Proč cizí armády nezasáhly v Polsku 1981 tak, jako v Československu 1968?

Maďarsko 1956, Československo 1968 a Polsko 1981. Tři pokusy obyvatel zemí komunistického tábora o cestu ke svobodě a demokracii a tři neúspěchy dané zásahem vojenských sil. V Polsku však neintervenovaly cizí vojáci. Proč tomu tak bylo?

+4

V druhém letošním čísle čtvrtletníku Historie a vojenství, které vydává Vojenský historický ústav Praha, se objevil zajímavý materiál z pera historika Matěje Bílého nazvaný „1981: Role Varšavské smlouvy ve druhé fázi polské krize“. Autor se v něm zabývá situací okolo krize polského komunistického režimu na přelomu 70. a 80. let a podrobně rozebírá postoje Sovětského svazu, ale také dalších východoevropských zemí. Výběr některých pasáží z tohoto článku nyní přinášíme.

Snahy o zastrašení

Formální struktury Varšavské smlouvy do vývoje v PLR fakticky nezasahovaly, Moskva a především některé její východoevropské satelity se však v určitých fázích krize snažily pakt k ovlivnění situace v Polsku využít třemi způsoby: politicky, vojensky a propagandisticky. V průběhu roku 1981 několikrát zazněl požadavek svolat mimořádnou schůzku stranických vůdců členských států Varšavské smlouvy či dokonce Politický poradní výbor. Zasedání mělo posloužit jako vhodné fórum k eskalaci nátlaku na polské představitele či dokonce k přímému diktátu vedení Polské sjednocené dělnické strany (PSDS).

Z vojenského hlediska představovaly vhodný nástroj k zasahování do událostí v Polsku manévry Spojených ozbrojených sil. Zvýšená aktivita armád ve středoevropském regionu měla vytvořit pocit ohrožení, zastrašit polskou opozici a polským orgánům tak usnadnit vyhlášení výjimečného stavu. Propagandistické teze o údajně hrozícím vystoupení PLR z Varšavské smlouvy pak byly vhodným eufemismem pro varování před odtržením země ze sovětské zájmové sféry. Tato prohlášení však musíme oddělit od obvinění, že nestabilita v Polsku ohrožovala strategické vojenské komunikace a celkový potenciál paktu, která měla zcela reálný základ.

Polští i sovětští vedoucí představitelé si v souvislosti se zásahem proti Solidaritě kladli zásadní otázku, do jaké míry zůstávají polské ozbrojené složky komunistickému režimu loajální. Maršál Viktor Kulikov (hlavní velitel Varšavské smlouvy - pozn.red.) v polovině ledna navštívil dvě divize PLA, přičemž velící kádry na něj udělaly dobrý dojem. Jednání s prvním tajemníkem ÚV PSDS Stanisławem Kaniou zároveň hlavního velitele utvrdilo, že stranické vedení zcela v rozporu s maršálovou ideou preferuje dlouhodobá politická opatření namísto razantního užití síly, ačkoliv polská armáda je připravena splnit rozkazy k potlačení opozice.

Hlavní velitel během návštěvy PLR rovněž požádal Kaniu o souhlas se vstupem Spojených ozbrojených sil na polské území v rámci manévrů "Sojuz–81". První tajemník PSDS proti samotnému cvičení neprotestoval, zdráhal se však posvětit příchod velkého množství zahraničních vojsk do země. Stejně jako v prosinci 1980 zprvu nesouhlasil se vstupem východoněmeckých jednotek. Nadcházející manévry zároveň poskytly Moskvě příležitost zřídit velitelského stanoviště Varšavské smlouvy na základně v Lehnici, kde od druhé světové války pobývala sovětská vojska. V průběhu roku 1981 zde operovali důstojníci ze štábu Spojených ozbrojených sil, důsledně izolovaní před případným nežádoucím vlivem polských obyvatel a médií. Je možné, že sovětské vojenské špičky si chtěly tímto krokem zajistit velící centrum na polském území pro případný vojenský zásah.

Vojenští představitelé východního bloku na přelomu ledna a února 1981 možnost intervenovat v Polsku zřejmě ještě zcela nezavrhli. Českoslovenští bezpečnostní analytici v souladu s tím obdrželi pokyn, aby věnovali důkladnou pozornost předpokládané reakci Západu na případnou invazi. Je přitom pravděpodobné, že s akcí na bázi celé Varšavské smlouvy se nekalkulovalo vůbec. I zastánci tvrdé linie, jakými byli východoněmecký ministr obrany generál Heinz Hoffmann nebo náčelník polského generálního štábu generál Florian Siwicki, v lednu hovořili o potencionální separátní "pomoci polské armádě" poskytnuté pouze vojsky SSSR, NDR a ČSSR.

Manévry "Sojuz–81"

Jistou úpravu dosavadní sovětské taktiky přineslo únorové jmenování W. Jaruzelského do funkce předsedy polské vlády. Nový premiér v souladu s očekáváním Kremlu přípravu vyhlášení výjimečného stavu domácími orgány podstatně zintenzivnil. Jen o necelý měsíc později Jaruzelski během své návštěvy XXVI. sjezdu KSSS informoval Moskvu o dokončení plánů na potlačení Solidarity. Sovětské vedení polskou aktivitu uvítalo, úspěch zásahu proti opozici zároveň hodlalo co nejvíce podpořit. Jaruzelského proto vyzvalo, aby akce proběhla během nadcházejících manévrů Varšavské smlouvy "Sojuz–81". Za tímto účelem byla polským ozbrojeným silám dokonce poskytnuta i komunikační síť paktu na teritoriu PLR.

Dle rozkazu hlavního velitele se cvičení "Sojuz–81" mělo uskutečnit 17.–25. března 1981 na území PLR a jejích sousedních států. Přestože záměrem sovětského vedení bylo zlepšit podmínky pro vyhlášení výjimečného stavu polskými orgány, samotný průběh manévrů z rámce charakteristického pro dobový výcvik Spojených ozbrojených sil nikterak nevybočoval. "Sojuz–81" nebyl primárně přípravou invaze do Polska, jak západní média spekulovala. Aktivita 18 divizí Varšavské smlouvy v regionu měla pouze maximalizovat pocit ohrožení a usnadnit tak polskému vedení zásah proti opozici.

Političtí představitelé východního bloku na březnových schůzkách nedlouho před manévry "Sojuz–81" intervenci jako takovou de facto vyloučili. Brežněv na XXVI. sjezdu KSSS osobně instruoval Ericha Honeckera, aby i nadále vytvářel nátlak na Kaniu, ovšem ve smyslu, že polské vedení musí nastolit pořádek v zemi samo. Manévry "Sojuz–81" přesto vyvolaly bouřlivou reakci Západu. USA oficiálně požádaly Moskvu, aby o cvičení Varšavské smlouvy zveřejnila podrobnosti.

Západní tisk v souvislosti s manévry rovněž zdůrazňoval propagandistický rozměr cvičení. Ve chvíli, kdy se situace v PLR částečně stabilizovala, měly manévry veřejně demonstrovat spojenectví Varšavy s Moskvou. Maršál Kulikov však veškeré protesty Západu odmítl s odkazem, že akce byla naplánována ještě před vypuknutím polské krize. Kulikov, který prosazoval tvrdý postup při potlačení opozice, přitom za dané situace i nadále přiznával odpovědnost za řešení primárně PSDS a polské vládě.

Celkové vystupování hlavního velitele Kulikova v letech 1980–1981 ukazuje, že neváhal podpořit zahraniční vojenskou intervenci, pokud by polské vedení nedokázalo zvládnout krizi vlastními prostředky. Z pohledu Varšavské smlouvy je podstatné, že v této otázce zřejmě nepanovala ve Spojeném velení shoda. Kulikovův jazyk ortodoxního komunisty se například odlišoval od relativně pragmatického vystupování generála Anatolije Gribkova, náčelníka štábu Spojených ozbrojených sil. Ten správně postřehl, že situace v Polsku se podstatně odlišuje od dění v roce 1968. Své nadřízené údajně upozorňoval, že v Československu zahájily reformy nejvyšší patra moci, zatímco v Polsku jde o revoltu lidu, který zcela ztratil důvěru ve stranu. Navíc předpokládal, že polské ozbrojené síly jsou natolik ovlivněné vlastenectvím, že nebudou ochotné "střílet do vlastních lidí".

K původně zamýšlenému vyhlášení výjimečného stavu v průběhu manévrů "Sojuz–81" nakonec nedošlo. Situace v PLR se totiž výrazně zhoršila po tzv. bydhošťském incidentu. Polské vedení proto pouze požádalo Moskvu o prodloužení probíhajícího cvičení. Kania a Jaruzelski se domnívali, že přítomnost spojeneckých vojsk dalším akcím opozice zamezí. Nejen Kreml, ale rovněž polští představitelé tedy chtěli vytvořit zdání, že Varšavská smlouva je připravena v případě nutnosti zasáhnout.

Manévry "Sojuz–81" Moskva na podnět Jaruzelského a Kanii prodloužila až do druhé dubnové dekády. O záležitosti přitom nerozhodovalo Spojené velení Varšavské smlouvy, ale sovětský ministr obrany Ustinov. Ačkoliv polské vedení hodlalo využít přítomnosti vojsk k nátlaku na opozici, Kania i Jaruzelski byli velice opatrní a o zahraniční intervenci otevřeně nehovořili.

Polskou opozici se přítomností armád Varšavské smlouvy v zemi zastrašit nepodařilo. Solidarita 27. března ochromila zemi 24 hodinovou výstražnou stávkou a pohrozila i generální stávkou v trvání čtyř dnů. Moskva reagovala vysláním expertů KGB do Varšavy, kteří se seznámili s polskými plány na vyhlášení výjimečného stavu, přičemž požadovali úpravy ve smyslu výrazného zpřísnění represí. Polské ministerstvo obrany však navzdory sovětským příkazům nechalo celou záležitost odeznít do ztracena.

Ústup od Brežněvovy doktríny

Během setkání dvojice Ustinov–Andropov s Kaniou a Jaruzelským v noci ze 4. na 5. dubna ve vlaku poblíž Brestu se mezi polskou a sovětskou stranou naplno projevil rozpor v otázce spolehlivosti PLA. Polští představitelé oznámili, že zásah cizích vojsk je nepřijatelný, avšak zároveň není ani možné za stávající situace vyhlásit výjimečný stav domácími prostředky. Kania již po březnovém IX. plénu ÚV PSDS vystoupil s tvrzením, že polské ozbrojené síly jsou schopné plnit rozkazy pouze s velkými obtížemi. Kulikov se však nadále držel teze, že na polskou armádu je plný spoleh a není důvod obávat se ji proti "kontrarevoluci" nasadit.

Přesto i důstojníci, kteří dříve hlavního velitele Varšavské smlouvy ujišťovali o loajalitě polského vojska, nyní deklarovali, že pouze 50–60 % ozbrojených sil zůstává spolehlivých. Maršálovi bylo naznačeno, že především v případě invaze paktu je pravděpodobná rebelie velkého množství polských jednotek. Jaruzelski se i z tohoto důvodu v této době na domácí scéně oficiálně prezentoval tezí, že jediným možným řešením stávajících společenských konfliktů je dialog.

Polská krize propukla ve chvíli, kdy východní blok čelil několika zásadním výzvám. Jejich souběh nejenže oslaboval možnost vojenské intervence na podporu polského komunistického režimu, ale vyústil i v nucený ústup Moskvy od proklamovaného "socialistického internacionalismu".

V první řadě se projevovala stále větší závislost SSSR a jeho satelitů na Západu. Zlepšení hospodářské a vědeckotechnické spolupráce se západními státy, které si východní blok od helsinského Závěrečného aktu sliboval, výrazně narušila sovětská intervence v Afghánistánu. Moskva si jasně uvědomovala své technologické zaostávání i závislost na dovozu západních potravin. Případná vojenská akce v Polsku by přitom zcela jistě přinesla podstatné rozšíření hospodářských sankcí uvalených Západem na Moskvu po prosinci 1979 a další omezení importu technologií a potravin. Reaganova administrativa navíc naznačovala ještě tvrdší reakci, než byla ta Carterova na afghánské události. Přitom právě během polské krize se stále jasněji ukazovalo, že sovětská armáda se v afghánském konfliktu nedokáže pohnout z místa. Materiální náklady a ztráty na životech narůstaly a žádná relevantní vysvobozující strategie nebyla v dohledu.

Na přelomu 70. a 80. let rovněž krachovala politika détente a hrozila nová eskalace studené války. Dokumenty naznačují, že Kreml měl enormní zájem novým závodům ve zbrojení zabránit. Rozsáhlé sovětské zbrojní programy probíhající od druhé poloviny 60. let na jednu stranu zřejmě zajistily Varšavské smlouvě mírnou vojenskou převahu, na straně druhé však hospodářství SSSR značně vyčerpaly. Především po vypuknutí afghánského konfliktu se tak sovětské politické vedení snažilo brát ohled na vztahy se Západem, jelikož na další kolo masivního zbrojení nezbývaly prostředky.

Jistý omezující faktor představoval zřejmě i biologický úpadek klíčových osob v přestárlém sovětském vedení. Dávno minula doba, kdy politbyro jednalo energicky a v krizových momentech zasedalo téměř nepřetržitě. Nyní byly schůze krátké a víceméně formální. Četné změny přístupu k polské krizi jen odrážely bezradnost sovětského vedení.

V sovětském přístupu začal na úkor ideologických dogmat stále více převládat strategický aspekt. Brežněv tak na Kaniu spíše než frázemi o nutnosti zachování "diktatury proletariátu" apeloval především řečnickou otázkou, kdo bude garantovat nedotknutelnost klíčových strategických komunikací do NDR v případě, že se k moci dostane Solidarita. Bez nich by Varšavská smlouva údajně nemohla zabezpečit výsledky druhé světové války.

Šlo zajisté o nadsazené tvrzení, nicméně člen Suslovovy komise, pracovník mezinárodního oddělení ÚV KSSS Georgij Šachnazarov zpětně uvedl, že Moskva vnímala celou situaci tak, že vystoupení Polska z Varšavské smlouvy, by nutilo SSSR přehodnotit celou jeho obrannou koncepci vycházející z dob Jalty.

Řešení bez pomoci Varšavské smlouvy

Nezasvěcení komunističtí funkcionáři považovali situaci v Polsku i nadále za kritickou. V průběhu podzimu se proto objevily výzvy nižších polských stranických představitelů k urychlení řešení krize za asistence orgánů Varšavské smlouvy. Stanisław Kociołek, šéf varšavské organizace PSDS a jeden z předních polských zastánců tvrdé linie, se snažil hledat podporu v NDR.

Skutečnost, že polští zastánci tvrdé linie se svými návrhy kontaktovali východoněmecké představitele a nikoliv Moskvu, naznačuje, že sovětské vedení nemělo v průběhu polské krize zájem spolupracovat v klíčových otázkách s radikály v PSDS. Na rozdíl od roku 1968 totiž vedoucí straničtí představitelé nebyli iniciátory společenských změn. Kreml proto volil zcela jiný model; orientoval se na jednání s legitimním polským vedením a nesnažil se nalézt "polského Biľaka", byť kontakty mezi Moskvou a radikálními polskými funkcionáři nepochybně existovaly.

Zlomovou událostí pro další vývoj polské krize se stalo IV. plénum ÚV PSDS ve dnech 16.–18. října 1981. Kania zde nabídl rezignaci na pozici prvního tajemníka, kterou delegáti přijali. Do funkce byl následně zvolen generál Jaruzelski, přičemž si zároveň ponechal křesla předsedy vlády i ministra obrany. Tato obrovská kumulace funkcí však zprvu nebyla ani opozicí chápána jako hrozba, nýbrž jako záruka stability a generál se načas těšil důvěře velké části polské společnosti.

Nástup Jaruzelského do funkce prvního tajemníka PSDS se odehrál za zákulisní sovětské asistence. Moskva se totiž domnívala, že Kania je jednou z hlavních překážek vyhlášení výjimečného stavu v Polsku. Sám Brežněv dosazení generála do čela PSDS velmi uvítal a do nového šéfa strany vkládal značné naděje.

Kreml ke svému zděšení brzy zjistil, že se polský vůdce vrátil k myšlence vyhlášení výjimečného stavu za podpory Varšavské smlouvy. Během diskuse sovětského politbyra 29. října o politice vůči novému polskému vedení Andropov zdůraznil, že není možné vyslyšet žádosti o "vojenskou pomoc bratských zemí". SSSR se naopak měl důsledně držet stávající linie a vojska do PLR v žádném případě nevysílat. Podpořil ho i Ustinov především s odkazem na nepřátelské postoje polského obyvatelstva. V rozhodnutí neintervenovat však bylo jednotné pouze politické vedení. Mezi sovětskými vojenskými představiteli postoj politbyra naopak údajně způsobil roztržku.

Definitivní rozhodnutí zakročit proti opozici silou padlo koncem října 1981. Jaruzelského vedení však bylo velmi nejisté, nevědělo, zda situaci samo zvládne. Ačkoliv Moskva naléhala na výhradně vnitropolitické řešení, polské plány operace i nadále zmiňovaly prostředky pro transport jednotek Varšavské smlouvy. Zpráva polského Ministerstva vnitra z 25. listopadu hodnotící možné scénáře vývoje po vyhlášení výjimečného stavu uváděla, že "pomoc jednotek Varšavské smlouvy není vyloučena" v případě masivního násilného odporu opozice. Tento dokument vyvrací pozdější Jaruzelského tezi, že vyhlášením válečného stavu polské vedení zabránilo hrozícímu vnějšímu ozbrojenému zásahu. Jaruzelski se naopak počátkem prosince pokusil získat garance celé akce, nazvané Operace X, za strany Varšavské smlouvy.

Odmítnutí Jaruzelského žádosti ukončilo veškeré relevantní úvahy o alespoň politickém zapojení paktu do vyhlášení výjimečného stavu v Polsku. Ustinov a Kulikov se sice následně snažili spojovat řešení krize se svoláním schůzky stranických vůdců Varšavské smlouvy, ale neúspěšně. Napětí vyplývající z neshody v polské otázce tak bylo cítit i na závěrečném setkání Brežněva s členy Výboru ministrů obrany.

Od 7. prosince se v Polsku znovu pohyboval Kulikov. Patrně měl především sondovat, v jaké fázi se přípravy vyhlášení výjimečného stavu nacházejí. V týdnu před zahájením Operace X však komunikace mezi Moskvou a Jaruzelského vedením probíhala ne zcela jasně a jednoznačně. Částečnou vinu nesl pravděpodobně hlavní velitel Varšavské smlouvy, opět působící v krajně pochybné a nejasné roli. Jaruzelski v rozhovoru s Rusakovem oznámil, že mu Kulikov 8. prosince osobně přislíbil vojenskou pomoc.

Sovětské vedení přitom nebylo o přípravách akce na potlačení polské opozice podrobněji informováno. Andropov z Bajbakovových informací usoudil, že Jaruzelski patrně konečné rozhodnutí o vyhlášení výjimečného stavu stále ještě neučinil. Kreml pouze věděl, že tento krok již jednomyslně odsouhlasilo polské politbyro. Je tedy nepravděpodobné, že by v chvíli, kdy přesnými informacemi o Jaruzelského úmyslech nedisponovala Moskva, probíhala hlubší výměna informací o chystaných krocích polského vedení s jeho protějšky z Varšavské smlouvy, jak Jaruzelski dříve Bajbakovovi naznačoval. Sovětské politbyro tak nemělo jistotu ani ohledně přesného termínu zahájení Operace X. První informace hovořila o noci z 11. na 12. prosince, poté mělo dojít k jednodennímu odkladu. Následně Kreml obdržel strohé konstatování, že akce proběhne někdy okolo 20. prosince. Není bez zajímavosti, že když v polovině listopadu Jaruzelski žádal o audienci v Moskvě, sovětské politbyro mu navrhlo termín 14.–15. prosince.

Dle vzpomínek generála Gribkova požádal Jaruzelski 10. prosince sovětské politbyro o následující kroky na podporu vyhlášení výjimečného stavu: Moskva měla do Polska vyslat člena politbyra, který by na akci dohlížel, přislíbit větší hospodářskou pomoc, ale především vydat veřejné stanovisko, že operace proběhla v sovětském zájmu a zavázat se k vojenské pomoci v případě, že se situace v Polsku stane kritickou. Jaruzelski se touto cestou prakticky pokusil na Moskvě vydobýt obdobné garance, které se mu o pár dní dříve nepodařilo získat od Varšavské smlouvy.

Kreml však jakoukoliv vojenskou pomoc kategoricky odmítl. Sovětské politbyro pouze vágně přislíbilo vypracovat v průběhu událostí deklaraci na Jaruzelského podporu. Generál se proto následující den pokusil zapůsobit na Kulikova. Varoval ho před hrozícím vystoupením Polska z Varšavské smlouvy, pokud by se Operace X vymkla kontrole. Kulikov na základě Jaruzelského naléhání dospěl k názoru, že polské vedení se snaží vyhlášení výjimečného stavu podmínit zárukou případného vnějšího zásahu.

Po zasedání sovětského politbyra 10. prosince však hlavní velitel Varšavské smlouvy obdržel od Ustinova jasnou směrnici pro jednání s polskými představiteli – PLR si musí své problémy vyřešit sama, SSSR vyslání vojsk na polské území nepřipravuje. Dle Gorbačovových vzpomínek měl Jaruzelski nedlouho před vyhlášením mimořádného stavu telefonovat Suslovovi, který dotěrnému polskému vůdci oznámil, že Moskva se nevzdává svého závazku chránit Polsko před zahraničním ohrožením, avšak proti vnitřnímu nepříteli sovětská vojska zasahovat nebudou. Tento telefonický rozhovor musíme považovat za moment faktického vypovězení Brežněvovy doktríny.

Vyhlášení válečného stavu

Vyhlášení válečného stavu z 13. prosince 1981 bylo brilantně provedenou vojenskou operací, která dosáhla téměř okamžitého úspěchu s minimálními ztrátami. Chaotický postup Solidarity ukazuje, že s takto masivní represí nepočítala. Problém spolehlivosti PLA minimalizovalo nasazení především speciálních jednotek Motorizovaných oddílů veřejné bezpečnosti (ZOMO). V den zahájení zásahu zasedlo polské politbyro. Siwicki zde informoval o průběhu Operace X, přičemž tvrdil, že akce je vedena za bezprostřední komunikace se Spojeným velením Varšavské smlouvy i Severní skupinou sovětských vojsk na polském území.

Z Jaruzelského svědectví však vyplývá, že Moskva podstatnější opatření v rámci Varšavské smlouvy nerealizovala. Zpráva o zvratu v Polsku zastihla náčelníka štábu Spojených ozbrojených sil Gribkova na dovolené. Ihned se spojil s Ustinovem a sondoval, zda se má vrátit zpět. Sovětský ministr obrany však nominálně druhého nejvyššího vojenského činitele Varšavské smlouvy ponechal mimo službu.

Moskva akci uvítala. Oficiální stanovisko SSSR zdůrazňovalo, že Jaruzelski potvrdil nejen vedoucí úlohu PSDS, ale zároveň se plně přihlásil k závazkům vyplývajícím z Varšavské smlouvy. Politbyro KSSS následně instruovalo sovětské velvyslance, aby o situaci v Polsku informovali vládce socialistických zemí.

Celý text „1981: Role Varšavské smlouvy ve druhé fázi polské krize“ najdete v druhém čísle čtvrtletníku Historie a vojenství 2/2013, který vydává Vojenský historický ústav Praha. Časopis je možné koupit v běžné prodejní síti periodického tisku a také v Armádním muzeu Žižkov v Praze 3. Cena výtisku je 99 korun.