Samonabíjecí puška ČZ 36

V druhé polovině třicátých let vznikla v České zbrojovce zcela odlišná konstrukce samonabíjecí pušky, jež znamenala odklon od původní vývojové linie a představovala natolik perspektivní konstrukci, že její finální podobu s označením ČZ vz. 39 navrhl v únoru 1939 Dělostřelecký a zbrojní odbor MNO k zavedení do výzbroje.

Geneze druhé vývojové linie strakonických pušek zůstává poznamenána řadou otazníků, na něž se dosud nepodařilo najít odpověď. Nepotvrzená verze říká, že již v průběhu roku 1935 pracoval zaměstnanec mechanické dílny zbrojovky Jan Kostěnec (nar. 1909) bez vědomí svých nadřízených na vlastní konstrukci samonabíjecí pušky. Informace o ní se donesla až k vedení továrny a ve fázi, kdy měl vzorek téměř hotový, byl Kostěnec předvolán k šéfovi konstrukce zbraní ing. Jaroslavu Malinovi a donucen zbraň ukázat. Logickým vyústěním využití továrního materiálu a strojů k soukromým účelům bylo propuštění z továrny, což mu také vedení sdělilo.

O své konstrukci však Kostěnec informoval 8. června 1935 MNO, jež následně uložilo VTLÚ vzorek posoudit. Vojenský technický a letecký ústav doporučil konstruktérovi jednat ohledně projektu s vedením zbrojovky. Nepochybně se VTLÚ ve stejném duchu obrátil na ředitelství továrny. Puška byla předána do technické kanceláře k Václavu Polankovi, a s ní přišel do oddělení konstrukce zbraní také její tvůrce. Kostěnec ale záhy pro neshody s Václavem Polankou, týkající se autorství principu zbraně, konstrukci opustil.

V polovině prosince 1936 informoval Jan Kostěnec ředitele Josefa Hrubého o tom, že má již ve výkresech hotové dvě nové zdokonalené samonabíjecí pušky, jejichž ruční ovládání je analogické jako u pušek Mauser. Navíc v případě selhání samonabíjecí funkce mohla být zbraň používána jako standardní opakovačka. Svoji informaci uzavřel žádostí o umožnění další práce na pokusech, a tomu odpovídajícímu pracovnímu zařazení. Na jeho sdělení ale ředitelství nereflektovalo. Přes veškeré nejasnosti je Kostěncův iniciativní význam a konstrukční podíl na nové vývojové linii strakonických samonabíjecích pušek zřejmě nepopiratelný. Na následném propracování nové koncepce samonabíjecí pušky pracovali Václav Polanka, Jan Kratochvíl a František Myška.

Ať již byla geneze pušky jakákoliv, nesporně se jednalo o zcela odlišný přístup ke konstrukci zbraně. Zcela charakteristický znak představovalo pouzdro závěru kvadratického průřezu, jež nevycházelo ze „zlamovacího“ uspořádání jako předchozí řada pušek ČZ. Suvný horní kryt pouzdra závěru nesl v přední části otočnou napínací kliku s 90stupňovým pracovním úhlem. V těle napínací kliky byl uložen odpružený klín vymezující její polohu v obou krajních polohách. Při vztyčení kliky se dostal segment ve tvaru kruhové úseče před opěrnou plochu nosiče závorníku a tahem směrem vzad došlo k natažení závěru. Otočením kliky do horizontální polohy se její vnitřní výstupek dostal do vybrání v pravé straně pouzdra závěru a tím došlo k zajištění víka proti pohybu, takže při střelbě se napínací mechanismus nepohyboval. Nová puška měla tedy analogické ovládání jako zavedená opakovačka vz. 24, což z výcvikového hlediska zkracovalo čas nezbytný k výuce zacházení se zbraní na minimum.

Systém uzamčení sice také využíval sklopného závorníku, ale na rozdíl od předchozích pušek ČZ docházelo k uzamčení závorníku sklopením zadní části do dolní polohy. Uzamykací plocha tak ležela blíže ose hlavně, což vzhledem ke konstrukci pouzdra závěru snižovalo jeho namáhání a dávalo dobré předpoklady k vyšší životnosti. Zajímavým a v té době netypickým prvkem bylo uložení dvou symetrických vratných pružin ve vrtání vodicích bočních stěn nosiče závorníku.

Progresivním prvkem nové konstrukce bylo využití tzv. volného pístu s krátkým zdvihem, jehož zadní část narážela na odpružený odemykač se dvěma symetrickými rameny. Konce ramen přenášela impulz udělený pístu na boční vodicí stěny nosiče závorníku, tedy prakticky v ose hlavně, což eliminovalo nežádoucí vektorové působení sil na pouzdro závěru.

Nová puška již ale nebyla koncipována s odnímatelným zásobníkem, nýbrž s pevnou nábojovou schránkou, což ostatně odpovídalo alternativnímu výhledovému požadavku formulovanému VTLÚ při závěrečném hodnocení zkoušek v Plaveckém Podhradí z prosince 1935, jenž vycházel ze skutečnosti, že řadový vojín disponující armádní opakovačkou vz. 24 je vybaven sumkami s nábojovými pásky. K jednotlivým vývojovým stádiím raných vzorků nemáme dosud dostatek informací. Víme, že továrna prováděla v součinnosti se zbrojně technickým úřadem ve Strakonicích (ZTÚ 7) střelecké zkoušky druhého modelu pušky s označením ČZ 36, o jejichž výsledku informovala VTLÚ dopisem ze 17. února 1937. V první polovině roku 1937 vznikl další vzorek pušky označený jako ČZ 37, jenž se od pozdějších exemplářů lišil v několika detailech. Expanzní pouzdro nebylo oddělitelné, nýbrž bylo pevně spojeno s hlavní prostřednictvím příčného kolíku. Uzávěra pouzdra neumožňovala spojení se závěrovým mechanismem při rozborce, takže ji bylo nutné provádět při uzamčeném závěru s jeho následným vytažením společně s pohyblivým víkem pouzdra a napínací klikou.

V průběhu února 1937 také podala Česká zbrojovka celkem pět ze sedmi toho roku podaných patentových přihlášek, postihujících novou konstrukci samonabíjecí pušky. Její konstrukční prvky chránily čs. patenty č. 62 777, 62 816, 63 007, 63 993, 65 547, 66 438 a 67 777.

Stejně jako u předchozího vývoje si podržela nová konstrukce prvek střelecké pohotovosti spočívající v zachycení závěru po posledním výstřelu, k jehož uvolnění po naplnění nábojové schránky stačilo stisknutí spouště. Druhé stlačení již uvolnilo bicí mechanismus. Nábojová schránka měla ještě kapacitu pět nábojů a její dno nepřesahovalo výrazně siluetu zbraně. Pozdější exempláře pušek vz. 38 již měly kapacitu nábojové schránky 10 nábojů a otočná pojistka byla umístěna v pravé části uzávěry pouzdra závěru.

V další fázi vývoje vznikly prototypy vz. 38, zkoušené nejen v průběhu ze strany VTLÚ, ale také v květnu a v říjnu 1938 v Sovětském svazu. Vyvrcholení představovala pak rekonstruovaná puška s označením vz. 39, navržená 13. března 1939 po zkouškách v Plaveckém Podhradí výzbrojní komisí k definitivnímu zavedení do výzbroje pod označením "puška vz. 39".

Exemplář pušky ČZ 36 bez výrobního čísla získalo muzeum v roce 1995 převodem z Prototypy Brno, a. s.

Ráž: 7,92 mm Mauser

Celková délka: 1184 mm

Délka záměrné: 663,5 mm

Délka hlavně: 591 mm, 4, vpravo

Kapacita nábojové schránky: 5 nábojů

Hmotnost zbraně: 4670 g

Jan Skramoušský