armádních misí. Jejich významu si byl vědom i prezident Havel. Praporu působícímu v Zálivu mimo jiné poděkoval 15. října 1991 na velitelském shromáždění vedoucích armádních pracovníků: „Naše jednotka se účastnila války v Perském zálivu a sklidilo to velikou pozornost v celém světě. V Americe se o této jednotce vědělo víc pomalu než v Československu. Byly o ní v televizi zvláštní pořady apod. Světové veřejné mínění začalo vnímat, že československá politika se hlásí k spoluodpovědnosti za stav tohoto světa.“

Petr Janoušek