Polozapomenuté střetnutí napoleonských válek: bitva u Štoků 5. prosince 1805

Poslední bitva války roku 1805 skončila rakouským vítězstvím. Na výsledku války ale již nic nezměnila.

Před rokem jsme si na našem webu připomínali výročí bitvy u Slavkova (2. prosince 1805), největšího Napoleonova vítězství (podrobnosti zde). Zcela ve stínu tohoto světoznámého střetu zůstala stát jiná bitva, která se odehrála na našem území, a to dokonce o několik dní později. Pomiňme tedy pro dnešek prostor operací hlavních armád manévrujících na Moravě a připomeňme si události, k nimž došlo na česko-moravském pomezí.

Síly protivníků

Po obklíčení rakouské armády u Ulmu v říjnu 1805 se jejímu nominálnímu veliteli, arcivévodovi Ferdinandovi d’Este, podařilo probít s částí jezdectva z obklíčení a po dobrodružné jízdě dorazit do Čech. Tam pak začal organizovat vojsko, jehož základ tvořily další jednotky, kterým se podařilo ustoupit z různých částí Německa, ale také záložní šesté prapory. Do konce listopadu, kdy vyrazil na pochod k moravské hranici, shromáždil sílu asi 10.000 mužů.

V cestě mu ale stály jednotky Napoleonova německého spojence, bavorského kurfiřta Maximiliána IV. Josefa, jimž velel generálporučík Carl Philipp von Wrede. Bavoři se zavázali postavit do pole dvacetitisícovou armádu, ta však působila primárně v Tyrolsku, jež chtělo Bavorsko získat. Na Moravu se dostala jen jeho menší část a to až v polovině listopadu. Wrede tak disponoval dvěma brigádami o celkovém počtu cca 6.000 mužů, přičemž nemalou část tvořilo jezdectvo. Jeho jednotky spadaly organizačně pod Bernadottův I. armádní sbor, jehož francouzské oddíly ale koncem listopadu odpochodovaly k Napoleonově armádě. V prostoru Jihlavy na hlavní komunikační spojnici do Čech zůstali Bavoři osamoceni, netuše, co se na ně valí.

Počáteční postup

Arcivévoda Ferdinand d’Este postupoval od Prahy na Čáslav, kde stanul 24. listopadu 1805 a předvoj vysunul až k Německému (dnes Havlíčkovu) Brodu. Dne 27. listopadu pak zahájil další postup směrem na Jihlavu, přičemž za Golčovým Jeníkovem došlo k první šarvátce předsunutých oddílů. V posledním listopadovém dni došlo k dalšímu drobnému střetu u vsi Kámen, kde Rakušané získali několik zajatců. Prvního prosince pak arcivévoda Ferdinand vstoupil do Německého Brodu, který von Wrede vyklidil bez boje, ale již v noci na 2. prosince došlo k další šarvátce u Zvonějova, která přerostla ve větší boj mezi čtyřmi prapory rakouského pěšího pluku č. 21 a bavorskou 3. brigádou. Bavoři zde za cenu nikoliv nevýznamných ztrát zastavili rakouský postup.

Následující den se von Wrede odhodlal k protiúderu a vrhl své jednotky přes Zvonějov na Štoky, které drželi Rakušané. Ti nápor protivníka nevydrželi a z obce ustoupili. Ves obsadili Bavoři a chystali se na její obranu. Dalšího dne, 4. prosince, ale k žádným operacím ani z jedné strany nedošlo. Oba soupeři také dosud neměli ani ponětí o tom, co se již před dvěma dny událo u Slavkova.

Bitva u Štoků

K rozhodnutí došlo až 5. prosince, kdy se iniciativy chopil arcivévoda Ferdinand d’Este. Kolen druhé hodiny odpolední (s ohledem na čas západu slunce tedy dost pozdě) zahájil útok proti Bavorům svým levým křídlem proti Štokům. Když se posléze do ofenzivy zapojilo i rakouské pravé křídlo, byl nucen von Wrede se značnými ztrátami zatroubit k ústupu. Z vyklizených Štoků se stahoval lesnatým terénem na Zvonějov a odtud dál na Pávov, kde stál zámeček s oborou obehnanou silnou zdí, která mohla posloužit jako opěrný bod další obrany. Bavoři se zde zachytili ale jen do okamžiku, kdy se do palebných pozic dostalo rakouské dělostřelectvo, které následně otevřelo cestu početnější rakouské pěchotě, jež protivníka z obsazených pozic vyhnala. Von Wrede tedy ustupoval dál na jihovýchod přes Jihlavu směrem na Moravské Budějovice, kryt svým silným jezdectvem, jež postup Rakušanů konečně přibrzdilo.

Katastrofický ústup a bilance

Při střetech jezdectva v poslední fázi bitvy ale Bavory nepřestala pronásledovat smůla, neboť část jejich jednotek ustupovala přes zamrzlé rybníky, které se pod sněhovým popraškem jevily jako louka. Led tíhu jezdců neunesl a nemalé části bavorských kavaleristů se tato ledová past stala osudnou. Na rozdíl od obdobného případu, který si v závěrečné fázi bitvy u Slavkova císař Francouzů Napoleon do průběhu bojů prostě přibásnil, u Pávova k této situaci skutečně došlo. Kolem sedmé hodiny večerní ústupové boje utichaly, neboť dalšímu pronásledování bránila tma a lze také předpokládat, že vojáky obou stran předchozí boje značně vyčerpaly. Celková bilance bitvy byla pro von Wredeho Bavory značně neutěšená. Nejenže byli donuceni k ústupu, ale jejich řady prořídly o asi 1.400 mužů (téměř čtvrtina z celkového počtu!), z nichž kolem 600 bylo zajato. Oproti tomu arcivévoda Ferdinand d’Este si mohl gratulovat, neboť ztráty Rakušanů činily pouhých asi 200 mužů (27 padlých, 142 raněných a 36 nezvěstných).

Rakušané poté obsadili Jihlavu, leč záhy poté se začala situace dramaticky měnit. Již 8. prosince k Jihlavě docházely nové bavorské jednotky, ale hlavně se v tento den dostavil posel s informacemi o výsledku bitvy u Slavkova a o následném podepsání příměří (3. prosince). Arcivévoda Ferdinand d’Este se tedy dostal do prekérní situace, neboť s ohledem na nedostatek informací toto příměří de facto porušil. Následně byl nucen propustit všechny bavorské zajatce, vrátit ukořistěné trofeje, vyklidit Jihlavu a stáhnout se směrem na Čáslav za demarkační linii. Bavoři se oproti tomu nastěhovali zpět do Jihlavy a záhy mohli oslavovat konec války, ve které navzdory neúspěchu u Štoků stáli na vítězné straně. Již 10. prosince byl brněnskou smlouvou bavorský kurfiřt Maximilián Josef povýšen na krále a Bavorsko na království.

Co bylo dál…

Nový politický kurs potvrdil i následný sňatek dcery bavorského krále Maximiliána I. Josefa s adoptivním synem císaře Francouzů princem Eugènem de Beauharnais. V Napoleonově táboře zůstane Bavorsko až do podzimu roku 1813. Po Napoleonově porážce v bitvě národů u Lipska (viz zde) se Maximilián I. Josef připojí k protinapoleonské koalici a Carl Philipp von Wrede bude počátkem roku 1814 během spojeneckého tažení do Francie jmenován polním maršálem. Arcivévoda Ferdinand d’Este se stane rakouským vojenským velitelem na Moravě a později i v Čechách, roku 1808 se přičiní o vznik zeměbrany (Landwehr) a roku 1809 se stane vrchním velitelem rakouských vojsk v Haliči. Nepovedené tažení tohoto roku jeho vojenskou kariéru ale značně přibrzdí, přesto se roku 1815 stane velitelem rakouské záložní armády při tažení do Francie.

Bitva u Štoků, k níž došlo 5. prosince 1805 na Českomoravské vrchovině, neměla žádný vliv na běh „velkých dějin“, a snad proto zůstala zcela ve stínu bitvy u Slavkova. Životy vojáků jednotek arcivévody Ferdinanda d’Este (často šlo o vojáky z českých zemí) a generálporučíka von Wredeho, stejně jako civilního obyvatelstva z jihlavského regionu ale bezesporu ovlivnila velmi významně. Nelze také zapomínat na ty vojáky, kteří v ní své životy položili. A právě proto ji zde i my dnes připomínáme.

Zdeněk Munzar