Transporty československých vojáků z Polska do Francie

Na konci května 1939 se začaly formovat základy čs. vojska bojujícího na Západě proti nacistickému Německu. Šlo o prvních 1 200 mužů, kteří odešli z již okupovaných území někdejšího Československa.

Již krátce po okupaci zbytku českých zemí na jaře 1939 začali do zahraničí odcházet českoslovenští občané, kteří se v nadcházející válce, o jejíž nevyhnutelnosti nepochybovali, rozhodli bojovat za osvobození vlasti se zbraní v ruce.

Vzhledem ke geografické poloze okupované země bylo zcela logické, že první vlna exulantů směřovala z protektorátu do sousedního Polska, kde se začalo formovat jedno ze středisek druhého odboje.

Dne 30. dubna 1939 došlo v budově československého konzulátu v Krakově k založení „Zahraniční vojenské skupiny československé“, ve skutečnosti první organizační jednotky budoucí československé zahraniční armády. Vůbec první příslušníky tvořilo šest mužů, počet dobrovolníků žádajících o vstup do jednotky ale neustále narůstal.

Existence bojové jednotky sestavené z uprchlých protektorátních občanů však znamenala pro hostitelskou zemi citelný zahraničně politický problém. Polské úřady se samozřejmě obávaly možných protestů ze strany Německa, jejich snahou tedy bylo, aby českoslovenští vojáci v co možná nejkratší době polské území opustili. Jako nejpřijatelnější východisko se jevilo transportování Čechoslováků do třetí země, v tomto případě Francie.

Již v průběhu léta 1939 se ukazovalo stále jasnějším, že centrem odboje se stane právě Francie, i přes postoje jejích představitelů v období mnichovské krize. Záhy po příjezdu divizního generála Sergěje Ingra vznikla v Paříži Československá vojenská kancelář, která oficiálně fungovala od 2. srpna. Generál Ingr stanul v jejím čele, po uznání Československého národního výboru se kancelář stala zárodkem exilové vojenské správy.

V té době již byla určena nejbližší budoucnost československých vojáků - dostali možnost vstupu do Cizinecké legie nebo do koloniálního vojska, po vypuknutí války měli být přemístěni k československému exilovému vojsku.

Z Polska tedy byli uprchlíci postupně přepravováni loděmi do francouzských přístavů. V době od 22. května do 21. srpna 1939 tak z polského exilu do Francie přišlo šesti transporty více než 1 200 československých vojáků, z nichž bylo téměř pět set letců. Největší transporty proběhly ve dnech 26. a 29. července na palubách dopravních lodí Chrobry a Kastelholm.

Přibližně šest set z těchto mužů bylo v rámci dohod zařazeno do jednotek Cizinecké legie a popřípadě útvarů francouzské koloniální armády. Nejvíce Čechoslováků se v té době nacházelo v oblasti francouzských držav v severní Africe, především v Alžírsku. Zde procházeli náročným výcvikem na základně v Siddi-bel-Abbés, přezdívaném „hlavní město legie“. V nehostinném pouštním prostředí čekali na svůj další osud.

Ten změnil německý útok proti Polsku a vypuknutí druhé světové války. Na počátku září 1939 byl pro výcvik budoucích československých jednotek francouzskou vojenskou správou určen tábor v jihofrancouzském městě Agde. Sem 26. září přišli první českoslovenští vojáci uvolnění podle dohody ze služby v Cizinecké legii nebo koloniálních útvarech.

V Agde vznikly první dva pěší prapory československé exilové armády, byly jimi 1. čs. náhradní prapor, formovaný od 28. září a 1. čs. pěší prapor, postavený následujícího dne. Významnou událostí se 2. října stalo podepsání československo-francouzské dohody o obnovení armády. Na jejím základě byly vybudovány z nově odvedených mužů vyšší vojenské jednotky, 16. října byl jako první z nich zformován 1. pěší pluk, na počátku roku 1940 vzniká 1. Československá divize.

Odboj na západě dostal jasné kontury a byly položeny základy, na nichž mohlo československé vedení stavět i po porážce Francie a evakuaci do Velké Británie. Na jeho počátku však byly transporty dobrovolníků z Polska, které započaly na sklonku května 1939.

Tomáš Jakl