Památník osvobození za okupace a během Pražského povstání

Jaké byly během protektorátu a v závěru války osudy prvorepublikového Památníku osvobození, včetně jeho sídla pod pražským Vítkovem, kde dnes najdete Armádní muzeum Žižkov? Podívejme se na osudy instituce, jejímž přímým pokračovatelem je současný Vojenský historický ústav Praha.

Po okupaci zbytku Československa se nad Památníkem osvobození (PO) jako nositelem legionářské tradice začala stahovat mračna. Ihned po 15. březnu 1939 mnozí ze zaměstnanců ukryli na různých místech Prahy část muzejních sbírek, o nichž se domnívali, že nesmí padnout do rukou okupantů (legionářské prapory, pozůstalosti představitelů I. odboje, obrazy, busty atd.).

Obdobné kroky provedli rovněž archiváři Vojenského a Politického archivu PO, kteří v obavách očekávali možnou archivní rozluku bývalého Československa s Německem a také Slovenskem. Až do podzimu 1939 se snažilo vedení ústavu vyjednat s okupační správou další existenci Památníku. Zástupci Památníku navrhovali přetvoření v civilní vědeckou, archivní a muzejní instituci pod Ministerstvem školství a národní osvěty a zvažovali i možnost sloučení s Národním muzeem. Všechny naděje nakonec zhatilo Gestapo.

Na rozkaz říšského protektora 4. září 1939 obsadilo Památník osvobození a budovu zapečetilo. Na podzim téhož roku byli někteří zaměstnanci zatčeni a většina z nich skončila v koncentračních táborech nacistické říše. Ti, kteří unikli německé tajné policii, pokračovali v odbojové činnosti proti nacistům. Od začátku okupace působila v Památníku osvobození odbojová skupina okolo mjr. Jaroslava Boháče napojená na odbojovou organizaci Politické ústředí a také vojenskou Obranu národa. Tato spolupráce vyústila ve vydávání ilegálního časopisu V boj, který vycházel až do začátku roku 1941, kdy jeho redakci pozatýkalo Gestapo.

Další skupina pod vedením pplk. Emanuela Prülla udržovala rádiové spojení se Sověty a předávaly jim důležité informace o německých vojskách na území protektorátu. Na podzim roku 1941 byla skupina pozatýkána německou tajnou policií a E. Prüll byl odsouzen k trestu smrti. Válku přečkal v koncentračním táboře Mauthausen.

V roce 1940 okupační správa budovy Památníku převzala od tajné policie a zřídila zde Vojenský archiv Praha (Heeresarchiv Zweigstelle Prag) a Vojenskou knihovnu (Heeresbücherei Prag). Na Hradčanech vzniklo Vojenské muzeum (Heeresnuseum Prag), s jehož instalací se započalo v roce 1943. Základem se staly muzejní sbírky Muzea Památníku osvobození a Vojenského muzea RČS. Na počátku léta 1944 došlo k neočekávanému zrušení muzea a jeho veškeré sbírky byly odvezeny na území Německa a Rakouska. Krátce po osvobození našli zaměstnanci bývalého Památníku sbírky i budovy v neutěšeném stavu a čekala je náročná obnova činnosti instituce.

Na jaře 1945 byl v Pantheonu Památníku osvobození umístěn německý vojenský sklad výstroje a v budovách na úpatí kopce německý Vojenský archiv. Budovy v té době obsluhoval nepočetný vojenský personál spolu s českými civilními zaměstnanci. Objekty střežily vojenské hlídky Wehrmachtu. Na ploché střeše Pantheonu Němci zřídili pro případnou obranu Prahy pozorovatelnu, která ovládala větší část města na východním břehu Vltavy a byla spojovacími prostředky napojena na hlavní pozorovatelnu na Petříně. Osádka na střeše Pantheonu byla vyzbrojena kulomety. V těsném sousedství ve škole Na Pražačce se nacházela silná posádka oddílu SA V. Strumbann der SA – Standarte Feldhernhalle, s níž udržovala pozorovatelna styk prostřednictvím kulometného hnízda u žižkovské sokolovny.

Květnové povstání

Pátého května 1945 vypuklo v Praze povstání. Asi v jednu hodinu odpoledne se povstalci zmocnili žižkovské sokolovny obsazené německou stráží a tak získali první výzbroj (16 pušek) pro rodící se povstaleckou jednotku Památníku národního osvobození složenou z větší části ze členů Sokola. Tuto jednotku vedl starosta žižkovského Sokola kpt. v zál. František Herold. Své velitelství zřídil v žižkovské sokolovně (podúsek ul. Lukášova–Orebitská). To bylo po celou dobu povstání ostřelováno německými jednotkami z kopce i ze železniční tratě vedoucí vedle sokolovny.

Bojová jednotka Památníku národního osvobození zahájila boj o Vrch Vítkov odpoledne 5. května přepadem kulometného hnízda situovaného 300 m nad sokolovnou. Útok provedla desetičlenná skupina povstalců vedená zástupcem velitele Václavem Kábrtem a vyzbrojená pěti puškami, jednou pistolí a pěti ručními granáty. Obsadila škvárové hřiště letního cvičiště nad sokolovnou. Německá posádka ustoupila na Pražačku a k Pantheonu. Tím by přerušen styk Pantheonu s německými jednotkami na Pražačce a až do konce bojů nebyl fakticky obnoven. Krátce nato byl odražen útok Němců z Pražačky na Sokolovnu.

Aby se znesnadnil postup německých jednotek tímto směrem, postavili obyvatelé Žižkova na Husově třídě a Poděbradově třídě (dnes Koněvova) k Ohradě 22 barikád. Zároveň se sokolům podařilo navázat spojení s velitelstvími (podúsek ul. Zelenky-Hajského–Lukášova) na Perštýnově náměstí (dnes náměstí Barikád), kterému velel budoucí přednosta Vojenského archivu Památníku osvobození mjr.pěch. Eduard Kubala, a na žižkovské radnici (Vojenské velitelství Žižkov). Vedle Kubaly se povstání také zúčastnili další zaměstnanci Památníku osvobození. U velitelství ve Strašnicích působil kronikář ústavu škpt.konc. Svatopluk Minařík a budoucí přednosta Vojenskohistorického oddělení plk.gšt. Josef Fetka velel úseku ve Vokovicích.

V noci 6. května se skupina kapitána Herolda přeskupila, doplnila početní stav a výzbroj. Jednání s posádkou Pantheonu začalo v devět hodin ráno. Kapitán Herold spolu se svým zástupcem Kábrtem vyzvali Němce, aby se vzdali. Na tuto výzvu posádka nereagovala. Ve vyjednávání pokračovali i v dalších dnech. Jediným výsledkem bylo, že se němečtí vojáci zavázali k tomu, že nebudou útočit, nebudou-li sami napadeni a že nezničí zařízení budov. Němci ujednání dodrželi.

Nicméně v okolí docházelo k ozbrojeným střetům. Nejprudší boje sváděli barikádníci spadající pod velitelství majora Kubaly v okolí Pražačky. Německé jednotky přesunující se od Hrdlořez v síle 6 tanků a 6 motorových vozidel se pokusily 7. května výpadem do ulic Mladoňovicovy (dnes Jana Želivského) a Poděbradovy prorazit obležení Pantheonu a dostat se do středu města. Prudké boje zde pokračovaly i následující den, kdy se Němci za podpory tanků opět pokusili prorazit obranu a postupovat do středu města. Dne 8. května 1945 německé síly, které předchozího dne pronikly z Kbel přes Vysočany do Karlína, napadly tanky od Hrabovky jižní křídlo obrany Žižkova a chtěly proniknout do Husovy třídy. Barikády a palba obránců z oken okolních domů postup tanků zastavily.

K ránu 9. května německá posádka Pantheonu asi kolem čtvrté hodiny opustila vrch Vítkov. Záhy nato obsadila bojová skupina Památníku národního osvobození Pantheon a budovy na úpatí kopce. Při prohlídce budov Památníku osvobození nalezli barikádníci ve sklepě archivu internované české smluvní zaměstnance. V oknech budov našli improvizované střílny zbudované z archivního a spisového materiálu Památníku osvobození. Ve stejný den zavlála na budově Památníku československá vlajka a průčelí směřující do středu města bylo opatřeno nápisem Československý vojenský archiv.

Jednotka kapitána Herolda střežila budovy Památníku a Pantheonu až do 18. května 1945, kdy je na rozkaz vojenského velitelství Velké Prahy předala pod zprávu dr. Františka Šteidlera, budoucího ředitele Vojenského ústředního archivu. O čtyři dny později se uskutečnila v budově Památníku osvobození setkání jeho předválečných zaměstnanců, na které se probraly první organizační věci nutné k obnově činnosti instituce. Následujícího dne vyšel první prozatímní rozkaz Památníku osvobození, jenž oznamoval převzetí zatímní správy Památníku doktorem Šteidlerem na základě výnosu vojenského velitelství Velké Prahy a 28. května 1945 byl zřízen Vojenský ústav vědecký, jehož součástí se stal Památník osvobození, Vojenský ústřední archiv, Vojenské muzeum a Vojenská ústřední knihovna. Velitelem ústavu byl jmenován plk.gšt. Rudolf Smetánka.

Po válce

Po skončení války čekala Památník osvobození a všechny jeho součásti náročná obnova. Budovy utrpěly nešetrným zacházením ze strany okupantů škody. Archivní materiály bylo nutné znova uspořádat, aby mohly všechny tři archivy zahájit brzy svoji činnost.

Nejvíce však byly zasaženy muzejní sbírky. Brzy po skončení války začali pracovníci Památníku rozsáhlou pátrací akci po sbírkových předmětech zavlečených za války Němci. Na začátku léta 1945 se postupně vraceli předváleční příslušníci Památníku osvobození, kteří byli za okupace zatčeni a drženi v nacistických vězeních a koncentračních táborech. Byli to: mjr.pěch. Vojtěch Hanzal (zatčený 1. září 1939, vězněný na Pankráci a v Dachau a Buchenwaldu), pplk.konc. Emanuel Prüll (zatčený 15. října 1941 a vězněný na Pankráci a v Mauthausenu), škpt.konc. v.v. František Turek (zatčený 1. září 1939, vězněný na Pankráci a v Dachau a Buchenwaldu), dr. Jaroslav Werstadt (zatčený 1. září 1939 a vězněný v Buchenvaldu), dr. Rostislav Rajchl (vězněný ve Zwittau a jinde). Netrpělivě byl očekáván návrat malíře mjr.konc. Jaroslava Riedla zatčeného 1. února 1945. Ten však následky věznění nepřežil a zemřel těsně po skončení války.

Kromě majora Riedla zesnuli na následky věznění nebo byli popraveni: plk.gšt. František Pohunek, pplk.gšt. František Coufal, pplk.pěch. Bohdan Kasper, šrtm. František Müller, František Mandík, mjr.konc. Jaroslav Boháč a Vojtěch Preissig.

Jan Šach