Příběhy z cel: Václav Kropáček a jeho osobní předměty z vězení

Přinášíme vám šestý z příběhů, který je zpracován na základě nedávno otevřené výstavy V ulicích Protektorátu Böhmen und Mähren. Výstava nabízí sedm příběhů sedmi odbojových pracovníků, kteří byli za války vězněni a popraveni. Ke každé osobnosti je připojen artefakt vyjadřující život a osud dotyčného člověka. Šestým je příběh podplukovníka Václava Kropáčka, u něhož jsou vystaveny osobní předměty a moták z vězení.

PODPLUKOVNÍK VÁCLAV KROPÁČEK (22. června 1898 - 13. prosince 1943)

Narodil se v Soběkurech (okres Plzeň-jih). V květnu 1916 narukoval ke krakovskému k c. a k. pěšímu pluku č. 20 do Tarnova. Zúčastnil se bojů na ruské a italské frontě, kde padl v srpnu 1917 do zajetí.

O pouhý měsíc později vstoupil do československých legií, v jejichž řadách absolvoval boje na italské frontě jako velitel výzvědné čety a později výzvědné roty. Do vlasti se vrátil v prosinci 1918 jako nadporučík 39. čs. střeleckého pluku. Záhy se zapojil do bojů na Slovensku. Až do roku 1927 působil v Košicích. Po absolvování Válečné školy v Praze v roce 1930, dvouletém působení u velitelství 3. divize v Litoměřicích a účasti na odzbrojovací konferenci v Ženevě, nastoupil v Hlavním štábu československé branné moci v Praze. Od ledna 1936 zastával funkci přednosty vojenského kabinetu ministra národní obrany Františka Machníka.

Jeho vojenskou kariéru ukončila okupace v březnu 1939. Podobně jako tisíce dalších vojáků nezaváhal ani na okamžik a rozhodl se bojovat proti nenáviděnému nepříteli. V nové roli úředníka ministerstva zemědělství se stal podnáčelníkem štábu ústředního vedení Obrany národa. Patřil mezi nejbližší spolupracovníky generálů Sergěje Ingra a Josefa Bílého a plukovníka Čeňka Kudláčka. Měl na starosti odchody dalších vojáků do zahraničí, sledoval ale i činnost domácích kolaborantů a byl jedním z blízkých spolupracovníků generála Aloise Eliáše. Dne 14. prosinec 1939 byl zatčen gestapem.

Václav Kropáček strávil po brutálních výsleších v Petschkově paláci více než dva roky v pankrácké věznici. Ve funkci chodbaře se mu zde podařilo zorganizovat motákovou informační síť, která mařila vyšetřování Gestapa a zachraňovala životy řady odbojářů. Několik motáků, které varovaly před udavači, se dochovalo dodnes. V létě 1943 byl převezen do Budyšína a následně do Drážďan. Dne 27. října 1943 byl lidovým soudem odsouzen k trestu smrti.

V posledním dopise své rodině napsal i tato slova: „Dělejte vždy čest svému jménu. Přeji si, aby z vás byli stateční a užiteční občané naší vlasti.“ Nemohl tušit, že jeho nejbližší toto přání bezezbytku naplnili již o rok a půl dříve. Manželka Božena Kropáčková, starající se o dvě malé děti, ukrývala na jaře roku 1942 velitele parašutistů, kteří uskutečnili atentát na Reinharda Heydricha, Adolfa Opálku. Právě z dejvického bytu Kropáčkových odešel Adolf Opálka na svou poslední cestu za ostatními parašutisty do připraveného úkrytu v kryptě pravoslavného chrámu Sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Šedý vlněný svetr, v němž prožil Adolf Opálka poslední okamžiky svého života, patřil původně Václavu Kropáčkovi.

Rozsudek nad Václavem Kropáčkem, jehož život byl zhmotněním ideálů první republiky, byl vykonán v drážďanské věznici 13. prosince 1943.

Dopis Václava Kropáčka na rozloučenou začínal slovy:

„Moje drahá, děti moje, milí moji!

Tento lístek dostaneš – Boženko – nevrátím-li se. Bylo samozřejmou povinností bojovat. Bojoval jsem čestně a poctivě, budoucnost je naše, našich dětí. V boji jsou ovšem padlí: nermuťte se nad tím… Jiříčku, Haničko: mějte se rádi, učte se, pracujte pilně, mamince pomáhejte a působte jí vždy jen radost. Dělejte vždy čest svému jménu. Přeji si, aby z vás byli stateční a užiteční občané naší drahé vlasti. Všichni moji drazí – vzpomínal jsem na vás až do konce jen s radostí. Držte vždy pevně dohromady, jen tak mohou rody dobře prospívat. Jeden druhému po boku a vždy bez rozmýšlení pomozte tam, kde je třeba – navzájem i pro všeobecné blaho…“