Prchavý okamžik „existence“ českého válečného loďstva

Absence moře trápí mnoho Čechů natolik, že si svou dovolenou nedovedou představit bez pobytu v cizině na mořském břehu. Proto leckoho ze zájemců o vojenskou historii zajímá i fakt, že v letech 1. světové války několik tisíc Čechů sloužilo na Jadranu v řadách rakousko-uherského válečného námořnictva. Stojí však za zmínku, že po jeho zániku v listopadu 1918 na otevřeném moři pluly určitý čas dvě velké válečné lodě pod českou vlajkou.

Dá říci, že skutečným vrcholem námořní „slávy“ českých námořníků na Jadranu v roce 1918 bylo vyplutí na širé moře na dvou velkých a celkem moderních bitevních lodích Radetzky a Zrinyi. Zde je třeba také připomenout, že tyto lodě však měly s českými zeměmi mnohem více společného - od pancéřování z Vítkovických železáren, které patřilo k světové špičce, přes kvalitní dělostřeleckou výzbroj z plzeňské Škodovky až po osobu projektanta Pražana ing. S. Poppera (1848-1933).

Radetzky – bitevní loď (semidreadnought třídy „Radetzky“) spuštěná na vodu 3. července 1909 a zařazená do rakouské floty 15. ledna 1911, před válkou vykonala několik plaveb mimo Jaderské moře (například již 24. června 1911 navštívila britský Portsmouth a na světoznámé lodní přehlídce ve Spitheadu úspěšně reprezentovala Rakousko-Uhersko po korunovaci anglického krále Jiřího V). V říjnu 1914 potom v Boce Kotorské ostřelovala francouzské a černohorské baterie na blízké hoře Lovčen. Zúčastnila se 24. května 1915 nájezdu na italské pobřeží, ale podstatnou část války prožila v pulském přístavu.

Zrinyi – bitevní loď (semidreadnought třídy „Radetzky“) spuštěná na vodu 12. dubna 1910 a zařazená do rakouské floty 15. září 1911. Vykonala, podobně jako Radetzky návštěvu Levanty v roce 1912, zúčastnila se 24. května 1915 nájezdu na italské pobřeží, ale podstatnou část války prožila v pulském přístavu.

loděnice: Stabilmento Tecnico v Terstu

válečná posádka: 30 důstojníků + 860 mužů

výtlak: 14 508 t (max. 15 596 t)

délka: 137,45 m na vodorysce

šířka: 24,57 m

ponor: 8,14 m

pancéřování: boky 100 – 230 mm, paluba 18 – 30 mm, věže 60 – 250 mm

maximální rychlost: 20,2 uzlů (37,4 km/hod) – Zrinyi 20,5

akční dosah: 5 200 námořních mil při rychlosti 10 uzlů

výkon strojů: 19 437 koňských sil – Zrinyi 19 860

zásoby paliva: 1 854 tun uhlí a 188 tun oleje

výzbroj: 4 kanóny ráže 30,5 cm ve dvou věžích

8 kanónů ráže 24 cm ve čtyřech věžích

20 kanónů ráže 10 cm v bočních kasematech

rychlopalná malorážní protiletadlová a desantní děla ( 6 x 66 mm, 2 desantní děla 7 cm, 2 x 47 mm)

3 torpédomety ráže 45 cm (pod hladinou 2 na bocích a 1 na zádi)

plavba po moři pod českou vlajkou: Pula – Opatija – Split cca 208 námořních mil (385,2 km)

10. – 12. listopadu 1918

Důvodem této akce byla skutečnost, že nově vznikající Jugoslávie byla sice prostřednictvím Srbska také mezi vítěznými státy Dohody, ale nenasytná Itálie v ní viděla nového konkurenta na Jadranu a rozhodně se s ní nehodlala dělit o výzbroj rakousko-uherského loďstva. S pomocí Britů začali Italové v bývalé hlavní základně rakousko-uherského námořnictva v istrijské Pule přebírat lodě a vztyčovat na nich své vlajky. S koncem války probíhal v přístavu rozvrat a chaos, ve kterém si udrželi jako jediní nějakou organizovanost čeští námořníci, kteří si vytvořili dokonce svou „námořní legii“. Jejich sympatie byly jednoznačně na straně Jugoslávie.

To potom vedlo velení vznikajícího jugoslávského námořnictva v Pule, aby při celkové demoralizaci svých námořníků a nedostatku vlastních odborníků se v zoufalém pokusu o zachránění alespoň některých válečných lodí, obrátilo prostřednictvím kontradmirála Metoda Kocha na Čechy, kteří měli odborný námořní personál i statut spojence Itálie, jež blokovala pulský přístav. A tak se stalo, že večer 10. listopadu 1918 vypluly bitevní lodě Radetzky a Zrinyi pod tradiční českou červenobílou zástavou z přístavu směrem na Split.

Spojenci nestačili na tuto akci včas zareagovat především proto, že pobřežní dělostřelecké pevnosti neměli většinou bojově zajištěny a především také proto, že obě bitevní lodi, na štěstí pro Jihoslovany, kotvily nejblíže ústí z přístavu – Zrinyi necelých 700 metrů a Radetzky potom asi o dalších 200 metrů hlouběji v pulské zátoce.

Jedním z členů posádky bitevní lodi Radetzky byl i český námořník Josef Kožený z Úval: „V převratových dnech v Pule v měsíci listopadu 1918, zůstalo nás na bitevní lodi Radetzky po odchodu mužstva národnosti německé, maďarské a polské, jen asi dvacet Čechů, mimo námořníků chorvatských a dalmatských. Bylo nás, tuším, všech dohromady asi kolem osmdesáti. Náš nejvyšší velitel byl kadet, Dalmatinec...

Po veplutí italského loďstva do Puly a obsazení přístavu byli jsme vyzváni, abychom opustili loď a přidali se k transportu Čechů, vracejících se do vlasti. Mezitím však navštívila naši loď deputace jihoslovanské Národní rady a prosila nás, abychom dopravili naši loď do některého dalmatského přístavu, aby tak nově tvořící se stát Srbů Chorvatů a Slovinců měl do začátku alespoň něco.

Okamžitě svolali jsme schůzi zbývajícího mužstva a o této věci rokovali. Menší část byla proti podobnému na pohled šílenému pokusu a ostatní však nadšeně byli pro, a to hlavně námořníci čeští. Ihned rozdělili jsme si službu mezi sebou a jelikož nás scházelo mnoho, šli jsme my Čechové, zaskočit za chybějící. Vše šlo jako na drátku i disciplína byla jedinečná. Nikdo nehleděl na to, že mohl jet už do vlasti a že nyní jde do nejistého, ba i na smrt, jelikož nebyly dostatečné plány minových polí a mužstva na tak velkou bitevní loď bylo málo. Každý však měl na mysli pomoci bratrům Jihoslovanům za každou cenu.

Z přístavu jsme vypluli večer se zhasnutými světly. Šťastně jsme se dostali ven, a pak plnou parou dolů na jih. V 19.45 hod. zakotvili jsme u Medolina. Zde jsme zůstali až do rána a přesně v 7.35 hod. jsme vytáhli kotvy a pluli dále za nejistým cílem. V poledne míjeli jsme již Opatiji. Všichni jsme byli ve slavnostní náladě a obzvláště již proto, že na hlavním stožáru vlála velká česká vlajka. První válečná loď, která plula pod našimi barvami! Kdo z nás nebyl by na to hrdý!“

Zde je třeba udělat malou odbočku k trase obou lodí i otázce vztyčení české vlajky na nich. Námořní historik ing. René Greger tvrdí, že lodě již pod českou vlajkou vypluly z Puly, Koženého vzpomínky jsou poněkud jiné: „Tuto zástavu jsme vztyčili přesně v 12.30 hod. dne 11. listopadu 1918 za zpěvu naší české hymny „Kde domov můj?“ a chorvatské „Ljepa naša domovina“ s horoucími city a se slzami v očích. Ve dvě hodiny připluli jsme před Bakar a ve 14.30 jsme pluli dále.

Cestou potkali jsme italské torpédovky, které se nás sice snažily zastavit, ale vidouce hrozivě se otáčeti dělové věže proti nim, zanechaly dalších pokusů a nechaly nás v klidu plout dále. To se přihodilo u Šibenika. Do Splitu vpluli jsme v 11.45 s velkou slávou a s hudbou na molu. Oddechli jsme si zhluboka, neb jsme dopluli šťastně a neporušeni. Po zakotvení lodi a provedení všech potřebných prací odebrali jsme se na zem, kde jsme byli obyvatelstvem srdečně uvítáni.

Dlouho do noci hlaholily naše a chorvatská hymna Splitem. Následující dny vylodili jsme veškerý proviant i uhlí, olej atd. pro město, kde vládl všeobecný nedostatek jak potravin tak i uhlí a maziva pro železnici. Náhodou naše loď Radetzky byla plně zásobena na dlouhou dobu pro 900 mužů posádky a to se nyní dobře hodilo...“

Všechna snaha českých a chorvatských námořníků o záchranu lodí však byla marná. Dne 17. listopadu vplula do Splitu americká flotila a lodě druhý den zabavila a jejich posádky vylodila. Čeští námořníci z lodí Radetzky a Zrinyi se večer rozloučili se Splitem a Jaderským mořem a druhý den vyrazili vlakovým transportem přes Záhřeb a Břeclav do Prahy, kam dojeli po mnoha zdrženích na trase až 29. listopadu 1918, kdy vjeli v devět večer na dnešní Masarykovo nádraží. Lodě, které „zachránili“ pro Jugoslávii, nakonec mírová konference v Paříži v lednu 1920 přiřkla nenasytné Itálii, která lodě nechala po několika letech sešrotovat. Česká námořní „válečná“ minulost se tak stala jen zdrojem sentimentálních vzpomínek několika pomalu a jistě odcházejících pamětníků. Přesto i dnes stojí tato zajímavá a unikátní kapitola českých dějin za připomínku.

Jindřich Marek