Seminář v Senátu: vojenské mise zvýšily úroveň české armády

Pro českou armádu i celou republiku mají vojenské mise, kterých se naši vojáci účastnili po roce 1989, obrovský význam. Na tom se shodli prakticky všichni účastníci jednodenního semináře „Historická zkušenost – cesta k odpovědnosti“, který byl věnován problematice nasazování českých a československých vojsk v zahraničí.

Seminář se konal v Senátu Parlamentu České republiky, pořádalo ho Ministerstvo obrany, Senát Parlamentu ČR a Vojenský historický ústav Praha pod záštitou senátora Jozefa Regece, předsedy Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, a senátora a ministra obrany ČR Alexandra Vondry. Jednání bylo rozděleno do čtyř panelů, v každém vystoupili tři až čtyři mluvčí, kteří mají s tematikou přímou profesní a osobní zkušenost.

Na úvod semináře hovořil ministr obrany Alexandr Vondra o obecném významu misí po roce 1989. Podle jeho slov byla už účast na válce při osvobozování Kuvajtu v roce 1990 významným připojením se k západnímu světu, jeho hodnotám svobody a demokracie. „Díky dalším misím a členství v NATO je dnes Česká republika z hlediska bezpečnosti ukotvena možná nejlépe za poslední stovky let“, řekl Vondra a zároveň zdůraznil, že každé vyslání misí musí podporovat i český zájem.

Na Vondru navázal náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Vlastimil Picek. Podle něj nasazení vojáků ukázalo, jak se například v průběhu posledních dvaceti let změnila a zkvalitnila technika a vybavení české armády. Úvodní proslovy doplnil také Jan Hamáček, poslanec a vedoucí Stálé delegace Parlamentu ČR do Parlamentního shromáždění NATO.

Politici a nasazení

Na úvod prvního panelu nazvaného „Odpovědnost politiků a diplomatů“ hovořil někdejší federální ministr obrany a poradce prezidenta Václava Havla Luboš Dobrovský. Vzpomínal na roky 1990-1992, kdy se Československo poprvé zapojilo do mezinárodních vojenských sil. Podle Dobrovského se někteří tehdejší poslanci bránili nasazení vojáků v prvních liniích ve válce s Írákem. Díky osobní odvaze velitele našich vojáků Jána Valo však československá protichemická jednotka působila v prvních liniích. „Vyslali jsme tehdy 169 dobrovolníků. Bylo v tom jistě mnoho improvizace, nevěděli jsme, zda skutečně vyhovíme všem nárokům moderního boje. Šlo koneckonců o první akci československé armády od konce 2. světové války,“ připomněl Dobrovský. „Ačkoli se armáda od roku 1990 do dnešních dnů zásadně změnila, nezměnil se bohužel přeopatrný přístup našich politiků k jejímu nasazování,“ uzavřel někdejší ministr a nynější poradce ministra A. Vondry.

Také bývalý ministr zahraničních věcí z let 1998-1999 Jaroslav Šedivý ve svém příspěvku popisoval osobní zkušenost, kdy coby ministr převědčoval poslance, aby souhlasili s razantnějším postupem České republiky proti Saddámovi Husajnovi a s nasazením českých vojáků v mezinárodních jednotkách.

Bývalý premiér České republiky Vladimír Špidla připomněl Clausewitzův výrok o tom, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky a v této souvislosti poznamenal: „Každé nasazení vojáků ve válce musí mít jasné politické odůvodnění. Válka má neobyčejnou schopnost eskalace, má také drtivé konsekvence. Je to extrémní druh lidské činnosti.“ O současné situaci soudí: „Naši bezpečnost můžeme zajišťovat jen v kontextu dalších alinací a náš perimetr je velice široký.“ Zůstává však stále velký prostor pro vládu, zda a jakým způsobem se do jednotlivých akcí zapojíme.

Úvodní panel uzavřel první místopředseda Senátu Přemysl Sobotka. Hovořil o zahraničních misích pohledem senátora a připomněl, že Senát se v otázkách bezpečnostních a vojenskopolitických zatím vždy dokázal povznést nad úzkou stranickost a zohledňoval především státní zájmy. I proto zatím Senát ve všech více než čtyřicet hlasováních vyjádřil souhlas s vysláním jednotek do zahraničí.

Vojenská zkušenost

Ve druhém panelu hovořili zástupci ozbrojených složek. Tato část patřila k velice přínosným, zmíněny byly přímé válečné zkušenosti. Z jednotlivých referátů jasně vyplynulo, že mise našim ozbrojeným složkám výrazně pomohly jak v začleňování do bezpečnostních struktur západního světa, tak zvyšovaly a stále zvyšují kvalitu českých vojáků.

Brigádní generál Karel Blahna, který byl prvním velitelem praporu mírových sil OSN v zemích bývalé Jugoslávie v letech 1992-1993, líčil i běžné provozní potíže, které mise zprvu provázely. Například transportéry OT-64 z hlediska praktického využití vyhovovaly, ale byly již zastaralé. Tehdejší uniformy zase nebyly využitelné pro letní balkánská vedra. Podle Blahny se museli vojáci na konci roku 1992 vyrovnávat i se ztrátou respektu u místních obyvatel kvůli chystanému dělení Československa. Po hladkém rozdělení, bez etnických problémů či válek, však tento problém odezněl. Podle Blahny se však ukázala i problematická role OSN: „OSN je poněkud zkostnatělá a dlouho trvá, než přijme nějaké rozhodnutí, různí lidé v ní mají různé zájmy. Mnohem efektivnější je v tomto směru NATO, kde mají také zásadní slovo vojenské složky.“

Generálmajor Miroslav Žižka, který působil ve složkách SFOR v Bosně a Hercegovině a v Chorvatsku, se zaměřil na otázku důležitosti vzniku brigády rychlého nasazení jako základního stavebního kamene pro složky IFOR a SFOR. „Respekt čeští vojáci získávali hlavně tím, že se chovali ke všem stranám v konfliktu spravedlivě, nikoho neupřednostňovali.“

Brigádní generál Aleš Opata, který velel od roku 2007 kontingentu AČR v misi ISAF v Afghánistánu, se mimo jiné soustředil i na specifika působení v zemích s výrazně odlišným prostředím a kulturou. „Naše práce v Afghánistánu je o síle a schopnostech malých jednotek, jde o jednotlivé vojáky a jejich velitele na nižších úrovních. Myslím, že díky afghánské zkušenosti došlo k výraznému nárůstu kvality těchto jednotek v rámci české armády. V Afghánistánu se vojáci musí rychle adaptovat na úplně nové situace a na civilizaci, která je v některých ohledech až o dvě století za západní.“

Jak dál v misích?

Ve třetím panelu „Pohled z historické perspektivy“ vystoupili vojenští historici. Ředitel Historického úřadu SHAPE Mons, Američan Gregory W. Pedlow, rekapituloval jednotlivé kroky, která vedly ke vstupu České republiky do NATO v roce 1999. Historik VHÚ Praha Jindřich Marek popisoval konkrétní zkušenosti československých vojáků především z první poloviny devadesátých let, kdy poprvé vyjeli do odlišných míst světa a byli konfrontováni s nečekanými faktory služby v zahraničí. Jeho kolega z VHÚ Eduard Stehlík při této příležitosti zmínil ve svém příspěvku i schopnost českých vojáků přizpůsobit se situaci v daném místě a citlivě vnímat také národnostní otázky.

Závěrečný panel nazvaný „Bez vize nelze pokračovat“ se týkal otázky budoucnosti nasazování českých vojáků mimo území republiky. Moderátor debaty „Jak dál v misích?“ Jan Jireš zdůraznil, že pokud bychom se již neúčastnili dalších misí, bylo by v tom pro českou pozici ve světě cosi znepokojujícího. Ester Lauferová z ministerstva zahraničí, která působí v oblasti střední Asie a Afghánistánu, hovořila o spolupráci mezi civilními složkami a vojenskými a zmínila i rozvoj provinčních rekonstrukčních týmů. „Určitě bych spolupráci civilních a vojenských sfér doporučila, ale je nutné přemýšlet, jak ji koncipovat, protože možností je víc.“

Její kolega z MZV Daniel Koštoval připomněl některé historické paralely týkající se začlenění českého státu do evropských, resp. světových struktur. „Kdykoli jsme se ocitli sami a navíc jsme ještě vykazovali znaky nesvornosti, vždy jsme na to doplatili.“ Nasazování českých vojáků v rámci NATO proto podle něj není nějakým luxusem, ale nutností.

František Šulc, šéf týmu poradců ministra obrany Alexandra Vondry, vyjádřil význam misí pro armádu takto: „Mise testují schopnosti armády na kvalitativně vyšší úrovni. Je ovšem nutné stále vysvětlovat, že strategické cíle jsou širší než jen prostá obrana republiky. Je také potřeba obnovovat vzájemnou důvěru v rámci spojenecké aliance, protože tato důvěra není samozřejmá a je vystavována měnící se politické a bezpečnostní situaci dnešního světa.“ Svůj příspěvek zakončil lapidárně: „Pro malou zemi má politický omyl v otázce bezpečnosti fatální následky.“

Aleš Knížek, ředitel Vojenského historického ústavu Praha, na závěr všem účastníkům semináře poděkoval za jejich příspěvky a připomněl, že problematika zahraničních misí českých vojáků dnes tvoří nedílnou součást výzkumné práce VHÚ. Právě mise budou pro vojenskou historii po roce 1989 zásadní a pokud se bude mluvit o vojenských dějinách České republiky v uplynulém dvacetiletí, bude o nich automaticky řeč.