Restaurování končíře, který kdysi sloužil jako mocná zbraň

Končíř je druh meče, který je charakteristický svou délkou a podobou s určením výhradně pro jízdu. Masivní čepel zpravidla trojostrá, dutě vybroušená, umožňovala proražení kroužkové zbroje protivníka, podobně jako zásah jezdeckým kopím. V Polsku jej těžká jízda používala až do 18. století.

Ve sbírce chladných zbraní Vojenského historického ústavu Praha je řada velmi kvalitních a dobře zachovalých končířů, které lze použít k expoziční prezentaci, případně jako badatelský materiál. Pouze zbraň, kterou popisujeme, měla velmi porušenou rukojeť jílce.

Masiv jádra z bukového dřeva dříve částečně zteřel, popraskal a oplet spleteným motouzem se zcela uvolnil. Destrukce měla za následek částečný rozpad vrchního potahu vyrobeného z tmavě hnědě zabarvené usně. Postupně se uvolňovala a v malých částech odpadávala. Celý meč byl v minulosti zřejmě restaurován (odrezení kovových částí je provedeno v lázni kyseliny fosforečné), ale především pro kompakt rukojeti zcela nedostatečně. Po dlouholetém vystavování v historické expozici muzea se z ní zachovalo cca 80% původní délky.

Rozvolněná rukojeť se po řapu pohybovala, a to mělo za následek postupné odlamování malých částí dřevěného jádra. K většímu narušení došlo v širší části u esovitě prohnuté záštity. Pod hruškovitou hlavicí bylo dřevo poškozeno v délce 5 mm. Aby na meči nedošlo ještě k větší nevratné destrukci, bylo nutné porušenou část kompletně zrestaurovat.

Po detailní fotodokumentaci výchozího stavu se zvolila vhodná metodika restaurátorských prací. Jako srovnávací materiál byly prostudovány podobné rukojeti chladných zbraní ze stejné doby vzniku.

Jílec, respektive řap čepele, nebyl roznýtován, což by bylo snažší pro zjednodušení technologie doplnění dřevěného jádra novým materiálem. S ohledem na zřejmou původnost zanýtování konce řapu do hlavice byla zvolena složitější cesta zrestaurování rukojeti na kompaktním jílci končíře.

Nejprve je stabilizován částečně odhalený povrch kovového řapu čepele s ulpělou korozní krustou směsí taninu v líhu, a to čtyřmi vrstvami. Dále byl napuštěn, respektive zpevněn dřevěný masiv jádra rukojeti včetně motouzu a okraje potahu usní vytvrzovacím prostředkem, aby se k veškerým materiálům daly dokonale doplnit a bezpečně zafixovat nové části. Napouštění je provedeno třikrát.

Po dostatečném vytvrzení je doplněno nejdříve dřevo, několika podélnými díly z vyzrálého bukového masivu a následně je povrch opracován tak, aby tvarem plynule navazoval na zachovalou část štíhlého jílce. Také nový oplet motouzem navazuje na původní pramen a jeho aplikace svou roztečí koresponduje se zachovalým nepravidelným navinutím.

Poslední, vrchní vrstvou je potah z tmavě hnědé usně, která navazuje na původní zpevněnou část. Napojení je provedeno včetně bočního, do povrchu částečně vtlačeného švu. Ten je doplněn proužky nové usně a vytvarován tak, aby napodoboval původní nepravidelné zašití.

Ještě musely být vytmeleny spoje směsí dvousložkového lepidla s příměsí hlinky stejného zabarvení, jako je starší část. Po vytvrzení směsi je vše zabroušeno. Vzhledem k tomu, že materiál usně se špatně tmelí z důvodu komplikovaného překrývání puklin, tmelení a zabroušení se opakovalo čtyřikrát.

Nakonec je celá rukojeť jílce zapatinována do tmavě hnědého zabarvení a upravena politurou polomatně s napodobením zestárlého, částečně setřelého povrchu. Po zrestaurování rukojeti jsou veškeré kovové součásti zbaveny povrchových korozních produktů a zapatinovány směsí taninu. Meč bude uložen v depozitáři instituce, a proto je na kovový povrch (mimo jílce potaženého usní) naaplikován mikrokrystalický vosk.

Petr Moudrý