Sověti požadovali přezbrojení, požadavky ale stále měnili

V první polovině 50. let 20. století už byla československá armáda v područí sovětské generality a tamních politiků. V prosinci 1954, před šedesáti lety, se v Moskvě konala významná porada států východního bloku, na které SSSR požadoval, aby v letech 1955 až 1959 došlo k zásadnímu přezbrojení ČSLA a aby také došlo k úplné unifikaci v mnoha složkách armády.

Blížily se vánoční svátky roku 1954. Po několika letech stálých obav z vypuknutí třetí světové války, které mnohdy nabývaly podob válečné hysterie, bylo uvolnění v mezinárodních vztazích více než patrné. Sovětský svaz po smrti diktátora J. V. Stalina usiloval o vymanění se z diplomatické izolace a chtěl především normalizovat vztahy s bývalými spojenci z let druhé světové války. Na červenec roku 1955 bylo ohlášeno setkání nejvyšších představitelů SSSR, USA, Velké Británie a Francie v Ženevě, první od roku 1945, což nesporně přispělo k uklidnění světové veřejnosti.

Zcela jinak prosincové dny prožívali plánovači Sovětské armády a armád lidově demokratických zemí. Rozhodly o tom dvě zásadní události. Západní státy završily své úsilí zapojit Spolkovou republiku Německo do politických, ekonomických a vojenských struktur západní Evropy. Na základě Pařížských smluv se SRN a Itálie staly 21. října 1954 členy Západní unie a o den později byl schválen vstup obou zemí do NATO.

Sovětský svaz v reakci na Pařížské dohody svolal na konec listopadu do Moskvy konferenci evropských států, která měla jednat o zajištění míru a bezpečnosti v Evropě. Jednání skončila nezdarem, neboť konference se zúčastnily pouze státy sovětského bloku. Mezi ostatními evropskými státy nenašla žádnou odezvu a tak se Sovětský svaz rozhodl pro jiné řešení – vybudovat vlastní vojensko-politickou organizaci.

Druhým důvodem byla probíhající revoluce ve vojenství, která vedla již na počátku roku 1954 k jednáním o novém systému výzbroje čs. armády. V návaznosti na četná jednání v Moskvě zpracoval čs. generální štáb řadu plánovacích dokumentů. Jejich vypracování souviselo i s plánováním úkolů na druhou pětiletku. Zásadní význam měla porada konající se v hlavním městě Sovětského svazu 18. až 22. prosince 1954. Protokol podepsaný na závěr jednání jednoznačně požadoval, aby k přezbrojení ČSLA došlo v letech 1955 až 1959, pouze termín dokončení motorizace armády posouval do roku 1963. Představitelé SSSR požadovali úplnou unifikaci v letectvu, dělostřelectvu, radiospojení a radiolokaci, v hlavních druzích tankové a části ženijní techniky. Výrazně měly narůst počty protitankového a protiletadlového dělostřelectva, tanků, stíhacích tryskových letadel apod. Ve stejném duchu byly koncipovány i směrnice pro druhou pětiletku.

Hladký průběh tohoto procesu však předpokládal, že k těm zbraním, které budou vyráběny na základě sovětských licencí, bude včas, v dohodnutých termínech předána i potřebná technická dokumentace. Již v této fázi však došlo k citelnému zpoždění, a tak bylo velmi záhy jasné, že požadovaný termín nemůže být splněn. Svou roli sehrálo i jednání v Ženevě, které sice nepřineslo hmatatelné výsledky, ale skutečnost, že soupeřící státy se sešly u konferenčního stolu, znamenala zvolnění tempa zbrojení – v červenci 1955 byl termín dozbrojení armád sovětského bloku, i s ohledem na ekonomické potíže, posunut na rok 1963.

Tím se změnilo i tempo rozvoje čs. zbrojního průmyslu. Zatímco pro rok 1956 se počítalo se stagnací výroby, následující dvě léta charakterizoval vysoký roční nárůst výroby v souvislosti se zaváděním celé řady nových zbraní.

Od prosincového jednání v Moskvě v roce 1954 uplynuly takřka na den pouhé tři roky a vše bylo jinak. Na zasedání Politického byra ÚV KSČ konaného 3. prosince 1957 byl projednán materiál o změně koncepce dalšího budování obrany státu, a to na základě informací o vývoji armád NATO, rozboru ekonomické situace států Varšavské smlouvy a možnosti použití zbraní hromadného ničení. Bylo rozhodnuto nevyrábět vojenskou techniku, která neodpovídá nebo v nejbližších letech nebude odpovídat soudobým podmínkám boje a až do vyjasnění celé problematiky zastavit další rozpracování výroby vybraných typů zbraní a techniky. Jako neperspektivní byla označena výroba proudových stíhacích letounů MiG-19. Z dělostřeleckých zbraní byla zastavena produkce protiletadlového kanonu KS 19 s odůvodněním, že není schopen účinně ničit soudobé rychle letící cíle od výšky cca 15 km. Protiletadlové hlavňové dělostřelectvo se tehdy ocitlo na samé hranici technickým možností. Dále měla být omezena výroba tanků T-54, v návaznosti na to i tankových kanonů ráže 100 mm apod.

Všechny výše uvedené změny vnášely chaos a destabilizaci do čs. zbrojního průmyslu a přiváděly jej do nezáviděníhodné situace. Značné výrobní kapacity zůstávaly nevyužity, překotně bylo nutno zařazovat do zbrojních závodů civilní výrobu a aspoň tímto způsobem snížit ekonomické ztráty. Také není zřejmé, proč Sovětský svaz téměř každoročně měnil své požadavky na výzbroj armád svých satelitů. Proč docházelo k náhlým změnám v názorech na perspektivnost jednotlivých druhů výzbroje a vojenské techniky? Šlo o důkaz nekompetentnosti sovětských vojenských činitelů nebo o snahu utajovat některé skutečnosti až do posledního možného okamžiku? Další výzkum této problematiky by jistě vnesl i světlo do skutečného fungování Varšavské smlouvy a způsobu rozhodování na jejích nejvyšších místech.

Jaroslav Láník