Poválečné zbavení obyvatel Podkarpatské Rusi československého státního občanství

V roce 1944 byla Podkarpatská Rus fakticky anektována Sovětským svazem, ačkoli Moskva do té doby československé představitele ujišťovala, že uznává Československo v předválečných hranicích. Vedení státu se se vzniklou situací smířilo a k 1. září 1945 byli zbaveni československého občanství všichni obyvatelé obcí, jež se ocitly v sovětském záboru, včetně několika dodatečně obsazených obcí slovenských. Do nezáviděníhodné situace se dostaly tisíce lidí, kteří sovětskými občany z různých důvodů být nechtěli.

V létě 1945 došlo k legislativním úpravám, které zbavovaly československého státního občanství na čtyři miliony předválečných obyvatel republiky. Jednalo se především o sudetské Němce a Maďary. Dne 2. srpna 1945 byl vydán ústavní dekret číslo 33/1945 Sb., jímž byli občanství zbavení zpětně k okamžiku, kdy se stali státními příslušníky Německé říše nebo Maďarského království. Jen o několik dní později, 24. srpna 1945, došlo k vydání dalšího ústavního dekretu, nazvaného „o přípravě smlouvy mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině ze dne 29. června 1945“. Jím byla čs. vláda zmocněna k připravení legislativního rámce v jedné z klíčových otázek, jejíž řešení tato smlouva předpokládala, a sice podmínek opce. Už v tuto chvíli bylo totiž zřejmé, že řada obyvatel Podkarpatské Rusi, která byla již na přelomu let 1944/1945 Sovětským svazem fakticky anektována, v zemi, „dělníků a rolníků“ žít nechce.

Tomu chtěli Sověti již od počátku zabránit a do protokolu podepsaného v Moskvě společně se smlouvou 29. června 1945 vtělili ustanovení, že opce se bude týkat výhradně osob české a slovenské národnosti, a to ještě výměnou za to, že Ukrajinci žijící ve zbytku republiky se budou moct vystěhovat do SSSR. Jediný ústupek, který se podařilo československé vládě vyjednat, se týkal bývalých příslušníků čs. zahraniční armády a jejich rodin. Sověti uznali, že jejich nucená deportace do SSSR by nepůsobila nejlepším dojmem.

Podkarpatoruští vojáci se tak ocitli ve stejné pozici jako jejich spolubojovníci německé nebo maďarské národnosti. V republice sice mohli zůstat, museli však individuálně žádat, aby jim bylo zachováno občanství země, za níž během války prolévali krev.

Na základě vládního nařízení, které se stalo prováděcím předpisem ústavního dekretu č. 60/1945 Sb. byli k 1. září 1945 československého státního občanství zbaveni všichni obyvatelé obcí, které se ocitly v sovětském záboru. Týkalo se to samozřejmě nejenom těch, kteří se tam v tu chvíli nacházeli, ale i těch, kteří tam měli domovské právo.

Češi, Slováci a příslušníci čs. zahraniční armády ukrajinské, nebo rusínské národnosti mohli do 1. ledna 1946 požádat o zachování občanství. Ostatní měli smůlu. Tento předpis byl mlčky uplatňován i vůči obyvatelům obcí východoslovenských okresů Královský Chľmec a Veľké Kapušany. Šest těchto obcí spolu s městem Čop bylo ze strategických důvodů Sověty obsazeno již v zimě a na jaře 1945. Ještě v létě a na podzim 1945 však Sovětský svaz okupoval dalších šest východoslovenských obcí. Pražská vláda zneklidněná iredentistickým hnutím slovenských Ukrajinců, žádajících na pokyn Moskvy, aby celé Prešovsko bylo připojeno k SSSR, se proti tomu neodvážila protestovat.

Přísné podmínky opce vyvolaly na Podkarpatské Rusi paniku. Samozvaná Národní rada Zakarpatské Ukrajiny (NR ZU), která zemi z pověření Moskvy dočasně řídila (fakticky na Podkarpatské Rusi vládla sovětská moc již od podzimu 1944, formální součástí SSSR se však země stala až 22. ledna 1946), na to reagovala jednostranným uzavřením hranic. Přesto se mnozí snažili odtud odejít ilegálně a v případě zadržení jim již v té době hrozila deportace do lágrů „souostroví Gulag“. Zatímco v Československu byl nelegální přechod hranic pouhým přestupkem, v Sovětském svazu byl těžkým zločinem.

Jen na okraj uveďme, že jednostranné uzavření hranic NR ZU v zemi uvěznilo řadu Čechů a Slováků, kteří zde žili před válkou a po maďarské okupaci museli uprchnout a nechat zde svůj majetek. Teď se na přechodnou dobu vrátili, většinou právě za účelem uspořádání svých soukromých záležitostí. Nyní se v podstatě stali zajatci zakarpatských úřadů, které po nich žádaly platný cestovní pas, pokud chtějí Podkarpatskou Rus opustit. Trvalo řadu měsíců, než byl tento „problém“ prostřednictvím čs. velvyslanectví v Moskvě vyřešen.

V českých zemích a na Slovensku se v té době nacházelo asi 25 tisíc obyvatel Podkarpatské Rusi, kteří následně zažádali o zachování čs. státního občanství. Čs. úřady k nim přistupovaly vcelku benevolentně, a to včetně žádostí uprchlíků, jejichž národnost byla sporná. Většina z nich nalezla nový domov ve vysídleném pohraničí. Stejně vstřícně byli přijímáni také uprchlíci, kteří byli předtím z rasových důvodů perzekvování horthyovským a nacistickým režimem. Těm, kteří nechtěli v ČSR zůstat, bylo většinou umožněno vystěhování do některé třetí země.

Po uzavření hranic začala v Užhorodě působit opční a přesidlovací kancelář. Denně se před ní tísnily stovky žadatelů. Šlo samozřejmě nejen o etnické Čechy a Slováky, ale i rodinné příslušníky vojáků čs. zahraniční armády a konečně Rusíny i příslušníky dalších národností tvrdících o sobě, že jsou většinou slovenské národnosti. Během krátké doby bylo podáno na 35 tisíc opčních přihlášek. Zakarpatské úřady však v následujících měsících odjezd optantů všemožně sabotovali, používajíc k tomu jak přímého zastrašování, tak „sofistikovanějších“ prostředků (žadatel o přesídlení do ČSR musel např. ukončit pracovní poměr, rozprodat svůj majetek a vystěhovat se z bytu – jeho odjezd byl pak následně z „technických“ důvodů několikrát odložen, až do té doby, než svoji žádost o vycestování vzal „dobrovolně“ zpět).

Z těch, kteří pro ČSR optovali přímo na Podkarpatské Rusi, odjela nakonec sotva desetina. Zvlášť dramatické bylo zadržování rodinných příslušníků čs. vojáků. Zcelování takto roztržených rodin se na diplomatické úrovni mezi Prahou a Moskvou táhlo až do února 1948, aby bylo krátce po komunistickém převratu smeteno ze stolu.

Jiří Plachý