Ovládnutí Transsibiřské magistrály československými legionáři v roce 1918

Českoslovenští legionáři stáli v květnu 1918 na východě před obtížným úkolem: ubránit se bolševickým vojákům, kteří se snažili je přemoci a ovládnout důležitou železnici, Transsibiřskou magistrálu. Na počátku června 1918 se rozhořely střety, které pak trvaly až do konce léta daného roku.

Československý sbor byl v okamžiku přepadení bolševiky 25. května 1918 roztažen po celé délce Transsibiřské magistrály, roztržený do šesti, navzájem izolovaných skupin: Penzenské, Čeljabinské, Novonikolajevské, Mariinské, Nižněudinské a Vladivostocké.

Vojáci jednotlivých skupin se ubránili pokusům bolševiků o rozformování svých jednotek, obsadili železniční stanice, ve kterých stály jejich transporty, ozbrojili se v dobytých skladech a začali se probíjet ke spojení s ostatními skupinami. Už 1. června 1918 se spojily Mariinská a Novonikolajevská skupina a vytvořily skupinu Sibiřskou. O osm dní později, 9. června, dosáhli vojáci této skupiny spojení se skupinou Čeljabinskou.

Tento den se pro potřeby účelnějšího velení Čeljabinská skupina rozdělila na skupinu Západní a Severozápadní a dosavadní Sibiřská skupina byla přezvána na Východní skupinu. Ta uvolnila 20. června z bolševického obklíčení skupinu Novonikolajevskou, jejíž jednotky absorbovala a postupovala dále na východ, k Bajkalskému jezeru, ke spojení se skupinou Vladivostockou. Irkutsk Východní skupina dobyla 11. června a fronta se na čas stabilizovala jižně od jezera Bajkal.

Ve dnech 15. až 20. srpna 1918 Východní skupina pod velením plukovníka Gajdy vybojovala průchod kolem Bajkalského jezera. V tomto úseku vede Transsibiřská magistrála mimořádně členitým terénem s množstvím tunelů a čelní útok vzhledem k těžkému terénu nepřicházel v úvahu. Proto se obchvatná skupina pod velením ruského podplukovníka Ušakova o síle cca 1 000 mužů přeplavila na parnících Burjat, Feodosia a Sibirjak přes Bajkal a 16. srpna se vylodila u vsi Posolská, v týlu bolševických vojsk. Skládala se z úderného praporu poručíka Háska, ruského Barnaulského pluku, 1. roty 7. pluku, poloviny 4. roty 8. pluku, kozáckého jízdního oddílu, a dvou ruských a čtyř československých děl.

Československé parníky se při návratu u stanice Mysová střetly s bolševickým ledoborcem Bajkal, který potopily, a s parníkem Krugobajkalec, který poškodily a zahnaly na útěk. Poté ostřelovaly bolševické vlaky ve stanici Mysová. Tam soustředěná bolševická vojska o síle cca 2 000 vojáků propadla panice a uprchla na východ.

Ve stanici Posolské narazila na vojska obchvatné skupiny. Bolševikům se podařilo složit z vagónu i jeden obrněný automobil, který nasadili v boji, ale výsadek tyto jednotky 17. srpna rozprášil a obrněný automobil ukořistil.

Hlavní síly sovětské obrany o síle cca 3 000 mužů se po zprávách o vylodění ve svém týlu a o katastrofě u Mysové začaly 16. srpna stahovat na východ také a večer 17. srpna dorazily do stanice Posolské. Omylem velitele Barnaulského pluku, který pod jejich tlakem ustoupil nikoliv do stanice Posolská, ale do vesnice Posolská, která leží severněji, však padl do zajetí velitel výsadku podplukovník Ušakov, který byl bolševiky umučen. Jednotky výsadku se bolševikům podařilo rozdělit na čtyři části a zatlačit od trati, kde se udržely až do příchodu hlavních Gajdových sil ráno 18. srpna.

Spojené československé jednotky pak znovu dobyly stanici Posolskou, kde ukořistily většinu bolševických vlaků, uvízlých před zničeným železničním mostem. Cesta na východ byla volná, 20. srpna dobyla Východní skupina Věrchněudinsk a pokračovala dále ve směru na Vladivostok.

Dne 31. srpna 1918 se ve stanici Karymskaja spojily jednotky Východní skupiny s jednotkami Vladivostocké skupiny. Tím se po třech měsících bojů ocitla celá Transsibiřská magistrála od Volhy po Tichý oceán v československých rukou. S ní také rozlehlé prostory východního Ruska, Uralu, Sibiře a Dálného východu, o rozloze dvakrát větší než Evropa.

Nehledě na územní zisk bylo ale hlavním úspěchem Čechoslováků zablokování německých, rakouských a maďarských zajatců v ruských zajateckých táborech na Sibiři a v Kazachstánu. Počet těchto vojáků, kteří tak už nestihli jatka západní fronty, se udává od 400 000 do jednoho miliónu. Spolu s příchodem americké armády do Francie to byl rozhodující moment, kterým se poměr sil v první světové válce definitivně změnil ve prospěch Dohody.

Obrovský výkon československých legií také přinesl v červnu od Francie, v srpnu od Velké Británie a v září od USA a Japonska mezinárodní uznání československé samostatnosti na Rakousko-Uhersku a uznání Československé národní rady v Paříži jako oficiální představitelky vznikajícího státu.

Tomáš Jakl