Před třiceti lety začala operace Pouštní bouře. Také za účasti československých vojáků.

Československý samostatný protichemický prapor byl před třemi desítkami let u toho, když 17. ledna 1991 začala válka v Zálivu. Ta měla za cíl osvobodit Kuvajt, jenž byl od srpna 1990 okupován Irákem.

„Akce Pouštní bouře byla dnes 17. 1. 1991 zahájena. Chceme zdůraznit, že my, vojáci, kteří se této akce zúčastňujeme v rámci mnohonárodnostních sil, si plně uvědomujeme, proč tak činíme. Víme, že svoboda je dar, který byl dán lidstvu do vínku, a nikomu, ani tomu nejmenšímu národu, nesmí být odepřena,“ napsali českoslovenští vojáci přímo ze Zálivu prezidentu Václavu Havlovi. Jejich slova potvrzují, že si uvědomovali důležitost svého úkolu. Chemický prapor do Zálivu přicestoval již v prosinci 1990, aby svými schopnostmi podpořil mezinárodní úsilí zaměřené proti agresorovi.

„Neviditelné“ letouny v akci

Operace Pouštní bouře, která nahradila operaci Pouštní štít, začala dva dny po vypršení lhůty stanovené rezolucí Rady bezpečnosti OSN 17. ledna 1991 masivními leteckými údery a bombardováním napříč Irákem. Dosáhnout letecké převahy bylo pro koalici poměrně jednoduché – podařilo se to i díky technologické převaze spojenců v čele s USA. Zmínit lze přesně naváděnou munici či nasazení letounu Lockheed F-117 Nighthawk s technologií „stealth“, která maximálním možným způsobem znesnadňuje konvenčním radarům nalezení a sledování letounu.

Lockheed F-117 Nighthawk fungoval téměř dokonale, během svých nočních letů zasáhl 40 procent strategických cílů, což bylo výjimečné číslo i vzhledem k tomu, že tento „stealth“ letoun nalétal jen dvě procenta ze všech bojových letů. V kombinaci s municí naváděnou laserem šlo o značnou sílu, která pomohla i k ochromení zásobovacích schopností irácké armády. Své odvedly i námořní střely Tomahawk.

Iráčané se snažili převaze koaličních sil čelit i pomocí střel Scud. Tyto poměrně jednoduché střely představovaly určitou hrozbu a spojenci jim museli věnovat pozornost. Američané nasadili i systém Patriot s protiraketovými schopnostmi.

Náročné období pro Čechoslováky

Se začátkem války začalo pro Československý samostatný protichemický prapor z psychického hlediska nejnáročnější období. V složitém prostředí se značnými rozdíly mezi denní a noční teplotou se museli udržovat v neustálé bojové pohotovosti. K všeobecnému napětí v jednotce přispěla nešťastná událost, když se četař Petr Šimonka 18. ledna vlastní neobratnou manipulací se samopalem náhodně postřelil a zraněním následně podlehl.

Vojáci působící ve Vojenském městě krále Chálida žili pod hrozbou trvalého napadení ze strany iráckého raketového dělostřelectva, včetně použití zbraní hromadného ničení. Vyhlášeno bylo velké množství chemických a leteckých poplachů. Příslušníci jednotlivých chemických odřadů podstoupili kromě psychické zátěže i fyzickou. Chemici 24 hodin denně zabezpečovali chemický a radiační průzkum, přičemž nošení prostředků chemické ochrany bylo samozřejmostí.

Náročnost plnění úkolů během války v Zálivu dokládají dobová slova jednoho z chemiků, které zaznamenal lékařský tým: „Ve Slaným jsi nám sliboval teplo, žízeň a průjem. Já klepu kosu, čurám jak Amina a na záchodě jsem nebyl tři dny, (…) než to všechno svlíknu, tak to radši rozchodím.“

Cílem velení praporu v čele s plukovníkem Jánem Valem bylo, aby českoslovenští vojáci nejen perfektně vykonávali svoji práci, ale aby se na ně za každých okolností mohli jejich spojenci spolehnout. Působení československých specialistů provázely obavy z masivního útoku iráckého chemického vojska. K tomu sice nedošlo, přesto však chemici v období po 15. lednu několikrát naměřili prahové koncentrace bojových chemických látek sarin a yperit, a to jak v operačních prostorech brigád, tak ve Vojenském městě krále Chálida.

Krizový štáb

Další z komplikovaných úkolů, který musela československá jednotka zvládnout, bylo zásobování vodou či proviantem. Vzhledem ke značným vzdálenostem (200 i více kilometrů) seděli řidiči za volantem šest až deset hodin denně. Z lékařského hodnocení mise je patrné, jak vojáci svůj úděl snášeli.

„Já skutečně nemůžu ležet, zítra musím jet pro proviant, mám jediný volné auto, (…) kamarádi šli do první brázdy a musí si odpočinout, (…) ty prášky (antibiotika) budu určitě brát,“ říkal jeden z řidičů. Pozoruhodná jsou i slova dalšího vojáka spojaře, jemuž byly diagnostikovány opruzeniny: „Intertrigo? (…) To je jako zapařená p…? To jsem ani nemusel chodit, vždyť v tý prokletý radiostanici se pět týdnů v nepřetržitém provozu střídáme dva.“

Generální štáb měl k dispozici rádiové spojení s jednotkou, několikrát denně bylo využíváno i telefonické spojení. V rámci Správy zahraničních vztahů fungoval neustále takzvaný krizový štáb, který se staral o spojení s jednotkou. Za chybu však velení jednotky považovalo, že muselo uklidňovat rodiny vojáků doma. Velice často totiž musel voják k telefonu cestovat i několik set kilometrů a příbuzní byli též často pod velkým psychickým tlakem.

Čechoslováci (prapor měl dvě stovky příslušníků) své úkoly v období letecké války plnili svědomitě. Samozřejmé tak bylo, že se později budou účastnit i pozemního tažení, které na konci února 1991 přineslo osvobození Kuvajtu.

Petr Janoušek