Tragický osud Romea Reisingera: smrt pár hodin před osvobozením

Protektorátní vládní vojsko je v obecném povědomí spojováno s podvolením se okupační moci, dokonce až kolaborací. Jsou ovšem podobné odsudky spravedlivé a stavějí na reálných základech? Výzkum v této oblasti ukazuje, že nikoliv, o čemž jasně svědčí poválečné vyrovnání se s vlastizrádci.

Přísné retribuční soudnictví postavilo před porotu, pokud je dnes známo, pouze tři příslušníky vládního vojska. Jeho velitele generála Emingera však Národní soud očistil a prohlásil za čestného vlastence, za kolaboraci byli odsouzeni pouze generálové Jan Obručník a Libor Vítěz.

Celá řada vládních vojáků se naopak zapojila do protinacistického odboje jak v protektorátu, tak v „oblasti zasazení“ v Itálii a potom u jednotek ve Velké Británii, kam se části zběhlých „vladařů“ podařilo dostat. Na nacistických popravištích, ve věznicích a koncentračních táborech zahynulo 23 příslušníků vládního vojska, dalších 25 padlo v bojích jako příslušníci italských partyzánských jednotek nebo během obléhání pevnosti Dunkerque Československou samostatnou obrněnou brigádou.

Jedním z vládních vojáků, kteří položili životy za osvobození vlasti byl Romeo Reisinger, který by se v těchto dnech dožil 92 let.

Narodil se 1. dubna 1922 v Mukačevu (dnes Ukrajina) do rodiny policejního důstojníka Květoslava Reisingera, bývalého důstojníka rakouské armády, a jeho italské manželky; domovské právo měl v Praze. Romeo byl z dvojčat, jeho bratr se jmenoval Rinaldino - při výběru křestních jmen byl nepřehlédnutelný vliv matky a její italský původ. Byl české národnosti, svobodný, římskokatolického vyznání. Po pěti letech obecné školy, jednom ročníku měšťanské a třech letech gymnázia se učil pasířem.

Jak později uváděl jeho otec, byl Romeo divoké dítě, několikrát utekl z domova a vystřídal několik mistrů, než se mu podařilo vyučit. Na vině byla především jeho přelétavá a vrtkavá povaha - přestože si jej v práci vždy chválili, mladý Reisnger nikde dlouho nevydržel. Do stavu vládního vojska byl přijat k 10. září 1940 a vtělen k praporu 6 v Hradci Králové. Dne 30. září 1942 jej přemístili k praporu 1 v Praze a 31. července 1943 k praporu 9 ve Vysokém Mýtě. Na svobodníka jej povýšili 1. dubna 1943, hodnost mu však opět odňali 31. března 1944.

S ostatními příslušníky útvaru byl 25. května 1944 odeslán do Itálie, kde 6. září zběhl a přidal se k italskému hnutí odporu. Německé síly jej však 26. října dopadly a Reisinger byl odsouzen k trestu smrti. Velitel vládního vojska generál Jaroslav Eminger proti rozsudku ostře protestoval a otec odsouzeného, štábní kapitán policie Reisinger, psal zoufalé žádosti o milost, vše ovšem bylo marné.

Nacisté Reisingera postavili 25. dubna 1945 ve Veroně před popravčí četu, společně s dalšími odbojáři z řad vládního vojska, Jaroslavem Bohuslávkem a Ludvíkem Sečkářem. Zemřeli zcela zbytečně jen několik hodin před osvobozením města spojeneckými jednotkami.

Pro nešťastného otce byla ztráta Romea o to bolestnější, že jeho dvojče Rinaldina poslali v rámci totálního nasazení na práci do Německa, kde zůstal po sérii spojeneckých náletů nezvěstný.

Narychlo pohřbená těla Romea Reisingera i obou jeho druhů byla později exhumována a za vojenských poct pohřbena na hřbitově Cimitera monumentale ve Veroně. Reisingera uložili do hrobu číslo 550. Hrob je ve Veroně udržován dodnes.

Ivo Pejčoch

P. S. Více o vládním vojsku naleznete také ZDE, v materiálu, který se věnoval knize Za Háchu i za Beneše / Ztráty příslušníků vládního vojska 1939-1945.