Rakousko-uherské dělostřelectvo na počátku války, 2. část

Přinášíme vám druhou část textu Jana Fedosejeva, kurátora Vojenského historického ústavu Praha, který se zabývá stavem a výzbrojí rakousko-uherské armády ve sféře dělostřelectva na počátku vypuknutí první světové války. V této části materiálu jsou popsány a zhodnoceny jednotlivé zbraně, resp. kanony, houfnice a moždíře, které rakousko-uherská armáda používala před vypuknutím konfliktu a během něj.

První část textu naleznete ZDE.

Polní dělostřelectvo

Rychlopalná, koňmi tažená polní děla byla na začátku války dominantní složkou dělostřelectva. Nejlepším rychlopalným dělem byla francouzská „Pětasedmdesátka“, která dokázala vypálit i 25 ran za minutu. Rozlišovaly se zejména dva typy polních děl: kanony, používané pro přímou střelbu na cíl, který je vidět, a houfnice, střílející nižší rychlostí pod určitým úhlem, pro střelbu ze zakrytých palebných postavení na skryté cíle.

U polního dělostřelectva se používaly dva základní typy granátů. Jednak to byly šrapnely, jejichž vysoký střepinový účinek se používal hlavně proti nekryté živé síle, a tříštivé granáty, vybuchující po nárazu do cíle. Síla výbuchu dokázala ničit různé objekty.

Polní kanony

Přestože na konci 19. století byly v popředí zájmu velkých světových zbrojovek vývoj a výroba moderního rychlopalného polního děla, které by vyrovnalo náskok, jejž získaly pěchotní zbraně před dělostřeleckým materiálem, bylo na počátku 20. století hlavní výzbrojí pluků rakousko-uherského polního dělostřelectva (Feldkanonen Regiment) dělo ráže 9 cm vzor 1875/96 s pevnou hlavní a s lafetou s odpérovanou ostruhou. Když pak Francie zavedla do své výzbroje rychlopalný kanon ráže 75 mm vzor 1897, začaly se všechny armády, včetně rakousko-uherské, intenzivněji zabývat myšlenkou zavedení rychlopalného kanonu za použití brzdovratného zařízení.

Přestože se vyzkoušelo nemalé množství různých typů děl, rozhodnutí stále nepřicházelo. Rakousko-uherské vojenské orgány nedocenily význam techniky a v dělu se zákluzem hlavně viděly zbraň komplikovanou a nehodící se do polních podmínek. Nicméně si uvědomovaly nutnost rychlopalného děla, a tak se od roku 1900 v rakousko-uherském dělostřelectvu zaváděla děla vzor 1899, pocházející ze státní Artilleriezeugsfabrik ve Vídni. Děla měla bronzovou hlaveň pevně spojenou s lafetou bržděnou odpruženým rydlem. Rychlost střelby dosahovala 6–8 ran za minutu. Šlo jak o polní kanony ráže 8 cm, tak o horské kanony ráže 7 cm nebo polní a horské houfnice ráže 10 cm.

Snaha vyzbrojit dělostřelectvo moderním rychlopalným kanonem zesílila v okamžiku, kdy ruská armáda zavedla do své výzbroje lehký polní kanon ráže 76,2 mm vzor 1902, vyvinutý v Putilovském závodě v Petrohradu, který byl vybaven brzdovratným zařízením a měl vynikající balistické vlastnosti. Byl schopen dostřelit 7,5 kg těžkou střelu do vzdálenosti 9 km, a to 10–12 krát za minutu. Svým výkonem, dostřelem a rychlostí palby tak převyšoval většinu polních kanonů zavedených v zahraničních armádách. Masové nasazení tohoto kanonu do výzbroje carské armády znepokojilo Rakousko-Uhersko, jehož dělostřelectvo nyní rychle zastaralo a bylo deklasováno výzbrojí možného hlavního protivníka. Druhým silným impulzem bylo svržení srbského krále v roce 1903 a orientace srbské politiky na Francii včetně nákupu rychlopalných děl vzor 1897.

Rakousko-uherská vojenská technická komise testovala polní kanony různých firem včetně zahraničních. V roce 1901 koupila pro tento účel několik polních kanonů systému Ehrhardt. Kanon se zdál být dobrým základem pro vývoj vlastního moderního polního kanonu, a tak bylo v roce 1903 rozhodnuto o odkoupení licence na tento kanon německé společnosti Rheinische Metallwarenfabrik. O dva roky později přišel vídeňský Arsenal s vlastním rychlopalným kanonem ráže 8 cm vzor 1905. Kanon měl bronzovou hlaveň, hydraulickou brzdu a pružinový vratník v kolébce. Závěr byl vodorovný, klínový, systému Ehrhardt se dvěma pojistkami. Kanon byl podroben testům společně s dalšími kanony včetně škodováckého polního kanonu ráže 75 mm vzor 1904 s ocelovou hlavní. Byť škodovácký kanon vykazoval lepší parametry, do výzbroje byl přijat projekt státního arzenálu.

8cm polní kanon vzor 1905 se začal zavádět do výzbroje rakousko-uherského dělostřelectva od roku 1907. Kanon byl schopen dostřelit 6,68 kg těžký granát do vzdálenosti 7100 m. Rychlost střelby byla 7–10 ran za minutu. Obsluhu chránil pancéřový štít o síle 3,5 mm. Bojová hmotnost zbraně činila 1020 kg, pochodová 1907 kg. Zásoba nábojů v baterii byla na dělo 126 nábojů, v muniční koloně 360 a skladová 170 nábojů. Celkem bylo na dělo trvale 656 nábojů. Jako munice se používaly především šrapnely o váze 6,68 kg. Doplnění tvořily granáty o hmotnosti 6,8 kg. K přemisťování děla se používal koňský potah o šesti koních, stejný táhl pancéřovaný muniční vozík, obsluha se skládala z pěti mužů. V roce 1908 byla dokončena modernizace děla. Toto modernizované dělo neslo označení 8 cm Feldkanone M.1905/08 (8 cm M.5/8).

Vzor 1905/8 byl kanon s upravenou a zesílenou lafetou, náměrem zvětšeným o pět stupňů a úpravou pro horskou dopravu. Tak se začala psát poměrně dlouhá historie tohoto kanonu. Do roku 1914 se ve výzbroji rakouské armády objevilo celkem 2522 kusů 8centimetrových polních kanonů vzor 1905 nebo 1905/8. Na jejich výrobě se podílelo několik firem: Státní Artilleriezeugsfabrik ve Vídni, Böhlerovy závody, společnost Resicza a Škodovy závody. Jelikož Škodovka neobstála při zavedení vlastního polního kanonu, zaměřila se na konstrukci horských kanonů a polních houfnic, což jí v průběhu první světové války získalo prestiž. Škodovka se vrátila ke konstrukci polního kanonu až v roce 1911 na základě zvýšené zahraniční poptávky. Několik polních kanonů bylo prodáno do Číny. Velká část z této zásilky pak byla v roce 1914 zabavena rakousko-uherskou vojenskou správou a poslána na frontu.

První světová válka brzy ukázala, že dosavadní konstrukce polních děl zdaleka neodpovídají požadavkům vedení boje. Podrobila neúprosné kritice i názory dělostřelců, kteří se příliš spoléhali na lehký polní kanon. Předpokládali, že palbou z odkrytých palebných postavení splní hlavní úkol ve prospěch pěchoty. Ve válce pak ale převažovaly kryté a skryté cíle a kvůli bezpečnosti se musela i vlastní palebná postavení budovat jako zakrytá. Již po prvních bojích dělostřelectvo zjistilo, že bude zapotřebí silnějších děl se zakřivenou drahou střely, s větším dostřelem i zvýšeným účinkem v cíli. Kanon těmto požadavkům plně vyhovět nemohl.

Lehké polní houfnice

Už rusko-turecká válka v letech 1877–1878 ukázala, že na bitevním poli chybí zbraň, která by v sobě skloubila výhody moždíře (palba vrchní skupinou úhlů, použití projektilů větších ráží s větším účinkem střely v cíli) a polního kanonu (mobilita, dostřel). V Rakousko-Uhersku se otázkou lehkých polních houfnic zabývali zprvu jen teoreticky. Situace se začala měnit v momentě, kdy do své výzbroje začaly zavádět polní houfnice Rusko (15,24 polní moždíř vzor 1886), Francie (Ľ obusier de 120 court modèle 1890), Velká Británie (BL 5-inch [12,7 cm] howitzer 1895) a také Německo (10,5 cm leichte Feldhaubitze M 1898).

Výhodou lehkých polních houfnic bylo, že se rozmisťovaly za násep nebo do zakrytého palebného postavení a nebyly tak ohroženy přímou palbou nepřítele. Odtud pak mohly poskytovat nepřímou palebnou podporu a postřelovat pozice nepřítele včetně polních opevnění. Ve finále byly schopné vést přímou palbu jako polní kanony. Rakousko-uherské dělostřelectvo tak provedlo v období od prosince 1901 až do března 1902 zkoušky s lehkou polní houfnicí. Konzervativní rakousko-uherská vojenská správa se pak rozhodla pro zavedení 10,4cm polní houfnice vzor 1899 z produkce vídeňského Arsenalu, která měla pevnou bronzovou hlaveň. Od roku 1903 byly tyto zbraně zaváděny do výzbroje, přestože Škodovy zvody v Plzni nabízely houfnici s ocelovou zákluzovou hlavní a s lepšími palebnými parametry.

Opět se Škodovka musela obrátit na zahraniční trh a po vypuknutí války se mělo opět ukázat, že její cesta je správná. Přestože Škodovka nabízela od roku 1909 každý rok nový typ houfnice, vojenské správě ve Vídni se nic nezamlouvalo. A tak byly první dodávky škodováckých polních houfnic určeny do Turecka (10cm houfnice vzor 14 T) a do Číny (10,4cm houfnice vzor 14 CH). Teprve když vypukla válka a rakouské dělostřelectvo vytáhlo do boje se zastaralými typy a s malým množstvím houfnic, vyvolaly prohry v Srbsku ostrou kritiku a Vídeň se rozhoupala k činu. Zabavila v Plzni zásilky do Turecka a do Číny (66 děl) a poslala houfnice urychleně na frontu. Byly to první a jediné moderní houfnice v celé rakousko-uherské armádě.

Těžké polní houfnice

Požadavek na dělo o velké ráži, avšak mobilní a postupující s armádou v boji vyvstal v momentě, kdy se generální štáby začaly zabývat otázkou, jak v průběhu boje postřelovat pevnost bránící přístupové cesty k dalšímu postupu. Protože obléhací dělostřelectvo bylo lokalizováno v dělostřeleckých arzenálech, trvalo poměrně dlouhou dobu, než se dostalo na místo určení. Na postřelování opěrných bodů v sestavě nepřítele sice sloužily lehké polní houfnice, ty se však svou ráží 10–12 cm nemohly postavit proti silně opevněným objektům. Proto do doby, než bude přisunuto a připraveno k boji obléhací dělostřelectvo, měly jejich úkol částečně převzít děla o střední až větší ráži, která by byla schopná postupovat s polní armádou a byla připravená k okamžitému použití. Po těchto dělech se požadovala především mobilita, schopnost střelby ze zakrytého palebného postavení a dostatečná ráže a výkon.

První pokusy s mobilním těžkým dělem započaly v rakousko-uherské armádě v roce 1888, kdy rakousko-uherská vojenská správa testovala 12cm a 15cm moždíře vzor 1880, původně určených pro pevnosti. Bronzové hlavně byly uloženy v ocelových lafetách schopných transportu. Výsledkem zkoušek a vývoje byla 15cm těžká polní houfnice vzor 1894 (15cm schwere Feldhaubitze M 94) s bronzovou hlavní, která začala být dodávána k jednotkám těžkého polního dělostřelectva. V roce 1899 pak přišel vídeňský Arsenal s 15cm houfnicí model 1899, jež měla od předchozí houfnice některé odlišnosti, především v zadní části hlavně. Obě hlavně se daly montovat na poměrně širokou škálu lafet, aby co nejlépe vyhovovaly bojovému nasazení včetně 113 cm vysoké lafety upravené pro použití u horského dělostřelectva. Oba typy houfnic prošly počátkem 20. století modernizací především v úpravě lafety, aby hlaveň mohla dosáhnout náměru přes 65° a zároveň aby lafeta odolala vysokým zpětným rázům. Tak vznikly vzory M 94/4 a M 99/4 s dostřelem kolem 6 km.

V roce 1912 pak byly z těchto jednotek vytvořeny divize těžkých houfnic. Ještě před vypuknutím první světové války pracovala konstrukční kancelář plzeňské Škodovky na vývoji houfnic v ráži 15 cm. Správně předpokládala, že bude zapotřebí nahradit v té době již zastaralé houfnice vzor 94/4 a vzor 99/4. V roce 1908 představila 15cm houfnici d/15 vzor 1908, určenou pro ruskou armádu, a v roce 1913 byla představena houfnice označovaná jako vzor 12 R, určená pro rumunskou armádu. Její konstrukci dále zdokonalovali a v okamžiku vypuknutí války mohla plzeňská dělovka nabídnout již vyřešené a vyzkoušené dělo. Houfnice byly objednány v létě 1914 bez předchozích rozsáhlejších zkoušek.

Rozhodlo se, že budou vyzkoušena až první děla ze sériové výroby, a to přímo na frontě. Všechny práce probíhaly neuvěřitelně rychlým tempem a prvních dvanáct zbraní dodali do konce roku 1914 a ihned odeslali na frontu. Houfnice se velmi osvědčily a byly zavedeny pod označením 15cm Feldhaubitze M14. Jejich ráže ve skutečnosti nečinily 15 cm, ale 149,1 mm. Náměr se pohyboval v rozmezí -5° až +70° a houfnice byla schopna střílet granát o váze 42 kg na vzdálenost 6900 m. Zbraň vážila přes dvě a půl tuny a přepravovala se rozložená na dvě části pomocí koňských spřežení.

Horské dělostřelectvo

Výzbroj horského dělostřelectva tvořily horské kanony vzor 1875 a vzor 1890. Měly hlaveň bez zákluzu odlitou z ocelového bronzu a pro transport se rozkládaly na 2 části nesené soumary. Nejrozšířenějším dělem ve výzbroji rakousko-uherských horských baterií byl 7cm horský kanon vzor 1899 ráže 7,25 cm, kterých bylo ve výzbroji 288 kusů. Ani ten ale nebyl moderním a výkonným dělem odpovídajícím požadavkům nadcházejícího střetnutí, přestože oproti horským kanonům vzor 1875 a 1890 pokrok představoval. Hlaveň byla vyrobena z ocelového bronzu, měl modernější typ závěru a lafetu s odpruženým rydlem omezujícím odskok při výstřelu. Dopravován byl soumary rozložený na tři části.

Opravdu moderními horskými kanony, se zákluzem hlavně a ochrannými pancéřovými štíty, byly 7cm horské kanony vzor 1908 z vídeňského Arsenalu a vzor 1809 pocházející z plzeňské Škodovky. Ta u něho použila několik úplných novinek, např. zalomené osy podvozku, umožňující střelbu ve vysoké nebo nízké poloze, a tím zvětšený rozsah náměru a optický dělostřelecký zaměřovač odzkoušený na pokusném horském kanonu vzor 1902. Horské kanony vzor 1908 a vzor 1909 měly stejnou ráži jako jejich předchůdce, používaly ke střelbě s ním shodnou munici a dopravovány byly rozložené na několik částí ve speciálních soumarských nákladních sedlech. Přes svou modernost byly oba typy zastoupeny ve výzbroji jen v nepatrném počtu (po 20 kusech každý). Šlo tedy spíše o zkoušku nových typů, protože starších kanonů vzor 1899 byl relativní dostatek.

Rakousko-Uhersko bylo jednou z prvních zemí, které měly ve své výzbroji horské houfnice. 10cm horská houfnice vzor 1899 byla vyvíjena společně s polní houfnicí stejného vzoru. Obě používaly stejnou munici, horské houfnice však byly vybaveny speciální odlehčenou horskou lafetou pro snadnější transport v členitém horském terénu. Na začátku války jich bylo u jednotek k dispozici pouhých 10 kusů. Po anexi Bosny a Hercegoviny v roce 1908 se rozhodlo o modernizaci. Následně pak byly zaváděny do výzbroje horských jednotek moderní horské houfnice se zákluzem hlavně a ochranným pancéřovým štítem, a to 10cm horská houfnice vzor 1908 (38 kusů) a vzor 1910 (74 kusů) stejné ráže. Přeprava v horách probíhala v rozloženém stavu na 3 speciálních kárách tažených dvěma koňmi zapřaženými v tandemu. Nevýhodou těchto relativně moderních zbraní však bylo, že používaly stejnou munici jako vzor 1899, a tedy ne příliš efektivní.

Pevnostní dělostřelectvo

Pevnostní dělostřelectvo bylo tvořeno veškerým dělostřeleckým materiálem určeným pro pevnostní boj. Obvykle šlo o děla a moždíře velkých ráží, určené jak k ochraně pevností a pobřeží, tak k jejich dobývání. Zatímco obranné dělostřelectvo bylo součástí pevností a bylo prakticky připraveno k okamžitému použití, obléhací dělostřelectvo bylo v době míru uloženo v dělostřeleckých arzenálech. V případě války byla děla z těchto arzenálů vyjmuta a dopravena na místo určení dle požadované situace. Toto znamenalo, že obléhací dělostřelectvo mohlo zasáhnout do akce teprve po určité době.

Díky bouřlivému rozvoji techniky bylo obléhací dělostřelectvo oproti obrannému ve značné výhodě. Jelikož všechny armády předpokládaly, že válka bude manévrová a rychlá, investovaly především do modernizace obléhacího dělostřelectva. Jeho technická úroveň tak značně převyšovala výzbroj pevností, kde hlavní výzbroj tvořily především pevnostní kanony s bronzovou hlavní ráže 12 až 21 cm, uložené v pevné lafetě. Při tomto konstrukčním řešení ujíždělo dělo po každém výstřelu zpět a bylo nutné jej vrátit do původní polohy a znovu zamířit. To mělo negativní vliv na rychlost palby. Oproti tomu bylo obléhací dělostřelectvo vybaveno velkorážními houfnicemi a moždíři ráže 15 až 42 centimetrů, s brzdovratným zařízením a vysoce výbušnou municí schopnou prorážet zdi a stropy pevností postavených většinou ještě v 19. století z cihel a kamene.

Nemalý podíl na vyzbrojování rakousko-uherské armády těžkým dělostřelectvem měly Škodovy závody v Plzni. Prvním Z řady těžkých děl, která ve Škodovce vznikla, byl 24cm moždíř vzor 1898. Šlo o první těžké polní dělo takové ráže, určené pro pohyblivou válku. Škodovka u něj uplatnila brzdovratné zařízení a ocelovou hlaveň se šroubovým závěrem. Aby získaly co nejvíce posudků o této zbrani, povolily rakouské orgány vystavit moždíř v roce 1900 na světové výstavě v Paříži. O moždíř projevila zájem Velká Británie, která koupila od Škodovky 4 kusy. Britové moždíř trochu upravili, zvýšili jeho výkon a použili ho jako 9,35palcovou houfnici v Africe a v Číně.

Za první světové války pak rakousko-uherská armáda použila celkem 48 kusů těchto moždířů jak na rakouských bojištích, tak také v Turecku v bojích o Dardanely. Nové mohutnější dělo z plzeňské Škodovky, 30,5cm moždíř vzor 1911, znamenalo vrchol zbrojní techniky ve světovém měřítku. Moždíř se dopravoval rozložený na tři části (hlaveň, lafeta, ložiště) ve třech dopravních jednotkách tažených motorovými traktory. Příprava děla v palebném postavení v průměru netrvala déle než 6 hodin. Používalo se při ní jen jednoduchých kladkostrojů a zvedáků. Dělo dosahovalo průměrné rychlosti palby 15 ran za hodinu a bylo schopno dostřelit 380 kg těžký granát na vzdálenost 9600 metrů. Větším balistickým výkonem se mohl na začátku války z pozemních děl pochlubit pouze německý 42cm moždíř d/12, známý jako „Tlustá Berta“.

Závěr

První světová válka znamenala pro dělostřelectvo svým způsobem revoluci. V roce 1914 byl význam dělostřelectva nedoceněn, i když v přístupu jednotlivých armád byly rozdíly. Zatímco německá a ruská armáda ocenily význam těžkých polních děl, vsadila francouzská armáda především na lehké polní kanony.

Rakousko-uherské dělostřelectvo vstoupilo do války nevalně vybaveno udivujícím počtem zastaralých dělostřeleckých zbraní z druhé poloviny 19. století. I když se Rakousko-Uhersko na válku připravovalo a armáda včetně dělostřelectva procházela různými stupni modernizace a reforem, byl střet s realitou pro rakousko-uherskou armádu dosti tvrdý. Po prvních zkušenostech ze srbské fronty musela rakousko-uherská armáda začít přehodnocovat spoustu věcí včetně stavu a použití svého dělostřelectva. I když se rakousko-uherská armáda cítila být na válku relativně dobře připravena, nikdo nemohl dopředu odhadnout, jakým směrem, s jakým nasazením a s jakým technickým růstem se bude muset vypořádat.

Prakticky všechny armády před vypuknutím války předpokládaly, že boje budou sice urputné, avšak manévrové, a válka nepotrvá dlouho. Po krátkém období roku 1914, kdy se válčilo na otevřených bitevních polích, přinutila palebná síla děl a kulometů pěchotu ke hledání úkrytů v zákopech. Do popředí vstupovala čím dál více těžká dělostřelecká technika, minomety a moždíře. Období, kdy stokilometrové fronty ustrnuly a proměnily se v nepřehlednou spleť zákopů, pevnůstek, zátarasů a palebných postavení, přinášelo prudký růst významu dělostřelectva. Nejenže se na bojišti objevovalo více a více dělostřeleckých zbraní různých ráží a typů, ale růst významu dělostřelectva byl podmíněn také podstatným zlepšením jeho technické úrovně. Probíhala rozsáhlá modernizace již zavedených zbraní a vznikaly zbraně nové. Protože se objevovala nová a nová nebezpečí, muselo se dělostřelectvo neustále přizpůsobovat novým podmínkám.

V minulosti dělostřelectvo působilo na klasické cíle, například na živou sílu a opevnění. Nyní muselo čelit mimo jiné letounům, vzducholodím a tankům. A tak vedle polních, obléhacích a pevnostních děl přicházely na scénu zákopové minomety a moždíře, železniční a horské kanony, protiletadlová a v neposlední řadě i protitanková děla. Vítězem mohl být jen ten, kdo se dokázal rychle adaptovat na nový vývoj války a přizpůsobit tomu nejenom strategii a taktiku, ale především ekonomiku a průmysl.

Jan Fedosejev