Takhle se střílelo za časů, kdy se lámaly epochy

Střelný prach byl jednou z látek, která významných způsobem ovlivnila historii lidstva. Jakým způsobem byl využíván v době, kdy končil středověk a přicházel novověk a především: jakým vývojem prošly v této době palné zbraně? To zkoumá studie, která vznikla na půdě Vojenského historického ústavu Praha.

Práce Jana Biedermana vyšla v novém čísle 1/2013 čtvrtletníku Historie a vojenství, který vydává VHÚ. Text nese název„Kule, sanytr, dílo ohnivé a šípy“ a tento titulek také příhodně evokuje předmětnou dobu. Patnácté a šestnácté století je časem velkých zámořských objevů i velkých společenských změn. Termín „sanytr“ přitom označuje základní látku nezbytnou k výrobě střelného prachu – jedná se o dusičnan draselný, který je dodnes součástí mnoha pyrotechnických výrobků.

„První palné zbraně máme bezpečně doložené před polovinou 14. století a v následujících desetiletích druhé poloviny století začal jejich význam i užívání pomalu, avšak o to jistěji narůstat,“ píše hned na úvod svého textu Jan Biederman. „Logickým důsledkem tohoto vývoje byl v pozdním středověku 15. století stav, kdy pach střelného prachu představoval běžnou kulisu mnoha bojových střetů a při obléhacích bojích byl fakticky všudypřítomný.“

Autor dále pokračuje: „Jednou z méně známých kapitol historie vojenství té doby představuje střelivo a jeho vývoj. Invence puškařů a dělostřelců 15. a počátku 16. století se přitom nespokojila pouze s kamennými a olověnými koulemi, ale šla dále. Jejím přičiněním spatřily světlo světa druhy projektilů, o jejichž existenci by vzhledem ke kontextu doby pochyboval nejen mnohý laik, ale i odborník.“

Kartáče i ježci

Ačkoli za klasické jsou považovány kulové projektily, Biederman nejprve popisuje střelivo typově starší, tedy šípy. Šípovité střely měly již ve středověku tradici užívání v souvislosti s lukem a kuší stejně jako s metacími stroji, které byly dědici antického válečného umění.

Pokud jde o projektily ve formě koule, Biederman soudí: „Jako materiál byl volen pokud možno dobře opracovatelný nerost, jehož výběr ovlivňovala také geografická poloha výrobce. Můžeme-li totiž za jakýsi standardní materiál pro české země či Polsko považovat pískovec, pak ve frankofonních oblastech západní Evropy narazíme na hojné záznamy o koulích z mramoru.“ Vedle kamenných byly souběžně používány projektily kovové, které také postupem času převládly. Pro osobní palné zbraně – ručnice, píšťaly, hákovnice – se prvořadými staly olověné projektily.

Už v 15. a 16. století existovala poměrně pestrá škála munice dvou hlavních okruhů: lze je dělit na projektily zápalné a k ničení živé síly. Zápalné střelivo mělo již starší tradici a jeho přenesení na palné zbraně bylo logické. Vzalo na sebe podobu nábojů ve tvaru koule, nebo šípovitých střel. Pokud jde o ničení živé síly, tak Biederman například uvádí, že již v první polovině 15. století měli dělostřelci k dispozici munici, která velice připomíná tzv. „kartáče“, používané novověkým dělostřelectvem. „Jednalo se o dvě možná konstrukční řešení. V prvním případě šlo o menší kameny, slepené do výsledného tvaru koule pomocí směsi jílu a pryskyřice. Síla prachové nálože při výstřelu takovouto směs snadno roztrhala, takže z hlavně poté vyletěl déšť kamenů, připomínající krupobití.“

Druhé řešení představoval železný šrot, nabitý na kus plechu, který byl umístěn na dřevěnou zátku na náloži v hlavni. Efekt při výstřelu byl značný - autor středověkého pramene prý s jistou dávkou cynismu použil označení „ježek“.

Střelba z desítek metrů

Jaká byla efektivita nejrůznější munice té doby? Účinky střelby a dělostřelby byly ve středověku a na počátku raného novověku značně proměnlivé a závislé na kombinaci několika faktorů.

„Byl to především druh a kvalita střelného prachu v souvislosti se zvolenými zbraněmi,“ píše Biederman. „Prachaři se naučili připravovat střelný prach v závislosti na tom, k jakému účelu měl být použit. V nejjednodušší podobě byl prach odstupňován podle síly do tří skupin jako prach „malý“, „trochu silnější“ a „ještě silnější“. Cíl této diferenciace byl prostý, totiž umožnit dostatečně efektivní výstřel z dané zbraně, aniž by hrozilo její poškození… Pro samotné odpalování se pak připravoval zvláště kvalitní a jemný prach.“

Efekt použité munice byl také silně ovlivněn vzdáleností a vhodností palebného postavení vůči cíli. Při boji v poli byla děla umisťována na jednu konkrétní pozici a zaštítěna polními opevňovacím prvky, pokud nebyla přímo součástí např. vozové hradby.

Oproti dnešním představám však boj probíhal i v případě použití palných zbraní hodně zblízka. „Pěšáci s ručnicemi vedli palbu na vzdálenost v řádu nanejvýše desítek metrů a většinou z postavení, které jim poskytovalo určitou ochranu nebo umožňovalo rychlý ústup do bezpečí při nabíjení nebo hrozbě útoku nepřátelských, zejména jízdních oddílů. Houfy střelců z ručnic se proto nacházely pod ochranou vhodného terénního prvku, polního opevnění či vozové hradby, v postavení mimo ně pak v blízkosti pěšáků s pavézami či dřevcovými zbraněmi, kteří jim v kritickém okamžiku mohli poskytnout ochranu.“

Maximální účinný dostřel lehkých a středních děl mohl dosáhnout přibližně hranice 300 metrů, u těžkých obléhacích děl se mohl přiblížit až k linii 500 metrů. Při instalování děl však byla vyvíjena snaha o co nejbližší a zároveň pokud možno nejbezpečnější umístění vůči předpokládanému cíli. Ideál v tomto případě představovala vzdálenost kolem 100 metrů a méně, která umožňovala také účinnou podporu palbou ručnic.

Účinek palby vůči živým cílům byl různý, závisel na kvalitě zbroje, kterou „cíl“ disponoval. V případě koní lehké jízdy a u polotěžkých jezdců byla zbroj nulová, také, u koní těžké jízdy byla závislá na bohatství majitele.

„U lidí můžeme brát v potaz tzv. vycpávanice, prošívanice, kroužkovou brň, plátové vesty a brigantiny a plátové zbroje či jejich součásti,“ uvádí Biederman. „Ochranné odění včetně těch nejjednodušších druhů bylo schopné zabránit průniku projektilů z ručních zbraní přímo do těla nositele. Otázkou však zůstává, jak se v takovém případě na zasaženém projevil případný šok z nárazu či jiné efekty, jakými mohly být například odražené plíce. V případě, že střela pronikla do těla, záleželo především na ráži, místu zásahu a případně na zručnosti felčara, který se raněného pokoušel zachránit.“

Dělové náboje připomínající „kartáče“ byly velmi ničivé vůči koním i pěšákům. Pěšáci prakticky nikdy nepoužívali ochranné odění na celé ploše těla, volili je podle svých možností a zařazení ve vojsku. Přinejmenším nohy a obličej či jeho část zůstávaly většinou nechráněné. Proti dělovým koulím včetně menších ráží se pak nedalo s ochranným efektem zbroje téměř počítat.

Útoky na opevnění

V případech palby na opevněné objekty měla hlavní slovo děla a ručním zbraním náležela jen podpůrná úloha. Šlo o děla všech typů – menší (tarasnice), střední (houfnice) a velká (bombarda). Děla menší a střední ráže měla vůči kamenným fortifikačním prvkům účinek malý nebo vůbec žádný, byla však schopná účinně ničit dřevěné součásti opevnění, např. podsebití, ohrožovat obránce a poškozovat vnitřní zástavbu objektů, domy a střechy. K tomuto účelu posloužily dobře kamenné, případně železné koule.

Děla těchto dvou skupiny se také dobře hodila pro nasazení zápalných projektilů, tedy šípovitých střel a „ohnivých koulí“. Přímá likvidace fortifikací pak představovala úkol pro těžká obléhací děla, bombardy, které k tomuto účelu využívaly kamenné koule.

Těžké poškození opevnění či dokonce průlom s pomocí děl měl silný vliv na bojovou morálku obránců a zpravidla představoval zlom v obléhání. Biederman píše: „Další vývoj závisel na postoji obléhatelů vůči obráncům. Poměrně běžnou praxí po průlomu byla výzva ke kapitulaci či vyčkání na nabídku kapitulace od obránců samých, kteří pak bývali zcela nebo z větší části ušetřeni. Pokud však útočníci z konkrétního důvodu nemínili brát obránce na milost, následovala zpravidla zteč a po úspěšném dobytí fyzická likvidace všech osob uvnitř objektu.“

Dělostřelectvo pozdního středověku a nastupujícího raného novověku bylo teoreticky schopné dobýt jakékoli soudobé opevnění. V praxi záleželo nejen na kvalitě a množství dělostřeleckého materiálu obléhatelů, ale také na výzbroji obránců, kvalitě fortifikací, a rovněž i na terénních podmínkách. V přímé návaznosti na rozvoj palných zbraní docházelo k úpravám opevnění, které měly umožnit využití palných zbraní i k obraně. Kromě střílen pro ruční zbraně, hákovnice a hradebnice se začaly budovat také dělové bašty, respektive střílny pro děla malých a středních ráží.

Jednoznačná snaha oddálit obléhatele od vnitřního opevnění a od objektu jako takového přenesla těžiště palebných pozic obránců na vnější či předsunutá opevnění. V případě měst šlo zejména o přesun palebných postavení na vnější, parkánovou zeď nebo na vnější zeď před příkopem. U hradů závisely podobné úpravy na terénní dispozici.

Pestrý repertoár

V závěru své práce Jan Biederman uvádí: „Při ohlédnutí zpět do nejstarší historie onoho pomyslného muničního repertoáru se nelze než podivovat nad jeho pestrostí…“ Munice během necelých dvou staletí praktického užívání střelného prachu prošla progresivním vývojem a již 15. století nabízelo střelcům a dělostřelcům pestrou škálu jejích různých druhů, určenou pro konkrétní účely. „Jestliže ve druhé polovině 14. století nacházely těžší palné zbraně cestu do arzenálu techniky určené k dobývání i obraně opevnění, pak přinejmenším od posledních desetiletí téhož století začaly ve větším měřítku postupně obohacovat arzenál osobních zbraní střelců.“

Celý text Jana Biedermana „Kule, sanytr, dílo ohnivé a šípy“ naleznete v čtvrtletníku Historie a vojenství číslo 1/2013. Časopis vydává Vojenský historický ústav Praha. Výtisky je možné koupit v běžných prodejních sítích, případně přímo ve VHÚ – v Armádním muzeu Žižkov.