Potopení ponorky Foucault, světové prvenství rakousko-uherských námořních aviatiků

Bojová činnost rakousko-uherského námořního letectva na Jadranu zůstává v obecném povědomí tak trochu ve stínu ostatních námořních bojišť 1. světové války. V řadě ohledů ovšem docela neprávem. Námořním aviatikům habsburské monarchie totiž náleží hned několik světových primátů, jimiž se zapsali do vojenské a letecké historie. Vedle světového prvenství v sestřelení nepřátelské vzducholodi palbou vedenou z letounu (došlo k tomu v červnu 1915) k nim náleží především prvenství v potopení nepřátelské ponorky letounem. Letos v září od této události uplyne právě 100 roků.

První úspěchy

Dohodové ponorky, operující v Jadranu, představovaly vážné ohrožení akceschopnosti K.u.K. Kriegsmarine. Italské, ale také francouzské a britské podmořské čluny se proto již delší čas staly předmětem zvýšeného a neutuchajícího zájmu c. a k. námořního letectva (K.u.K. Seeflugwesen). První úspěchy přišly ve třetím válečném roce.

Již 9. srpna 1916 bylo celkem dvacet létajících člunů z námořních leteckých základen Terst, Pula a Parenzo (Poreć) vysláno k náletu na přístav v Benátkách (Venedig). Šlo v pořadí již o osmnáctý útok c. a k. námořních letců na tento cíl, ale dosud největší a nejúspěšnější. Ve večerních hodinách dopadla na cíl rovná stovka rakouských výbušných a zápalných bomb o celkové hmotnosti tří tun. Kromě jiného zasáhly britskou ponorku B10, která předtím, při účasti na blokádě Puly utrpěla poškození a v benátském přístavu se zdržovala kvůli nutným opravám. Pokus o opravu poškození způsobených pumami byl přerušen poté, co plamen svářečského hořáku zapálil palivovou nádrž, což její zkázu dokonalo.

Prvenství B10 coby první ponorky potopené letadlem je tedy poněkud pochybné tím, že nešlo o potopení v bojové akci, ale vlastně o ztrátu při pokusu o opravu. Ovšem o několik týdnů později rakousko-uherští námořní letci dokonce zaznamenali opravdové a nezpochybnitelné světové prvenství v potopení ponorky letadlem v bojové akci na otevřeném moři. Jejich obětí se tentokráte stala francouzská ponorka Foucault (o výtlaku 397 tun), potopená před Bokou Kotorskou.

Útok z 200 metrů

K historickému útoku došlo 15. září 1916 a francouzské podmořské plavidlo se stalo kořistí příslušníků námořní letecké základny (Seeflugstation) v Kumboru u Boky Kotorské.

Začalo to ráno docela nevinně. Hydroavion UFAG typ Tl s označením L132 se vracel z Durazza (dnes Drač v Albánii) do Kumboru. Jeho pozorovatel, námořní kadet (Seekadett) Maximilian Sewera nepřestával pozorovat hladinu a vyplatilo se to. Asi 10 námořních mil jihozápadně od dalmatského mysu Punta d´Ostro (chorvatsky Rt Oštra) totiž spatřil cosi pod hladinou. Byla to ponorka. Plula několik metrů pod průzračnou hladinou a očividně nerušeně směřovala na severovýchod, tedy směrem k poměrně nedaleké kotorské zátoce.

Jakmile hydroplán dosedl v Kumboru, jeho osádka urychleně poslala dotaz na velitelství, zda v uvedené oblasti náhodou nepůsobí některá z vlastních ponorek. Negativní odpověď přišla rychle. Velitel kumborské námořní letecké základny, poručík řadové lodi (Linienschiffsleutnant) Demeter (Dimitrije) Konjović nechtěl ztrácet čas. Vydal rozkaz k okamžitému útoku.

Konjović, jenž byl srbského původu a pocházel ze Stanišiće ve Vojvodině, si vzal onen hydroplán L132 i s pozorovatelem Sewerou, jenž byl rodákem ze štýrského Stanzu. Současně poslal do vzduchu také druhý stroj téhož typu, s označením L135. Jeho osádku tvořili dva fregatní poručíci (Fregattenleutnant): pilot Dipl. Ing. Walter Zelezny, jenž se narodil ve Vídni, a jeho pozorovatel Otto Freiherr von Klimburg, pocházející z bosenského Brčka. Každý z létajících člunů nesl dvě 50kg hlubinné bomby s explozí nastavenou na 10 metrů pod hladinou a také čtyři konvenční 10kg bomby. Hydroplány odstartovaly rychle po sobě a prostor nad Jadranem obě osádky prohledávaly z výšky kolem 800 metrů nad hladinou.

Francouzskou ponorku Foucault objevily sice ponořenou v desetimetrové hloubce, ale z ptačí perspektivy v čisté vodě Jadranu dobře viditelnou. Zelezného L135 zamanévroval tak, aby letěl v podélné ose ponorky, klesl do výšky 200 metrů a shodil obě své 50kg hlubinné nálože. Explodovaly v nastavené desetimetrové hloubce, první asi sedm metrů od přídě, druhá zhruba stejně daleko od zádě ponorky. Bylo to tedy dostatečně blízko, aby jí exploze způsobily přinejmenším vážné potíže.

Francouzští námořníci si zprvu mysleli, že vpluli do minového pole. Brzy však měli zjistit, že původce explozí stále krouží nad hladinou…

Opusťte palubu!

První, čeho si osádka útočícího hydroavionu všimla, bylo, že ponorka klesla ještě níže pod hladinu, na níž se vzápětí rozlilo několik olejových skvrn.

Později vyjde najevo, že exploze poškodily baterie a elektromotory, došlo také ke vzniku netěsností v trupu a k poruše vyvážení. Ponorka tedy začala nabírat vodu a pomalu, leč nekontrolovaně klesala ke dnu. Hloubka, do které klesla, nakonec činila odhadem asi 80 metrů a akumulátory začínaly vypouštět jedovaté páry, které posádku smrtelně ohrožovaly.

Nyní vše záleželo na strojnících. Pomocí elektrických čerpadel se jim podařilo prosakování zvládnout natolik, že se ponorku podařilo znovu ovládat. Aby se zbavil nebezpečných toxických výparů, vydal námořní kapitán (Lieutenant de vaisseau) Léon Henri Dévin rozkaz k vynoření nad hladinu. Během asi půlhodiny po zahájení útoku se to podařilo.

Jakmile se podmořský člun opět vynořil, vydal kapitán Dévin rozkaz k opuštění jeho útrob a ke shromáždění posádky na palubě. V té době již osádky obou hydroplánů pomýšlely na návrat domů. Jakmile se však Foucault vynořil, překvapení piloti na něj opět začali nalétávat.

Druhý důstojník ponorky na to reagoval rychle a zahájil po nich palbu z rychlopalného kulometu. Zelezného L135 kontroval odhozením svých zbylých čtyř desetikilogramových pum. Vlny po jejích explozích většinu francouzských námořníků spláchly z paluby zpátky do moře. Navíc motor ponorky porouchaný výbuchy vypověděl poslušnost a vysadil. Jelikož opětovné ponoření bylo za těchto okolností příliš riskantní, nařídil Dévin opustit loď i zbylým mužům. Nechal ponorku potopit otevřením ventilů a sám skočil do vln jako poslední.

Záchrana

Fakt, že se Francouzi očividně vzdávají, vedl k tomu, že i druhý létající člun odhodil své zbývající bomby v bezpečné vzdálenosti od ponorky. Pak se oba hydroplány snesly na neklidnou hladinu, aby zahájily krajně neobvyklou záchrannou akci. Konjović se svým L132 i Zelezny s L135 popojížděli po hladině tak dlouho, až z vody zachránili všechny trosečníky.

Dobová kresba zachycuje na svou dobu až nezvykle realistické ztvárnění této záchranné akce. Francouzští námořníci vyšplhali na trupy a plováky obou hydroplánů, které při této příležitosti osvědčily pozoruhodnou odolnost. Ověšeny hrozny všech devětadvaceti zachráněných přečkaly celou půlhodinu, než zajatce naložila rakouská torpédovka Tb.100M, která je zachránila před téměř jistým utonutím. Zatímco do Boky Kotorské odvezla sedmadvacet z nich, zbylí dva, kapitán Dévin a jeho první důstojník, kapitán Gaston Chat dorazili do Kumboru na palubě hydroplánů. Dostali se jim té výsady, že do zajetí byli dopraveni letecky!

Stojí tedy za připomenutí jeden fakt, na který by se nikdy nemělo zapomenout: přestože šlo o velký válečný úspěch, na rozdíl od naprosté většiny jiných se obešel bez jediné lidské oběti. Díky gentlemanskému jednání rakousko-uherských námořních aviatiků nebyl při této akci ztracen ani jediný život.

Jiří Rajlich