Přízračné jednání: před osmdesáti lety se konala konference ve Wannsee

Dne 20. ledna 1942 se v Marlinerově vile v berlínské čtvrti Wannsee konala přísně tajná, hodinu a půl trvající konference, která tvořila jeden z klíčových mezníků holocaustu.

Vilu se zahradou na břehu zálivu Großer Wannsee na řece Havole, ve které se konference konala, vystavěl v letech 1914–1915 podle plánů architekta Paula O. A. Baumgartena továrník Ernst Marliner. Ten ji v roce 1921 prodal průmyslníku Friedrichu Minouxovi, po jehož zatčení vilu v roce 1940 získala nadace „Nordhav“, založená v roce 1939 šéfem bezpečnostní policie SS-Gruppenführerem Reinhardem Heydrichem. V letech 1940–1945 sloužila vila ve Wannsee jako luxusní hotel SS.

Žádné polemiky

Reinhard Heydrich byl na konferenci 20. ledna 1942 ve Wannsee také hlavním řečníkem. Nešlo však o konferenci v pravém slova smyslu. Německo bylo v letech 1933-1945 státem, založeným na vůdcovském principu. Před právem dostalo přednost „právo“ silnějšího a nad jakýmikoliv zákony stály aktuální rozkazy vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera. Moc soudní a zákonodárná byly zcela podřízeny moci výkonné, a ta byla zcela soustředěna v rukou jediné osoby.

Heydrich tak ve Wannsee pouze sděloval svým podřízeným Hitlerovu vůli, se kterou se nepředpokládala polemika. Jedním z těch, kdo nejaktivněji vystupovali při přebudování německé justice podle vůdcovského principu, byl dr. Roland Freisler, též účastník konference. Ovšem pokud snad měli někteří účastníci konference, podobně jako Adolf Eichmann, pocit, že je podřízené postavení ve vertikále moci zbavuje viny z prováděných zločinů, mýlili se.

Vývoj „konečného řešení židovské otázky“ v Německu započal ihned po převzetí moci nacisty. V roce 1933, kdy se Adolf Hitler dostal v Německu k moci, byl již hluboce přesvědčeným antisemitou, jež vinil „světové židovstvo“ především z porážky Německa v první světové válce. Že za touto porážkou stála sebevražedná zahraniční politika samotného Vilémovského Německa, bylo pro něj, jako pro Rakušana, cítícího se Němcem natolik, že za Německo dobrovolně bojoval v první světové válce, nemyslitelné.

Vraždy zastřelením

Po převzetí moci se Hitler stavěl proti spontánnímu pronásledování Židů a prosazoval jejich systematické odstranění. V roce 1935 nechal urychleně vypracovat a schválit Norimberské zákony, které se staly právní základnou pro vyřazování Židů z německé společnosti.

Po německém útoku na sovětský svaz 22. června 1941 následovaly německou armádu na dobytých územích speciální mobilní vraždící jednotky Einsatzgruppen, sestavené většinou z příslušníků Waffen-SS, gestapa a policejních oddílů. Systematicky prováděly masové vraždy zastřelením. Celkový počet obětí, zavražděných těmito jednotkami, dosahuje jednoho a půl milionu osob, z převážné většiny Židů. Od prosince 1941 nacisté také experimentovali s metodou vraždění plynem produkovaným ze spalovacích motorů ve speciálně upravených nákladních vozech.

Získané zkušenosti vedly k vypracování metod průmyslového vraždění lidských bytostí, které měly vést ke – z německého hlediska – konečnému vyřešení židovské otázky. V závěru roku 1941 vznikl v protektorátu Čechy a Morava sběrný a průchozí tábor (Terezín v listopadu 1941) a na Němci obsazeném území Polska byly zřízeny první vyhlazovací tábory (Auschwitz II – Birkenau a Majdanek v říjnu, Chełmno/Kulmhof v prosinci), které záhy následovaly další.

Upřesnění kritérií

Ve Wannsee Reinhard Heydrich 20. ledna 1942 informoval bezprostředně zainteresované vysoké státní úředníky a jimi zastupované instituce o svém jmenování pověřencem pro přípravu konečného řešení židovské otázky v Evropě. Shrnul poté dosavadní vývoj, popsal probíhající opatření a především upřesnil rasová kritéria, na základě kterých měli být v následujících měsících vybíráni lidé k zařazení do transportů.

Na závěr všechny zúčastněné požádal o všestrannou pomoc při plnění svého úkolu. Průmyslové vraždění lidí v nacistickém Německu a na Německem okupovaných a závislých územích tím vstoupilo do svého posledního a nejsmrtonosnějšího období.

Tomáš Jakl

Literatura

Hannah Arendtová, Eichmann v Jeruzalémě. Zpráva o banalitě zla. Mladá fronta, Praha 1995.

Victor Klemperer, Jazyk Třetí říše - LTI. Poznámky filologovy. Nakladatelství H & H, Jinočany 2003. ISBN:80-7319-019-2

Timothy Snyder, Krvavé země – Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. Paseka, Praha 2013.

Protokol z konference ve Wannsee. Na webu holocaust.cz ZDE. Na webu Moderní dějiny ZDE.