Partyzáni v kněžských sutanách

Italská katolická církev sehrála v letech 1943-1945 při podpoře italského partyzánského hnutí na severu Itálie nezastupitelnou roli. Vesničtí faráři, mniši v horských klášterech i mnozí vysocí církevní hodnostáři, jako byl turínský kardinál Manilio Fossati, vykonali obrovský kus práce - od záchrany nacistických rukojmí až po přímou podporu partyzánských jednotek, bez ohledu na jejich politický profil. To se týká i několika stovek českých partyzánů – většinou zběhů z protektorátního „vládního vojska“.

Vládní vojsko bylo na přelomu května a června 1944 zavlečeno německými nacisty do severní Itálie k ostraze železničních tratí. Nacisté měli obavy, aby čeští vojáci v rozhodující chvíli nepodpořili český domácí odboj. Čeští vojáci však brzy zjistili, že právě venkovské fary v Piemontu i v ostatních oblastech Itálie jsou nejspolehlivějším místem, kde lze nalézt spojení na italský odboj a partyzány. A rychle toho začali využívat. Čestnou roli v tomto směru sehrála i hrstka českých kněží a studentů teologie, kteří žili v té době pod italským sluncem.

Výňatky z hlášení

* Prapor převzal dne 12. června 1944 střežení 26 km železniční tratě Boloňa-Florencie s nasazením 10 stráží. O navázání styku s partyzány snažili se všichni příslušníci praporu. V Pianovo vstoupil ve styk s partyzány major Vítězslav Stockar pomocí českého studenta theologie františkána Pavelky z Boloně.

(Hlášení o činnosti 5. praporu vládního vojska z Kutné Hory)

* V červenci 1944 jsme navázali též spojení s Turínem a to s českými salesiánskými kněžími Karlem Krčmářem, Janem Krhutem a Františkem Krutílkem, kteří se pak stali prostředníky mezi námi v horách a našimi u vládního vojska. Stali se našimi informátory a dobrými přáteli, kteří dokonce nám dodávali do hor i české knihy.

Dne 20. dubna 1945 provedli jsme exhumaci hrobu četaře Viléma Sabely, který byl od prosince 1944 prozatímně pohřben na místě, kde byl zastřelen, a pohřbili jsme jej na hřbitově v Goazze. Pohřební obřad provedl náš přítel salesián Karel Krčmář.

(Úryvky z poválečného hlášení o bojové činnosti čs. partyzánské skupiny "Pudlo")

* V neděli dne 20. srpna 1944 navštívil oddíl Dr. theologie Karel Krčmář z Turína, který nám donesl poštu, adresovanou příslušníkům oddílu ještě na polní poštu vládního vojska.

(Úryvek z poválečného hlášení o bojové činnosti čs. partyzánské skupiny "Moťka")

Aktivní salesiáni

Nejvíce odvahy a obětavosti při pomoci italským i českým partyzánům projevila trojice českých salesiánů – čili Společnost svatého Františka Saleského (Salesiáni Dona Boska), což je kongregace, jejímž zakladatelem byl italský kněz Jan Bosco (1815 - 1888).

V českých zemích zahájili salesiáni činnost se zaměřením na výchovu mládeže  v roce 1927. Mateřským domovem se jim stal chlapecký ústav ve Fryštáku u Holešova. Postupně však založili další střediska, z nichž dnes je asi nejaktivnější to v pražských Kobylisích. Období 2. světové války s sebou přineslo pro salesiánské dílo řadu problémů. Pozdějším kardinál Štěpán Trochta (1905 - 1974), jedna z nejvýznamnějších osobností českých salesiánských dějin, byl odvlečen do koncentračního tábora a někteří další salesiáni byli uvězněni. Obtížné časy pokračovaly i po únoru 1948, kdy komunistický režim činnost konkregace v českých zemích brutálně přerušil.

Věnujme nyní vzpomínku bratrům salesiánům Karlu Krčmářovi, Františku Krutílkovi a Janu Krhutovi. V letech 2. světové války projevili obrovskou míru odvahy a obětavosti,. I oni byli "partyzáni" tělem i duší, přestože proti novodobému barbarství nebojovali se zbraní v ruce, ale jen s čistotou svých kněžských srdcí.

Karel Krčmář (1912 – 1977)

Když přišli v roce 1927 salesiáni z italské Perozy na Moravu do Fryštáku, zamířil tehdy patnáctiletý Karel Krčmář do zdejšího ústavu. V roce 1932 vstoupil do noviciátu ve sv. Beňadiku na Slovensku a první sliby složil 5. srpna 1933. Miloval divadlo a s nadšením jej v rámci salesiánských aktivit provozoval. V roce 1938 rozhodli představení poslat kleriky na studium teologie za hranice (vzhledem k nejisté politické situaci). Krčmář zamířil do Itálie do nově zřízeného mezinárodního teologického studentátu v Monteortone poblíž Padovy. Na kněze byl vysvěcen 5. července 1942 v Turíně. Zde uplatnil i svou dobrou znalost němčiny a přispěl k záchraně českých partyzánů, kteří zběhli od českého protektorátního vládního vojska nasazeného v severní Itálii. Po válce zůstal v Itálii a svou vlast navštívil až v 60. letech.

František Krutílek (1911 – 1996)

V roce 1932 vstoupil do noviciátu ve Sv. Beňadiku, kde složil následujícího roku první sliby. Po studiích v Ostravě odešel do Prahy a stal se sekretářem P. Štěpána Trochty, který řídil stavbu pražského ústavu v Kobylisích. V roce 1938 odjel na teologická studia do Itálie a v Turíně v bazilice P. Marie Pomocnice byl v létě vysvěcen na kněze. Zde aktivně pomáhal italským a českým partyzánům. Po válce se vrátil do Prahy, kde opět zastával funkci sekretáře ředitele ústavu P. Štěpána Trochty. V roce byl však 1952 zatčen a jako bývalý biskupův sekretář byl obviněn spolu s dalšími pracovníky biskupství z velezrady a špionáže. Rozsudek zněl 13 let těžkého žaláře. Prošel mnoha vězeními: Pankrácí, Mírovem, Valdicemi, Tmavákem u Rtyně, Ruzyní, Leopoldovem. V roce 1964 byl podmíněně propuštěn. Vrátil se do svého rodiště a pracoval jako topič v Novém Jičíně. V roce 1966 mohl nastoupit jako kaplan v Novém Jičíně, kde obětavě působil při Španělské kapli až do své smrti, která jej zastihla na cestě ze mše svaté.

Jan Krhut (1913 – 1989)

V roce 1932 vstoupil do noviciátu ve Sv. Beňadiku na Slovensku. Zde v následujícím roce složil první sliby. I on byl po mnichovském diktátu vyslán studovat do Itálie a v létě 1942 byl posvěcen na kněze v bazilice P. Marie Pomocnice v Turíně. Stal se významnou oporou partyzánů a spolu se svými bratry každodenně riskoval život při jejich podpoře. Po válce se vrátil do Prahy a v Kobylisích zastával funkci kaplana ve farnosti sv. Terezičky a jako katecheta vyučoval na různých školách. V Praze ho také zastihla násilná likvidace řeholí v dubnu roku 1950. Byl odvezen do internace v Oseku u Duchcova. Později byl přestěhován do Želiva. Když začali některé řeholníky ze Želiva propouštět, dostal se v roce 1954 ven i on a vrátil se do rodného Rožnova a začal zde pracovat jako dělník. V roce 1969 dostal státní souhlas k výpomoci v Rožnovské farnosti, kde, pokud mu to zdraví dovolovalo, obětavě vypomáhal. Příležitostně překládal z italštiny některé salesiánké materiály, jak je v té době přívrženci kongregace sporadicky dostávali. Zemřel těsně před pádem vlády komunistické strany, kdy se jeho salesiánské bratrstvo mohlo opět vrátit ke své službě české společnosti.

Dlužno říci, že trojice „partyzánů beze zbraní“ byla po válce právem povýšena do hodností důstojníků duchovní služby a vyznamenána Čs. vojenskou medailí Za zásluhy. Bohužel únor 1948 je rychle, stejně jako většinu vlastenecky a demokraticky orientovaných bojovníků proti nacistům, zakryl na desítky let v balastu většinou uměle vyráběných hrdinů.

Jindřich Marek