Prozatímní mírová organizace čs. branné moci v květnu 1945

Vojenská rada při předsednictvu vlády na svém zasedání 15. května 1945 přijala několik důležitých rozhodnutí, které zásadním způsobem ovlivnily poválečnou výstavbu československé armády. Jedním z nich bylo přijetí prozatímní mírové organizace armády.

Hlavní předpoklady a zásady organizační výstavby a dislokace mírové armády řešilo Ministerstvo národní obrany a Hlavní štáb již od dubna 1945. Vycházely z koncepce tzv. velké armády, která se měla stát garantem obnovené suverenity Československa. Podle původních úvah měla mít mírová armáda 180 000 mužů, z toho okolo 120 000 vojáků základní služby. Měla být tvořena 16 pěšími divizemi, silnými motorizovanými zálohami posílenými tanky a mohutným dělostřelectvem spolu s letectvem. Dislokace vojsk vycházela z předpokladů budoucího ohrožení Československa a možností ubytování vojsk a jejich výcviku.

Hlavní štáb počítal se strategií, která v podstatě kopírovala představy obrany státu z dob první republiky včetně hlavního nebezpečí ze strany Německa a Maďarska. Nově počítala s vedením ústupových bojů do doby pomoci Rudé armády a společného přechodu do protiútoku. Tento operační plán vyžadoval spolehlivé zajištění obrany severozápadních, západních a jižních hranic státu a vytvoření silných úderných uskupení ve vnitrozemí. Proto bylo těžiště dislokace vojsk položeno do mnohem ohroženějších Čech, kde měla být rozmístěna asi polovina všech jednotek a útvarů mírové armády.

Tato koncepce se však dostala do přímého rozporu s Košickým vládním programem, jenž ve své třetí kapitole stanovil, že organizace nové československé armády spolu s její výzbrojí a výcvikem budou shodné s Rudou armádou.

Převzetí cizího organizačního modelu se záhy ukázalo jako značně problematické nejen pro zásadní rozdíly mezi armádou malého státu a ozbrojenými silami velmoci, ale také z hlediska potřeby začlenění ozbrojených složek čs. západního odboje i povstaleckých složek na Slovensku.

Své představy o podobě organizace armády měl prezident a vrchní velitel čs. branné moci Edvard Beneš i představitelé politických stran Národní fronty. Nejednotné postoje byly i uvnitř formujícího se velení armády a mezi velitelským sborem. Odborná oblast budování armády tak byla od počátku politizována. Nestabilní situace v pohraničí a na Těšínsku vyvolala potřebu rychlé organizace vojsk vzhledem k jejich nasazení na zmíněném území a při odstraňování válečních škod.

Rozhodnutí padlo 15. května 1945 na zasedání Vojenské rady při předsednictvu vlády, což byl nově vytvořený orgán řešící otázky organizace čs. branné moci, problémy vojenskopolitického a vojenskohospodářského charakteru, osvětovou činnost, ideovou výchovu vojsk a kádrové otázky. Její zasedání řídili náměstkové předsedy vlády Klement Gottwald a Josef David. Členy Vojenské rady byli ministr národní obrany generál Ludvík Svoboda, ministr vnitra Václav Nosek, státní tajemník na MNO plk. Mikuláš Ferjenčík a náčelník Hlavního štábu generál Bohumil Boček. Schválena byla o deset dní později jako první všeobecná mírová organizace československé armády nebo také prozatímní. Počítalo se s tím, že bude v dohledné době nahrazena novou, definitivní, vycházející z nové čs. vojenské doktríny, na níž se mělo urychleně pracovat.

Základ pro organizaci vojsk představovala 1. čs. armáda vytvořená k 15. květnu téhož roku reorganizací 1. čs. armádního sboru v SSSR. Jeho pěší brigády se změnily na divize a spojovací prapor na pluk. Další sestava se vytvářela postupně v návaznosti na začleňování dalších zahraničních jednotek a formování nových útvarů z povolanců nastupujících k výkonu vojenské prezenční služby. Nově budovaná branná moc vycházela z organizačního rámce čs. předmnichovské armády a současně v organizaci svazků a útvarů do značné míry kopírovala válečnou organizaci a počty Rudé armády a v malé míře i zkušenosti ze západního válčiště.

Fundament prozatímní mírové organizace představovala čtyři velitelství oblastí (Oblast 1 Praha, 2 Tábor, 3 Brno a 4 Bratislava), jež měla za branné pohotovosti státu vytvořit velitelství čtyř vševojskových armád. Oblasti jako teritoriálně organizační a relativně samostatné operační celky měly jednotnou organizační strukturu. Tvořily je vedle oblastních jednotek dva armádní sbory (I. Praha, II. Hradec Králové, III. Plzeň, IV. Tábor, V. Brno. VI. Olomouc, VII. Trenčín, VIII. Banská Bystrica) po dvou pěších divizích. V závislosti na dodávkách ze SSSR měly být některé divize přeměněny na horské. Při mobilizaci měl být vytvořen třetí armádní sbor a počet pěších divizí v rámci svazku měl být rovněž zvýšen na tři.

Sborovými jednotkami byla tanková, těžká dělostřelecká, protitanková, minometná a ženijní brigáda spolu protiletadlovým dělostřeleckým a spojovacím plukem. Velitelství armádního sboru představovalo operační stupeň velení, který měl v míru pouze nejpotřebnější štáb a s jeho plným rozvinutím se počítalo až v době branné pohotovosti státu. Zálohu hlavního velitelství v přímé podřízenosti HŠ představující posilové armádní prostředky postupně vytvořily tankový sbor, těžká dělostřelecká divize, čtyři smíšené letecké divize, spojovací pluk a další zabezpečovací a pomocné jednotky. V přímé podřízenosti MNO a HŠ byly rovněž vojenské školy a různá tylová zařízení včetně ústavů.

Na základě zkušeností z druhé světové války měla mít československá armáda silné vojenské letectvo. Území státu bylo rozděleno na čtyři letecké oblasti se čtyřmi leteckými divizemi smíšeného typu určenými k podpoře činnosti pozemních vojsk a leteckou ochranu operačního prostoru. Každý z leteckých svazků měl mít dva stíhací a po jednom bitevním a bombardovacím pluku. Letecké divize byly budovány perutěmi ze Západu a ze smíšené letecké divize v SSSR. Rovněž byl vytvořen letecký dopravní pluk.

Vytvořený rámec organizace československé armády vycházel z poznatků právě skončené války a přesto, že nejpočetnějším druhem vojska zůstala pěchota, došlo k podstatnému zvýšení úlohy dělostřelectva, tankového vojska, letectva i speciálních druhů vojsk (ženijní, spojovací a zvláštní bojové prostředky). Byl posílen vševojskový charakter svazů a svazků a došlo k pružnějšímu velení vojskům. Velení armády se nepodařilo vyřešit otázku protivzdušné obrany státu. Zatím se nepočítalo s vyčleněním zvláštních sil pro tento úkol ani se vznikem centrálního řídícího orgánu. Vyčleněnou jednotku protiletadlového dělostřelectva mělo pouze velitelství oblasti.

Organizační výstavba československé armády byla od počátku limitována nejen dostatkem osob (k 10. červenci dosáhl mírový stav armády 190 000 osob) a materiálu, ale také enormními nároky na finanční prostředky a hospodářské zdroje státu. Rozpor mezi představami a požadavky velení armády (naplnění mírových počtů na 250 000 mužů z toho více než 20 000 důstojníků) a reálnými možnostmi vedl k permanentním dílčím změnám v organizaci i dislokaci mírového složení armády. Dokladem toho byla další celková reorganizace uskutečněná již k 1. říjnu 1945 naznačující, že stále ještě nejde o stav definitivní.

Jan Šach