"Vítězný únor" 1948 a role armády během politické krize

V únoru 1948 došlo v Československu k hluboké politické krizi, která přerostla v mocenský převrat. Moci se chopila Komunistická strana Československa a vytvořila zde totalitní režim trvající až do listopadu 1989. Současně se ČSR stalo pevnou součástí východního bloku kontrolovaného Sověty z Moskvy.

Tato historická událost nebyla nahodilou věcí, ale výsledkem mocenského zápasu jednotlivých politických stran, jenž začal již v roce 1945. Nejlépe jej zvládla KSČ, která se po celou dobu snažila upevnit si svojí pozici ve státním aparátu a získat rozhodující vliv v ozbrojených složkách státu. Ve Sboru národní bezpečnosti si zajistila i díky komunistickému ministrovi rozhodující postavení. Podobnou pozici se snažila vybudovat i v československé armádě.

Armáda byla od května 1945 na základě Košického vládního programu budována jako nadstranická. Byla v ní zakázána činnost politických stran a vytváření jejich organizací. Vojáci všech stran mohli vyvíjet politickou činnost pouze mimo vojenské objekty a v mimoslužební době. Národní socialisté, lidovci, sociální demokraté i slovenští demokraté dodržovali zákaz stranické činnosti v armádě. Naproti tomu KSČ vytvořila uvnitř armády funkční ilegální systém stranických důvěrníků napojený na své územní orgány. Tento systém přinášel komunistům cenné informace o situaci ve velitelském sboru, o náladách ve vojscích a podával zprávy o činnosti velitelů, kteří nebyli členy strany.

Úkoly pro ilegální síť vydávali branní sekretáři na úrovni krajů. Nekomunistické strany se po vzoru KSČ snažily vytvořit obdobný systém v armádě, ale jejich síť nikdy nedosáhla takového vlivu jako u komunistů. Na podzim 1947 byla vytvořena Ústřední branná komise KSČ, jejímiž členy se za armádu stali přednosta Hlavní správy výchovy a osvěty (HSVO) generál Jaroslav Procházka a přednosta 5. oddělení (obranné zpravodajství) Hlavního štábu plk. Bedřich Reicin. Ústřední branná komise řídila práci krajských, okresních a posádkových branných komisí, jimž podléhala ilegální důvěrnická síť, jejíž nejnižší složkou se staly trojky rot (dobově setnin). Ty úzce spolupracovaly se dvěma složkami armády již zmíněnými Hlavní správou výchovy a osvěty a 5. oddělením. Obě tyto složky armády plně ovládali komunisté.

Komunisté tedy dobře věděli, co se ve štábech a ve vojscích děje, získali určitou kontrolu nad armádou, ale neměli jistotu její věrnosti. Tento stav vycházel i z politického složení velitelského sboru armády. Počet členů KSČ činil okolo 15 procent a se sympatizanty nepřesáhl 30 procent velitelského sboru. Oněch 15 procent důstojníků většinou přišlo do armády po květnu 1945 a tudíž nezastávali vyšší velitelská místa. Na těchto funkcích působili vojáci, kteří prošli boji druhé světové války a prvorepublikoví důstojníci.

Začátek vládní krize spadá do 13. února 1948. Tehdy na zasedání vlády ministr Prokop Drtina z Československé strany národně socialistické a ministr výživy Václav Majer z Československé sociální demokracie žádali vysvětlení, proč bylo v Praze odvoláno osm obvodních velitelů Sboru národní bezpečnosti. Policie se tak v hlavním městě zcela ocitá v rukou komunistů. Proti hlasům ministrů za KSČ vláda přijímá usnesení, v němž ukládá ministrovi vnitra Václavu Noskovi z KSČ zastavit tyto kádrové změny. O čtyři dny později má vláda projednat zprávu ministra spravedlnosti o zneužívání Bezpečnosti komunisty, ale předseda vlády K. Gottwald to odmítl z důvodu nepřítomnosti ministra vnitra.

Ministři za národně socialistickou stranu, lidovou stranu a demokratickou stranu (tři nekomunistické vládní strany) plánovali v případě, že usnesení vlády nebude splněno, podat demisi. Spoléhali na podporu sociálních demokratů a na značné pravomoci prezidenta. Ten mohl jmenovat úřednickou vládu a vypsat předčasné volby, případně demisi odmítnout. Gottwald informoval Beneše o úmyslu nekomunistických stran ustavit úřednickou vládu. Beneš to odmítl a deklaroval, že v případné nové vládě budou představitelé všech stran. Ústřední výbor KSČ vyzval pracující lid k „ostražitosti a připravenosti zasáhnout proti reakci“ a vyhlásil pohotovost v Pražské Státní bezpečnosti, zpravodajských odborech a snad u několika pohraničních vojenských pluků.

Mezitím proběhla v nekomunistických stranách mnohá jednání, z kterých stále více plynulo rozhodnutí podat demisi svých ministrů. Na plánovanou schůzi vlády 20. února 1948 se dostavili pouze komunisté a sociální demokraté. Místo přítomnosti ostatních ministrů dostal předseda vlády Klement Gottwald od ministrů za Československou stranu národně socialistickou dva formální písemné dotazy na splnění vládního usnesení. Na první z nich rovněž písemně odpověděl, že o záležitosti se bude teprve jednat. Ministři tří nekomunistických vládních stran podali demisi a informovali o tom ministra zahraničí Jana Masaryka. Ten ji odmítl. Sociální demokraté trvali na tom, že nepodají demisi ani se nepřipojí ke komunistům. Prezident republiky dostal zprávu jen o demisi ministrů tří stran.

Gottwald začal jednat s prezidentem a navrhl mu přijetí demise a následné doplnění vlády podle komunistického návrhu. KSČ na svou podporu plánovala svolat velkou demonstraci na Staroměstském náměstí. Následujícího dne proběhla komunistická demonstrace. Komunisté vyzvali k vyřešení krize a k doplnění vlády Gottwaldovými kandidáty. Souběžně proběhlo několik o mnoho menších demonstrací ostatních stran, avšak jejich představitelé se snažili svoje členy spíše uklidnit. Prezident republiky byl vystaven nátlaku představitelů dělnického hnutí, kteří na něm písemně vyžadovali splnění Gottwaldových návrhů, a přijal také delegaci odborářů z demonstrace, kteří mu sdělili, že se musí podrobit vůli lidu.

Komunisté začali vytvářet vlastní ozbrojené složky – Lidové milice a budovali Akční výbory Národní fronty, jejichž členové nejsou voleni, ale jmenováni. Činnost akčních výborů směřovala k „očistě veřejného života od nekomunistů.“ V Průmyslovém paláci v Praze se 22. února konal sjezd závodních rad a odborů, kde všechnu iniciativu převzali komunisté. Výsledná rezoluce vyslovila podporu Gottwaldovi, požadovala další znárodňování a schválila vyhlášení jednohodinové generální stávky na 24. února. Té se nakonec zúčastnilo okolo 2, 5 milionu pracujících. Mezitím probíhaly akce ze strany státních orgánů k narušení činnosti nekomunistických stran a také se aktivizovaly Lidové milice v hlídkové a pořádkové službě. Krize vyvrcholila 25. února, kdy prezident Edvard Beneš přijal demisi nekomunistických ministrů a souhlasil s Gottwaldovým návrhem na doplnění vlády.

Dění v armádě

Jaká byla v oněch dnech situace na Ministerstvu nádobní obrany a Hlavním štábu? Ministr Ludvík Svoboda patřil k těm, kteří na zasedání vlády 20. února nepodali demisi a s nimiž předseda vlády K. Gottwald počítal. Nicméně Svoboda se zatím k vnitropolitické situaci nevyjadřoval. Teprve 23. února se velení armády poprvé jasně vyslovilo k situaci ve státě ve zvláštním rozkazu vydaném ve Věcním věstníku Ministerstva národní obrany. Dokument vyzýval příslušníky armády k zachování rozvahy, důvěry a klidu a měla se ještě pevněji semknout kolem vrchního velitele prezidenta Edvarda Beneše.

Ve stejný den se po nátlaku komunistických představitelů zúčastnil L. Svoboda s generály B. Bočkem a K. Klapálkem ustavující schůze Ústředního akčního výboru Národní fronty. Na ní Svoboda pronesl projev, jenž byl vykládán jako přihlášení se armády k myšlence obrozené Národní fronty. Ve skutečnosti šlo o vyjádření věrnosti armády demokratické republice, lidu a jejímu vrchnímu veliteli E. Benešovi. Následujícího dne, na základě zpráv obranného zpravodajství, vydal náčelník Hlavního štábu generál B. Boček zvláštní rozkaz, ve kterém upozorňoval na výzvědnou činnost západních diplomatů u vojsk. Posledním dokumentem, který vydalo vedení Ministerstva národní obrany ve dnech vládní krize, byly pokyny náčelníka HSVO generála J. Procházky z rána 25. února pro osvětové důstojníky. Podle těchto pokynů se měli řídit rozkazem ministra národní obrany a náčelníka Hlavního štábu z 23. února a také vystoupením Ludvíka Svobody na ustavující schůzi Ústředního akčního výboru Národní fronty.

Přestože armáda zůstala během vládní krize stranou a nijak do ní nezasáhla, nebyla situace u vojsk jednoduchá. Jestliže důstojníci a rotmistři (komunisté) byli po celou dobu informováni a instruováni, ostatní vojáci z povolání byli ponecháni nejistotám. Tam, kde většinu velitelského sboru představovali vojáci ze zahraničních jednotek ze Západu, byly hlasy proti řešení prosazovanému KSČ mnohem hlasitější. Avšak většina důstojníků, rotmistrů a vojáků presenční služby neorganizovaných v KSČ nebo s ní sympatizujících vyčkávala na vyřešení vládní krize. Celkově v útvarech a zařízeních československé armády výrazně převládala kladná a souhlasná stanoviska ke komunisty navrhovanému řešení. Tento postoj vycházel z opravdového přesvědčení o správnosti postupu komunistů, díky působení osvětových důstojníků a agitaci vojáků–komunistů a z neschopnosti orientovat se ve složitých politických problémech. Dalším faktorem byla i skutečnost, že kromě komunistů nikdo z nekomunistických politických stran na vojáky organizovaně a promyšleně nepůsobil.

Armáda v únoru 1948 splnila přesně to, co od ní tehdejší politická reprezentace včetně prezidenta Edvarda Beneše požadovala: zůstat stranou a nedovolit své zneužití. Na tom armáda nemohla a podle platné ústavy ani nesměla nic změnit.

Jan Šach