Otmar Kučera / 13. 7. 1914 - 6. 6. 1995

Před třiceti lety zemřel Otmar Kučera, úspěšný stíhací pilot RAF a pozdější generálmajor v. v. Patřil k nejvýraznějším osobnostem československého letectva za druhé světové války. Bojoval v řadách britské RAF, kde se od řadového pilota v britské poddůstojnické hodnosti četaře (Sergeant) postupně vypracoval až na velitele 313. peruti v hodnosti majora (Squadron Leader). Během tří operačních turnusů nalétal 550 operačních hodin a oficiálně dosáhl šesti jistých sestřelů. Za statečnost obdržel řadu vyznamenání, včetně vysoce ceněného britského Distinguished Flying Cross. Po návratu do vlasti se stal důstojníkem z povolání, ale po roce 1948 byl perzekvován, uvězněn a donucen k manuální práci. Skutečné rehabilitace se dočkal až po roce 1989. V roce 1993 byl jmenován generálmajorem v. v. Zemřel v Brně 81 letech.

Tak jako většina jiných budoucích pilotů pocházel i on ze skromných poměrů. Narodil se v Brně – Juliánově jako nejmladší syn klempíře Karla Kučery a jeho ženy Žofie. Po absolvování měšťanské školy se na tříleté odborné kovodělné škole v Brně vyučil strojním zámečníkem. Při první příležitosti se však přihlásil k letectvu a absolvoval Školu pro odborný dorost letectva při Vojenském leteckém učilišti v Prostějově (1. září 1933–15. července 1935), kde získal kvalifikaci pilota dvoumístných letounů. Poté 16. července 1935 nastoupil prezenční vojenskou službu u 8. pozorovací letky leteckého pluku 2 Dr. Edvarda Beneše v Olomouci, kde létal zejména na dvouplošnících Aero Ab-11 a A-211 a Letov Š-328.

Zvyšoval si leteckou kvalifikaci, absolvoval kurz nočního létání a nakonec 18. května 1938 úspěšně završil stíhací výcvik u cvičné letky leteckého pluku 4 v Praze-Kbelích. Jako délesloužící četař byl pak odeslán do Olomouce k 36. stíhací letce, vyzbrojené standardními stíhacími dvouplošníky Avia B-534, s nimiž jednotka v době branné pohotovosti státu konala hlídkové lety ve prospěch 3. armády na Slovensku. Do okupace podnikl celkem 2 005 letů v úhrnné délce 665 hodin.

Okupovanou vlast opustil 29. prosince 1939 společně s vojínem Jaroslavem Kotáskem (budoucí parašutista, padl jako příslušník desantu SPELTER v noci z 16. na 17. července 1944 u Myslibořic) a složitou cestou přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Turecko, Řecko a Sýrii se dostal do libanonského Bejrútu, který byl pod francouzskou správou. Na lodi Providence se pak přes Egypt a Alžírsko přeplavil do metropolitní Francie. 3. března 1940 se konečně přihlásil na československém konzulátu v Marseille. Jako letec byl odeslán k československé letecké skupině v táboře v jihofrancouzském Agde a následně na letiště Bordeaux–Mérignac, kde by povýšen na rotného (16. března 1940). Přeškolení na francouzskou techniku však již nestihl, neboť Francie se záhy zhroutila. Na palubě uhelné lodi Robour se mu 19. června podařilo opustit francouzské břehy a odplul do Británie. Do přístavu Falmouth dorazil 21. června 1940.

Do svazku RAF VR byl přijat 2. srpna 1940 a následně povýšen do hodnosti Sergeant. Dne 18. září 1940 odjel k 6. OTU do Sutton Bridge, kde absolvoval operační výcvik na stíhacích Hurricanech. Poté 5. října 1940 společně s rotným Miloslavem Mansfeldem zamířil ke své první bojové jednotce, britské 111. stíhací peruti, operující ve Skotsku. S ní se zúčastnil závěrečné fáze bitvy o Británii a dobyl u ní svá první vítězství. Byl povýšen na britského Flight Sergeanta (1. března.) a československého rotmistra letectva v záloze (7. března 1941). Po půl roce 15. dubna 1941 jej přeložili k 312. československé stíhací peruti, k jejímuž tehdejšímu věhlasu velmi přispěl.

Nejlépe se to projevilo v červnu a červenci 1941 v rámci ofenzivních operací, které prováděla v rámci Kenleyského křídla. Vyznamenal se zde agresivním způsobem boje a již 12. července 1941 byl navržen k udělení DFM – Distinguished Flying Medal (návrh však neprošel). Mohl se však radovat z následného povýšení do nejnižší důstojnické hodnostii, a to jak po československé, tak i po britské linii – na podporučíka letectva v záloze (28. října 1941) a na Pilot Officera (26. listopadu 1941). Dnem 14. dubna 1942 jej přemístili k 313. čs. stíhací peruti, bojující nad okupovanou Evropou na Spitfirech ve svazku elitního a operačně značně vytíženého Hornchurchského křídla. Po dosažení dalších úspěchů a dolétání turnusu odešel 22. června 1942 na zasloužený odpočinek, který strávil na výcvikovém oddělení Inspektorátu československého letectva v Londýně. Zde se dočkal povýšení do hodnosti Flying Officer (22. září 1942) a především udělení prestižního DFC – Distinguished Flying Cross (29. září 1942).

Druhý operační turnus nastoupil 1. ledna 1943, kdy se opět vrátil do bojové činnosti u 313. peruti. Postupně vyspěl ve vynikajícího a respektovaného stíhače s vrozenými velitelskými vlohami. V důsledku absence formálního velitelského školení byl proto odeslán do příslušného kurzu u Fighter Leaders School v Milfieldu (17. května – 8.  června 1943), po návratu byl povýšen do hodnosti Flight Lieutenant a ke dni 1. září 1943 byl pověřen velením nad B-letkou. Vedl ji obdivuhodným stylem a v nové funkci dobyl i své poslední vzdušné vítězství, když 27. září 1943 v utkání v okolí letiště Conches ve Francii sestřelil stíhací Fw 190.

Druhý operační turnus završil před invazí, konkrétně 1. května 1944, a v rámci odpočinku se stal operačním důstojníkem u štábu 19. sektoru 2nd TAF, jemuž tehdy podléhalo i 134. čs. stíhací křídlo (No 134 Czechoslovak Fighter Wing). Mezitím se ještě 24. června 1944 stačil v Paddingtonu oženit s Alexandrou Olmerovou, pracovnicí Československého Červeného kříže v Londýně, dcerou předválečného československého pracovníka britského velvyslanectví v Praze a v té době zaměstnance kanceláře prezidenta dr. Edvarda Beneše.

Do operační činnosti, tedy do svého třetího turnusu, se znovu zapojil po předepsaném půlroce, konkrétně 15. listopadu 1944, kdy byl jmenován velitelem 313. peruti, kterou na Spitfirech Mk.IX do akcí nad hroutícím se Německem vedl až do konce války. Byl tak jedním z hrstky těch, kteří se veliteli peruti stali bez dosažení maturity. Předepsané vzdělání, nezbytný předpoklad pro výkon velitelských funkcí u poválečného letectva, si však posléze doplnil a 25. března 1945 úspěšně odmaturoval na československé státní reálce v Llanwrtyd Wellsu. Jeho válečná činnost byla úctyhodná. Nalétal bezmála tři operační turnusy, konkrétně 550 operačních hodin, z toho 231 při celkem 130 sweepech nad nepřátelským územím. Jeho osobní skóre se vyšplhalo na 6 jistých sestřelů (z toho 1 ve spolupráci), 1 sestřel pravděpodobný a 1 letoun poškozený.

Do osvobozené vlasti se vrátil 13. srpna 1945, kdy svou 313. peruť přivedl na pražskou Ruzyni. Ještě předtím byl povýšen na kapitána letectva (1. června 1945) a po zařazení mezi důstojníky z povolání byl 16. ledna 1946 jmenován do funkce zástupce velitele leteckého pluku 7 (později nesl čestný název Invasní), který se zakrátko přesunul do Brna. Poté zastával funkci důstojníka pro osobní záležitosti u 3. letecké divize (9. července – 4. listopadu 1946) a od 15. listopadu 1946 již jako štábní kapitán letectva (28. října 1946) vedl výcvik pilotů 3. letecké oblasti jako velitel její cvičné letky. Dnem 6. září 1948 – již v hodnosti majora letectva – byl jmenován do funkce velitele leteckého pluku 7 Invasního.

Při další vlně poúnorových čistek byl 15. ledna 1949 pod záminkou služební cesty na osvětové oddělení hlavního štábu v Praze zatčen, uvězněn v neblaze proslulém tzv. domečku na Loretě a pak na Špilberku. Ačkoli při přelíčení byl před senátem Státního soudu v Brně 3. června 1949 pro nedostatek důkazů osvobozen, byl 1. listopadu 1949 z armády propuštěn a 2. listopadu 1950 i degradován. Následovalo dlouhé a náročné období, společné pro naprostou většinu letců, kteří za války bojovali v RAF. Přes noc byl s manželkou a malou dcerou (Alexandra, * 18. 8. 1945) exekučně vystěhován z Brna a dlouhou dobu pak musel vzít zavděk nekvalifikovanou, manuální, špatně placenou prací. Nejprve kopal štěrk u Stavebních závodů n. p. Brno (společně např. s plukovníkem letectva Janem Čermákem a štábním kapitánem letectva Janem Truhlářem z jeho bývalé 312. peruti), poté pracoval také jako závozník a řidič.

Po incidentu s „kádrovákem“ přešel jako izolatér do družstva Izola a nakonec skončil jako garážmistr. Oficiálně dnem 21. listopadu 1963 mu byl odebrán cejch „politicky nespolehlivého“ a v rámci částečné rehabilitace byl 1. července 1964 povýšen na podplukovníka v záloze. Prostor ke skutečné rehabilitaci a celospolečenskému uznání dostal až po listopadu 1989, kdy byl nejprve povýšen na plukovníka (1990) a následně na generálmajora v. v. (28. října 1993). Dva roky poté zemřel ve věku 81 roků.

Vyznamenání:

• 5 × Československý válečný kříž (8. 8. 1941, 7. 10. 1941, 18. 10. 1942, 26. 7. 1944, 18. 8. 1945);
• 3 × Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem (1. 7. 1941, 30. 7. 1943, 23. 9. 1946);
• Československá medaile Za zásluhy I. st. (19. 1. 1946);
• Československá vojenská pamětní medaile se štítky F a VB (7. 3. 1944);
• řád M. R. Štefánika III. tř. (8. 5. 1992);
• Distinguished Flying Cross (29. 9. 1942);
• The 1939–1945 Star with Battle of Britain Clasp (6. 1. 1945);
• Air Crew Europe Star with Atlantic Clasp;
• Defence Medal;
• War Medal;
• Mention in Despatches for Distinguished Service (14. 6. 1945);

Převzato z publikace Vojenské osobnosti československého odboje; sestavil kolektiv autorů (Vojenský historický ústav Praha, 2005); doplněno Jiřím Rajllichem o aktuálnější informace, které nebyly v době vydání známy.