Problémy výstavby důstojnického sboru v druhé polovině 50. let

Jednání a usnesení IX. a X. sjezdu Komunistické strany Československa v letech 1949 a 1954 uložilo co nejrychleji vybudovat československou armádu podle sovětského vzoru a sovětských zkušeností. Jedním z hlavních úkolů bylo naplnit nově stanovené vysoké plánované počty důstojníky z povolání, „politicky spolehlivými a dělnické třídě oddanými kádry“, a současně „prověřit kvalitu starého velitelského sboru a očistit jej od nepřátelských a politicky nepevných živlů“.

Po provedených čistkách sloužilo v čs. armádě k 1. lednu 1951 jen okolo 20 tisíc generálů a důstojníků z povolání. Jejich počet vzrostl do l. září 1956 na více než 45 tisíc, přičemž svého maxima dosáhl v roce 1955, a to 47 449 osob. Tato čísla však nepostihují celkový pohyb. Od ledna 1951 přišlo do armády téměř 43 tisíc nových důstojníků, současně však z různých (politických, věkových apod.) důvodů odešlo téměř 17 tisíc důstojníků.

K doplnění armády byly v těchto letech prováděny masové náborové akce jak v civilním sektoru, tak mezi vojáky základní vojenské služby a mezi důstojníky v záloze.

Celkové výsledky, viděno očima tehdejších stranických funkcionářů, mohly svádět k optimismu. Dvě třetiny velitelského sboru byly v roce 1956 členy nebo kandidáty KSČ, dalších 16 % bylo členy ČSM. Téměř dvě třetiny měly dělnický původ, cca 13 % pocházelo z rodin malých a středních rolníků, více než desetina z řad pracující inteligence. Zatímco k 1. lednu téměř dvě třetiny velitelského sboru tvořili důstojníci nebo rotmistři předmnichovské armády, vládního vojska a slovenské armády, o pět let později představovali důstojníci, kteří přišli do armády po únoru 1948, plných 80 %.

Za těmito sumárními čísly se však skrývaly četné problémy při vytváření důstojnického sboru, a jejich řešení se stalo tématem několika zasedání Politického byra ústředního výboru KSČ. Jedno z nich se konalo v zářijových dnech roku 1957.

Stranické orgány především znepokojovala skutečnost, že velký počet zejména mladých důstojníků usiluje o odchod z armády.

V souladu s tehdejším ideologickým nazíráním na problémy byly hlavní příčiny těžkostí spatřovány v nedostatečné a chybné politickovýchovné práci s mladými veliteli. Politické byro tak ve svém usnesení uložilo genmjr. Václavu Prchlíkovi, náčelníku Hlavní politické správy ČSLA, zajistit, „aby politické orgány a ÚO [útvarové organizace] v čs. armádě zvýšily svůj vliv ve výchově mladých velitelů, zvláště aby komunisté vedli boj proti škodlivým náladám buržoazního pacifismu, projevujícího se mimo jiné i v lhostejném poměru k výcviku a výchově vojáků“. Dále měla být zabezpečena popularizace nejlepších mladých velitelů ve vojenském tisku apod.

Kritizován byl nadále způsob výběru adeptů především do vojenských vysokých škol a skutečnost, že při obsazování nejodpovědnějších funkcí v armádě docházelo k nedocenění politických a přecenění odborně vojenských kvalit, což mladým velitelům brzdilo funkční a hodnostní postup (tehdy stanovená výsluha let sice dávala možnost důstojníkovi, který se stal ve 20 letech poručíkem, dosáhnout ve 34 letech hodnosti podplukovníka, to však bylo zcela ojedinělé a bylo především vázáno na funkci, kde byla plánována tato hodnost).

Příčiny, proč mladí velitelé odcházeli z ČSLA však byly mnohem prozaičtější, jak ukázala analýza důvodů, uvedených ve více 1 700 žádostech o propuštění z armády, které byly doručeny Kádrové správě MNO v roce 1956 a v prvním čtvrtletí roku 1957.

Téměř 40 % žadatelů uvedlo jako hlavní důvod nezájmu o vojenskou službu fakt, že ve službě vojáka z povolání neviděli dostatek perspektiv pro budoucnost, negativně působilo i propuštění VZP v rámci probíhajících redukcí armády.

Dále byly zmiňovány nedostatečné služné na nižších funkcích, tíživá bytová situace a z toho vyplývající i několikaleté odloučení od rodiny, dlouhé pobyty ve výcvikových prostorech apod. Zvláště tíživá byla situace velitelů čet, kteří pobírali 1 200 až 1 300 Kčs měsíčně, a vzhledem k nenaplněnosti počtů měli nevábnou perspektivu, že v této funkci setrvají i několik let. Východiskem mohlo být plánování vyšších hodností na tyto funkce, ale také jejich nahrazení absolventy nově zřízených škol na přípravu důstojníků v záloze.

Neradostnou bytovou situaci dokumentuje skutečnost, že třetina ženatých důstojníků žila odloučeně od rodiny a bydlela v podnájmech, u příbuzných nebo u rodičů a situaci ještě zhoršovalo, že důstojníci byli často převelováni. Armáda však neměla k dispozici dostatečný bytový fond, aby důstojníci v místě nového působiště mohli bydlet i s rodinou.

Přes přijatá dílčí opatření (např. u absolventů vojenských učilišť se mělo přihlížet k možnosti jejich umístění u útvarů poblíž bydliště rodiny nebo jejich rodičů) se výše uvedené problémy nedařilo vyřešit a stabilizace důstojnického sboru byla na programu jednání odpovědných institucí i po celá 60. léta, jak o tom svědčí mimo jiné jednání Kolegia MNO. Poměry se zlepšily až v průběhu následujícího desetiletí.

Jaroslav Láník