Tři vojenské zákony přinesly v březnu 1990 převratné změny ve vojenské službě

Na jaře 1990 přijalo Federální shromáždění ČSFR několik významných zákonů. Šlo o první kodifikaci polistopadových změn ve vojenské oblasti. Byla to v první řadě diskutovaná novela branného zákona č. 72/1990 Sb. kterým se mění a doplňuje branný zákon. Federální shromáždění novelu schválilo 14. března 1990. Na společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů poslanci schválili návrh bez jakýchkoliv připomínek.

Novela potvrdila rozkaz ministra národní obrany o přerušení členství a činnosti v politických stranách a hnutích vojákům během činné služby. Zákaz činnosti vojáků v politických stranách a hnutích však znamenal i definitivní konec činnosti Občanského hnutí a Verejnosti proti násiliu v armádě. Druhý den ministr národní obrany Vacek vydal rozkaz číslo 15 „Nové znění přísahy a přerušení členství a činnosti v politických stranách a politických hnutích“ a ve vojenských objektech zakázal činnost jakýchkoliv politických stran i projevy politického charakteru.

Zkrácení služby

Především byla ale s okamžitou platností zavedena již slíbená jednotná doba trvání základní vojenské služby na osmnáct měsíců. Předcházející politické a státní vedení v září 1989 rozhodlo o zavedení této délky služby od 1. října 1990. Sametová revoluce toužebně očekávanou novinku zavedla o půl roku dříve. Pro občany České republiky platila úprava necelé tři roky. Po rozdělení státu byla základní vojenská služba v Armádě ČR zákonem č. 188/1993 Sb. z 29. července 1993 zkrácena na jednotných dvanáct měsíců.  Podobně tomu bylo i na Slovensku. Základní vojenská služba existovala v České republice do 31. prosince 2004. Poté se stala Armáda ČR plně profesionální. Na Slovensku se tak stalo o rok později.

Novela branného zákona přinesla i další převratné novinky. Vojáci již nemuseli žádat územní vojenské správy o povolení cesty do zahraničí ale pouze o případné trvalé vystěhování. Dokonce i vojáci v základní službě mohli volně cestovat mimo území státu. Potom byla zcela zrušena právně sporná možnost pracovního nasazení vojáků v národním hospodářství a upřesněny podmínky vnitřního použití armády, které měly vyloučit možnost politického zneužití armády uvnitř státu. Nadále bylo možné jen: „… spolupůsobit při udržování bezpečnosti uvnitř státu v případě přímého násilného útoku proti ústavnímu zřízení Československé socialistické republiky“.

Novelou branného zákona se přece jen vytvořily základní podmínky pro umožnění svobody náboženství v armádě. Vojáci v činné službě se mohli účastnit náboženských obřadů a duchovní mohli vstoupit do vojenských objektů, byť byl vstup omezen vágní a nesrozumitelnou výhradou: „pokud tomu nebrání povinnosti při výkonu služby“ (Zákon č. 72/1990 Sb., § 9 Ústavní práva a svobody vojáků v činné službě). Federální ministerstvo národní obrany zřídilo i funkci poradce pro spolupráci armády s církvemi v podřízenosti náměstka ministra pro výchovu a kulturu. Vojáci dostali k dispozici telefonní čísla duchovních, určených církvemi pro činnost mezi vojáky. Ve vojenských objektech se mohli vojáci ve vyčleněných místnostech s nimi i setkávat. Úlohou duchovních v armádě měla být podle představ ministerstva spíš spolupráce při řešení krizových a stresových situací jednotlivců. S bohoslužbami ve vojenských objektech se tehdy nepočítalo stejně jako s myšlenkou uvedení duchovních do vojenské služby.

Nové znění přísahy

Téhož dne přijali poslanci i zákon č. 74/1990 Sb., kterým se měnil zákon č. 76/1959 Sb. o některých poměrech vojáků (Zákon č. 74/1990 Sb. ze dne 14. března 1990 kterým se stanoví nové znění vojenské přísahy a služební přísahy Sboru národní bezpečnosti a Sboru nápravné výchovy, upravuje název československé armády, upravuje řádná dovolená vojáků v základní službě a jímž se mění zákon č. 40/1974 Sb. o Sboru národní bezpečnosti). Přinesl nové znění vojenské přísahy bez zmínek o komunistické povaze státu a změnu názvu armády na „Československá armáda“.  Důsledkem případného odmítnutí složit přísahu s novým zněním bylo podle zákona propuštění ze služebního poměru. Přísahu nakonec nepodepsalo celkem 2202 vojáků z povolání (950 důstojníků a 1252 praporčíků).  Armáda takto přišla o 2,22 % vojenských profesionálů.  Někteří nepodepsali pro opravdový nesouhlas s politickými změnami. Ovšem další využili příležitosti k jednoduchému odchodu z armády bez nutnosti řešit otázku svých případných finančních závazků.

V návaznosti na zkrácení vojenské služby byly zavedeny i úpravy dovolené vojáků základní služby. V době dvouleté služby měli vojáci nárok na deset dní dovolené ročně. Zákonem č. 74/1990 Sb. vojáci získali nárok na řádnou dovolenu ve výměře patnáct dnů za každých devět měsíců základní služby. Po každých třech odsloužených měsících si vojáci mohli vyčerpat poměrnou část. Další zvláštní dovolenou dostávali ženatí a v odůvodněných případech i další vojáci, a to jednou za tři měsíce. Vzhledem ke zkrácení vojenské služby se zkrátily i lhůty povyšování vojáků základní služby do poddůstojnických hodností a zavedeno jejich hodnocení: služební charakteristika.

Zákon o civilní službě

Do třetice poslanci přijali skutečnou novinku:  zákon číslo 73/1990 Sb. o civilní službě. Tento zákon se ale nepovedl. Poměrně dobře také ukazuje omyly i složitá hledání té doby. Základní myšlenky zákona nalezneme v § 1: „Civilní služba je veřejně prospěšná činnost vykonávána v různých vládních i nevládních organizacích. Může ji absolvovat občan odmítající vykonat z náboženských nebo morálních důvodů vojenskou činnou službu. Civilní služba má být o polovinu delší než vojenská činná služba a jejím výkonem nesmí vzniknout občanu neodůvodněné výhody oproti občanům vykonávajícím vojenskou službu činnou.“

Při projednávání a přijímání zákona Federálním shromážděním došlo během diskuse ve výborech i na společné schůzi sněmoven k podstatným změnám vládního návrhu. Kombinací dvou různých návrhů, vládního a poslaneckého došlo k vytvoření v některých ustanoveních vnitřně nekonzistentního zákona.  Základním problémem při projednávání se staly původně navrhované komise pro posuzování oprávněnosti žádostí branců. S těmi mimochodem počítal dokonce i původní návrh radikálního Nezávislého mírového sdružení.

Bez bližšího zkoumání a promyšlení důsledků poslanci institut komisí zcela zavrhli a v atmosféře porevolučního nadšení a určité naivity přijali variantu umožňující zájemcům podat prosté prohlášení o odmítnutí vojenské služby kdykoliv a bez jakékoliv lhůty. V takovém případě pak musela armáda požadavek bez dalšího zkoumání a odkladu přijmout a žadatel byl okamžitě propuštěn z vojenské služby. Náčelník generálního štábu vydal dne 12. dubna 1990 nařízení číslo 11 „Směrnice pro realizaci zákona o civilní službě v čs. ozbrojených silách“. Stanovila konkrétní administrativní postup a platila zpětně od 15. března 1990.

Základním problémem byla možnost odmítnout písemným prohlášením vojenskou službu prakticky kdykoliv. Počet žadatelů o civilní službu neúměrně rostl. Nováčci tváří v tvář obtížím vojenské služby houfně odmítali její výkon a žádali o civilní službu. V útvarech vznikl chaos. Nastávaly velké potíže při zajišťování stanovených funkcí ve výkonu služby. Zákon tak negativně ovlivňoval bojeschopnost armády a vyvolával nespokojenost na všech stranách. A díky svému vágnímu znění umožňoval i zneužívání a získávání neoprávněných výhod.

Poslanci Federálního shromáždění přijali na základě mnoha připomínek z praxe 12. prosince 1991 nový zákon č. 18/1992 Sb. o civilní službě. Občan podléhající vojenské odvodní povinnosti byl povinen civilní službu vykonat, pokud odmítal z důvodů svědomí nebo náboženského vyznání vykonat vojenskou základní (náhradní) službu nebo vojenská cvičení. Délka služby byla opět o polovinu delší, než vojenská základní (náhradní) služba a nevykonaná vojenská cvičení. Důležitá byla změna v podávání prohlášení o odepření vojenské základní (náhradní) služby. Odvedenec však mohl prohlášení uplatnit pouze nejpozději do třiceti dnů od ukončení odvodního řízení. Péči o výkon civilní služby nedostalo Federální ministerstvo obrany ale Ministerstvo práce a sociálních věcí. K realizaci zákona 18/1992 Sb. v čs. ozbrojených silách vydal náčelník generálního štábu nařízení č. 1 z 13. ledna 1992.

Nová zákonná úprava pak již nepředstavovala terč zásadní kritiky. Civilní služba zanikla v České republice spolu se základní vojenskou službou 31. prosince 2004.

Prokop Tomek