Spojenecká smlouva mezi Československem a Francií z 25. ledna 1924

Francouzsko-československé spojenectví z meziválečného období bylo mezinárodně-právně poprvé vyjádřeno a potvrzeno Smlouvou o spojenectví a přátelství mezi Československem a Francií (Le traité d’aliance et d’amitié entre la Tchécoslovaquie et la France). Smluvní zakotvení existujícího vztahu mezi oběma státy vyplynulo ze specifické situace, jež se vyvinula v průběhu roku 1923.

Podnět k tomu vyšel z Francie, která se tou dobou nacházela ve velice složité mezinárodně-politické situaci. Na počátku zmíněného roku francouzská armáda obsadila průmyslovou oblast v Porúří jako zástavu za reparace, které Německo odpíralo platit. Následkem toho se Francie ocitla v mezinárodní izolaci, neboť další rozhodující mocnosti, Spojené státy Americké a Velká Británie, s tímto postupem nesouhlasily.

V těchto vypjatých poměrech francouzská diplomacie nabídla Československu uzavření aliance, doplněné vojenskou konvencí. Její motivace spočívala ve snaze získat mezinárodní podporu a mít smluvně zakotvený vliv na Československo ve smyslu možného dalšího společného postupu proti Německu.

Československo zvolilo velmi opatrný, poněkud ambivalentní, přístup, jenž byl odůvodněn jednak zjevnou potřebou zachovat francouzské spojenectví a jednak udržet pokud možno nekonfliktní vztahy s Německem. Československo plně uznávalo a respektovalo potenciální nebezpečí, jež Německo skýtalo. Československá vláda ale současně odmítala tehdejší francouzskou politiku násilného vymáhání reparací. Kompromis, jenž byl částečnou syntézou strategických zájmů a priorit obou zemí, dostal konkrétní výraz v již zmíněné smlouvě, zveřejněné 25. ledna 1924.

Smluvní strany se zavázaly, že v případě ohrožení společných zájmů se shodnou na opatřeních, jež je měla chránit. Text ovšem postrádal ustanovení o vzájemné vojenské pomoci. Signatáři měli v tomto ohledu volnost a suverenitu rozhodování. Tuto neurčitost vnesla do dokumentu československá diplomacie. V době vzniku smlouvy se snažila, aby Československo nebylo zataženo proti své vůli do konfliktu, v nějž mohla vyústit rúrská krize.

Československo nereflektovalo ani na francouzskou nabídku zvláštní vojenské konvence, a to ze stejných důvodů, podepřených navíc již zmíněnými obecnými ohledy na Německo. Přípravy pro společný postup při ohrožení se měly uskutečňovat na základě tajných nót ministrů zahraničních věcí z 26. a 30. ledna 1924, jež předpokládaly další spolupráci generálních štábů při tvorbě plánů na obranu proti agresi.

Podmínky, za nichž by bylo možné uskutečnit vzájemnou vojenskou pomoc, byly zanedlouho vymezeny Garanční smlouvou Francie s Československem z 16. října 1925. Tento dokument vznikl ve spojitosti s Rýnským bezpečnostním paktem. Souvisel s ním právně a politicky. Určoval, že Francie a Československo si poskytnou vojenskou pomoc, stanou-li se cílem nevyprovokované agrese, a to i za situace, že se Rada Společnosti národů (SN) nevyjádří jednomyslně ve věci označení agresora. Jednomyslnost členy SN opravňovala pomáhat vojensky napadené zemi.

Pro hodnotu Garanční smlouvy bylo podstatné to, že vzhledem k procedurám Rýnského bezpečnostního paktu, neumožňovala Francii poskytnout Československu bezodkladnou pomoc. Eventuální francouzský postup přes Rýn byl vázán na souhlas ostatních signatářských zemí Rýnského bezpečnostního paktu.

Karel Straka