Telegram, který změnil svět

Není mnoho depeší, které by měly tak zásadní vliv na formování zahraniční politiky jedné ze světových mocností, jako telegram, který 22. února 1946 odeslal chargé d´affairs velvyslanectví USA v Moskvě George F. Kennan. Svým rozborem vnitřní i zahraniční politiky Sovětského svazu a svými návrhy poskytl dostatek argumentů, které zdůvodňovaly ostřejší politiku USA vůči SSSR.

Záhy po skončení druhé světové války se dosavadní protihitlerovská koalice počala rozpadat. Stále více bylo patrné, že v boji proti nacistickému Německu se spojily státy s příliš rozdílným zřízením a odlišnými představami o poválečném uspořádání světa.

Sovětský svaz usiloval o získání území ztracených po první světové válce a o obnovení hranic před červnem 1941. Zisk nových území chápal jako přirozenou odměnu za oběti, které muselo obyvatelstvo SSSR přinést na oltář vítězství. Sovětskou zahraniční politiku také výrazně ovlivňovaly Stalinovy pocity stálého ohrožení a obavy z nenadálého napadení země. Trpké zkušenosti z června 1941 měli ještě všichni sovětští představitelé v živé paměti.

SSSR proto chtěl vybudovat na své západní hranici pás na něm závislých států, jakýsi cordon sanitaire. Na tradičních strategických směrech měly být k SSSR připoutány především Bulharsko, Rumunsko a Polsko. Ze strategických důvodů usiloval také o přístup k teplým (nezamrzajícím) mořím – k Středozemnímu a Černému moři – a o rozšíření sféry vlivu v Asii.

Stalin odložil stahování sovětských jednotek ze severního Iránu, dále požadoval, aby Turecko odstoupilo SSSR část území a poskytlo mu základny, aby SSSR mohl účinně kontrolovat Černomořské úžiny a chtěl také podíl na správě bývalých italských kolonií v severní Africe, aby získal námořní základny i ve východním Středomoří. S bývalými spojenci se také zásadním způsobem rozcházel v názorech na uspořádání poválečného Německa a na výši reparací.

Ve snaze pochopit Stalinovo chování se americké ministerstvo zahraničních věcí obrátilo se sérií dotazů na vyslanectví v Moskvě. Znepokojení ze sovětské politiky bylo ještě umocněno poté, co Stalin přednesl 9. února 1946 předvolební projev, v němž vyzval k obnově válkou zpustošené země a co nerychlejšímu dosažení předválečné úrovně. Značnou pozornost vyvolala jeho slova o tom, aby Sovětská armáda dostala náležité vybavení k účinné obraně země, a návrat k ideologické rétorice. Spojení těchto dvou skutečností vedlo k řadě interpretací i dezinterpretací jeho projevu.

Kennan ve svém telegramu velmi kriticky zhodnotil hlavní rysy sovětského systému, popsal historické kořeny jeho zahraniční politiky a charakterizoval jeho poválečné cíle. Dokazoval, že jednání Moskvy není důsledkem politiky Západu. Příčiny sovětské expanze vyplývaly, podle něj z neschopnosti komunistického režimu vytvořit stabilní stát a prosperující společnost.

Sovětské vedení musí s okolním světem jednat jako s nepřátelským, neboť jen tak může ospravedlnit diktaturu, „bez které by nedokázalo vládnout, krutosti, k jakým by se jinak neodvážilo sáhnout, a oběti…“ Proto bylo absurdní se domnívat, že je možné ústupky zastavit sovětskou expanzi. SSSR hodlá nepromeškat jedinou příležitost k oslabení kapitalistických států, prohlubovat rozpory mezi nimi a případné válečné střetnutí kapitalistických zemí využít k vývozu revoluce. Ústupky a snaha o kompromisy mohou SSSR pouze povzbudit, neboť je bude považovat za slabost Západu. Západ měl podle Kennana jedinou možnost, a to vést pouze politiku zadržování sovětské expanze a nepřetržitě a neústupně nasazovat sílu v různých částech světa.

Kennanův „dlouhý telegram“ se stal základem strategie Spojených států uplatňované vůči Sovětskému svazu po celou dobu trvání studené války. Záhy se však objevili i jeho oponenti. Na podzim následujícího roku publikoval řadu komentářů ke Kennanově analýze Walter Lipmann, který mimo jiné požadoval, aby při posuzování klíčových událostí byly brány v úvahu také pohnutky dalších aktérů, především Sovětského svazu.

K obdobným závěrům jako Kennan dospěl v dubnu 1946 C. F. A. Warner z britského Ministerstva zahraničních věcí. Sovětská vláda dala svými prohlášeními a svými činy jednoznačně najevo, že bude provádět agresívní politiku, založenou na militantním komunismu a ruském šovinismu. I on nalezl své oponenty. Krátce před ním odeslal do Londýna telegram F. Roberts z britského velvyslanectví v Moskvě, který doporučoval uzavřít dohodu se SSSR o rozdělení vlivu. Jeho názory, stejně jako Lipmanovy analýzy, se však nehodily do zideologizované atmosféry rodící se studené války.

Po několik desetiletí zůstala zcela neznámá i sovětská varianta „dlouhého telegramu“. Tu odeslal 27. září 1946 sovětský vyslanec ve Spojených státech N. V. Novikov na základě pokynu ministra zahraničních věcí SSSR V. M. Molotova. Konstatoval, že politika USA v poválečném období odráží snahu po dosažení světové nadvlády, což dokládá rostoucí zbrojení i posilování námořních a leteckých základen. Na cestě ke světovládě jsou USA připraveny dohodnout se s Velkou Británií o částečném rozdělení světa, což se jim pravděpodobně nezdaří pro zásadní rozpory týkající se Středního východu, které jsou tak intenzivní, že mohou vést k vzájemnému konfliktu mezi oběma zeměmi.

Novikov při hodnocení americké politiky napsal především to, co chtěli v Moskvě slyšet. Opakuje tak tvrzení o útočnosti amerického imperialismu a jeho snaze obnovit imperialistické Německo, používá ideologické fráze o „reakčních krizích“, o roli „amerického monopolního kapitálu“ apod. Na rozdíl od Kennana nenavrhuje žádná opatření. Jistě si byl dobře vědom toho, že osobní iniciativa může být v podmínkách totalitního státu velmi nebezpečná.

Jaroslav Láník