Uplynulo 200 let od nezdařeného vpádu Napoleonových vojsk do Čech

V severních Čechách se v roce 1813 odehrávaly prudké a dramatické boje mezi vojsky císaře Napoleona a jeho protivníky z řad prusko-rakousko-ruské koalice. Dodnes připomínají v oblasti pod Krušnými horami toto střetnutí některé pomníky.

Rok 1813 vstoupil do historie jako rok definitivního obratu v běhu napoleonských válek. Za počátek tohoto zlomu lze označit již Napoleonovo tažení do Ruska roku 1812, které ve svých důsledcích znamenalo praktické zničení Napoleonovy Velké armády a odpadnutí části jeho dosavadních spojenců. Zatímco Prusko přešlo koncem února 1813 rovnou do tábora protinapoleonské koalice, Rakousko zatím jen vyhlásilo neutralitu. V každém případě došlo k vážnému narušení Napoleonem zavedenému systému.

Jarní nebo také německé tažení roku 1813 ale jasně ukázalo, že císař Francouzů není zdaleka ještě poražen. Dokázal totiž v krátkém čase znovu vybudovat silnou armádu, s níž zasadil spojencům porážky v bitvách u Lützenu (2. května) a Budyšína (20. – 21. května). Přesto se mu nepodařilo zasadit spojencům takové rány, které by jejich síly ochromily, neboť disponoval minimem jezdectva, jehož doplnění vyžadovalo více času a bez něhož nemohl účinně pronásledovat nepřítele.

Spojenci byli rovněž vyčerpaní, a proto bylo dojednáno od 4. června příměří, během kterého došlo k mírovým jednáním, jejichž prostředníkem se stalo Rakousko, a které měly probíhat v Praze. Ani jedna strana však nebrala mírové rozhovory příliš vážně, a tak 10. srpna, v den, kdy příměří končilo, vypovědělo Rakousko válku Francii.

Velké manévry

Obnovení válečných operací na sebe nenechalo dlouho čekat. Napoleon se rozhodl nejprve vyřadit ze hry spojeneckou „slezskou“ armádu pruského generála jezdectva Blüchera. Ten se ale úspěšně držel strategie, kterou stanovil vrchní velitel všech koaličních armád, rakouský polní maršál Karel Filip kníže Schwarzenberg.

Plán spojenců byl vlastně velmi jednoduchý a spočíval v tom, že to vojenské uskupení, které bude čelit samotnému císaři Francouzů, nepřijme bitvu, ale bude ustupovat, zatímco ostatní koaliční armády budou působit proti francouzským bokům a týlu. Účinnost této strategie se měla záhy ukázat. Poté, co se Napoleonovi nepodařilo přimět spojeneckou „slezskou“ armádu k boji, zvažoval vpád do Čech a konfrontaci hlavní koaliční „české“ armády polního maršála Schwarzenberga.

A tak se 18. srpna poprvé objevili vojáci Velké armády v severních Čechách. Vandammův I. a Poniatowského VIII. sbor obsadily Šluknovský výběžek, Českou Lípu, Jablonné v Podještědí, Liberec, Frýdlant a další česká města. Proti nim stála vlastně jen rakouská 2. lehká jezdecká divize polního podmaršálka Ferdinanda hraběte Bubny z Litic, který ale dosud plnil diplomatické poslání a jeho jednotkám velel generálmajor Neipperg. Ta musela po několika malých srážkách před přesilou ustoupit. Došlo také k potyčce s místní zeměbranou u Liberce a francouzské sbory poté provedly hloubkový průzkum až k Mělníku.

Dalšímu rozvinutí operací do Čech ale zabránila Blücherova „slezská“ armáda, která na řece Bober donutila maršála Neye k ústupu, a Napoleon byl nucen se svými hlavními silami stabilizovat tuto krizovou situaci. Zatímco on sám od 20. do 22. srpna tlačil Blüchera na východ za řeky Bober a Katzbach, na ostatních frontách se francouzským vojskům tolik nedařilo.

Dne 23. srpna byl v bitvě u Grossbeeren zastaven postup další části francouzských vojsk na Berlín a postupu Napoleona do Slezska také využil kníže Schwarzenberg, který 22. srpna zahájil s „českou“ armádou postup proti slabě hájeným Drážďanům. Ty představovaly důležitý bod na francouzské operační linii a velké sklady zásob pro Velkou armádu. Přechod hraničních hor se v deštivém srpnu ale ukázal jako obtížný a před Drážďanami stanulo koaliční vojsko až 25. srpna odpoledne.

Přestože chtěl jeho vrchní velitel okamžitě zahájit útok, bouřlivá válečná rada rozhodla odložit zteč do druhého dne. To se ovšem spojencům velmi nevyplatilo, neboť k Drážďanům od 23. srpna chvátal zpět císař Napoleon, který dostal zprávy o ohrožení města, a v noci z 25. na 26. srpna dorážely usilovnými pochody první jednotky Velké armády ze Slezska. V následující bitvě dokázali Francouzi nejen udržet město, k němuž stále docházely další síly, ale 27. srpna z velké části rozbili rakouské levé křídlo a donutili spojence s velkými ztrátami ustoupit.

Ústup od Drážďan probíhal několika cestami zároveň. Jedna kolona postupovala po trase Dippoldiswalde–Falkenhain–Altenberg–Cínovec–Teplice, druhá pak po trase Dohna–Göppersdorf–Liebenau–Fürstenwalde–Krupka–Teplice a třetí trasou přes Zehista–Hellendorf–Petrovice–Nakléřov–Telnice–Chlumec–Přestanov–Soběchleby–Teplice. Cesta spojeneckého vojska přes Nakléřovský průsmyk byla dle propozic vyhrazena z větší části ruským kontingentům, zatímco Rakušané ustupovali vzdálenější cestou přes Cínovec.

Ústup se samozřejmě neobešel bez zmatků, neboť mnoho ruských velitelů považovalo cestu Nakléřovským průsmykem za příliš nebezpečnou, jelikož je mohla spíš vystavit útoku pronásledujících Francouzů, a proto se vydali také raději směrem na Dubí. To mělo za následek, že na této trase došlo na rozbahněných cestách k velké tlačenici a celý ústup se zpomalil.

Koalice mohla hovořit o velkém štěstí, že Napoleon vyslal k pronásledování spojenců jen Vandammův I. sbor. Není se však čemu divit, pokud vezmeme v potaz, že většina jeho vojáků měla za sebou dvoudenní boje a předtím třídenní usilovný pochod ze Slezska. Byli prostě příliš unavení, než aby mohli hnát poraženého nepřítele přes hory do Čech. V každém případě během celého 28. srpna docházelo k drobným šarvátkám zadního voje.

Boje v Čechách

Dopoledne 29. srpna se část ruských sil ustoupivších Nakléřovským průsmykem a vedených generálporučíkem Alexandrem Ivanovičem Osterman-Tolstojem rozhodla čelit francouzským jednotkám, které na ně tvrdě dotíraly již celý předchozí den. Důvodem tohoto rozhodnutí byl také fakt, že Osterman-Tojstoj v danou chvíli nedostal žádnou zprávu o tom, kde se nachází imperátor vší Rusi, car Alexandr I., a představa, že by mohl postupujícím Francouzům padnout do rukou, jej přiměla k rozhodné obraně a k nasazení carské gardy, která tvořila část jeho sil.

Pravdou je, že car Alexandr nijak ohrožen nebyl, neboť již odpoledne téhož dne se objevil v Duchcově, ale to již na začínajícím boji nemohlo nic změnit. Rusové zaujali obranné postavení na linii Stradov–Přestanov–Chabařovice s maximálním využitím terénu. Nakonec potřebovali každou výhodu, kterou mohli získat, neboť měli čelit zhruba dvounásobné přesile cca 40 000 Francouzů.

Vandamme nicméně natolik chvátal, že část jeho sboru docházela na bojiště postupně, čímž své síly sám oslabil. Přesto měli Rusové co dělat, aby svá postavení udrželi, a velká část krvavých ztrát v bitvě připadá právě na první den bojů, kdy Ostermann-Tolstoj přišel o zhruba 6 000 vojáků a sám byl těžce raněn, když mu dělová koule rozdrtila levou paži. Ztráty Francouzů byly obdobné, ale s postupem času se situace stále víc obracela v jejich neprospěch. To, že se jim nepodařilo prorazit skrz Osterman-Tolstojovy jednotky, znamenalo, že nedokázali uzavřít východ z pohraničních průsmyků do Čech pro zbytek „české“ armády.

Během 29. srpna prošla značná část „české“ armády druhými dvěma ústupovými trasami a vstoupila do Čech. Osterman-Tolstoj ještě před svým zraněním rozeslal posly s žádostí o posily a ty začaly k večeru a během noci na 30. srpna docházet. Na bojiště dorazil také ruský generál pěchoty Michail Bogdanovič Barclay de Tolly a též sám kníže Schwarzenberg, který ale shledal situaci stabilizovanou a jako akt úcty svěřil velení Barclayovi, načež odjel za panovníky do Duchcova.

Ráno 30. srpna se již o francouzské přesile nedalo mluvit, karta se obrátila. Nyní musel čelit převaze spojenců divizní generál Vandamme. Ten přesto nepovažoval boj za ztracený, neboť očekával, že za ním dorazí další části Velké armády, včetně císařské gardy maršála Mortiera. Stáhl se tedy do defenzivy a držel se velmi statečně.

Nicméně převaha spojenců, jejichž počet nyní dosáhl téměř 60 000 mužů, byla drtivá a poté, co se rakouské divizi polního podmaršálka Colloredo-Mansfelda podařilo obejít francouzské levé křídlo a zaútočit na bodáky do jeho boku, bylo o vítězství bitvy téměř rozhodnuto. Samotný boj tím ale ještě nekončil, neboť v té době se z Nakléřovského průsmyku ozvala palba z děl ohlašující příchod dalších jednotek na bojiště.

Pruský generálporučík Friedrich Kleist velící pruskému II. sboru se po bitvě u Drážďan stahoval spolu s druhou spojeneckou kolonou. Poté, co dospěl k hraničním průsmykům a zjistil, že cesty jsou beznadějně ucpány „českou“ armádou, se rozhodl riskovat a zamířil k severnějšímu Nakléřovskému průsmyku, přičemž se s notnou dávkou štěstí 29. srpna vyhnul Vandammovu sboru. Po poledni 30. srpna vyvedl své vojáky z Nakléřovského průsmyku a u Varvažova zjistil, že stojí v týle Vandammova sboru, který čelil spojeneckému útoku.

Pro generála Vandamma byl příchod Kleistových Prusů studenou sprchou. Před několika okamžiky ještě očekával nástup francouzské císařské gardy, nyní se ocitl v sevření koaličních sil. Přes kritickou situaci se zachoval zcela profesionálně a provedl veškerá opatření, která mohla zachránit alespoň větší část jeho sil. Rozhodl se k nezbytnému ústupu a probití se skrz pruské vojsko. Sám zničil sborové písemnosti a bojiště chtěl opustit až se zadním vojem svých jednotek.

Značné části jeho sil se skutečně podařilo skrze Kleistovi muže prorazit, jednalo se však převážně o jezdectvo, které se prosekalo. Poté ale Francouze štěstí definitivně opustilo. Do zajetí ruských jezdců padl sám generál Vandamme, čímž ustal organizovaný odpor u zbytku jeho mužů. Pak se již každý musel postarat sám o sebe a hloučky rozptýlených vojáků na sebe narážely v hraničních horách ještě následujícího dne. Většinu Vandammovy pěchoty čekal osud válečných zajatců.

Imperátor na české půdě

Dvoudenní bitva u Chlumce a Přestanova si vyžádala na spojenecké straně cca 10 000 mužů padlých, raněných a nezvěstných (asi 7 000 Rusů, 1 500 Prusů a 800 Rakušanů), Francouze ale stála prakticky dvojnásobek. Počet jejich padlých a raněných se odhaduje také zhruba na 10 000 mužů, k čemuž je třeba připočítat dalších asi 10 000 zajatých. Prakticky vzato, polovina I. sboru Velké armády přestala existovat.

Proč neposlal Napoleon další síly k průniku do Čech, zůstává dodnes otázkou, na níž je těžké odpovědět. Vyčerpání jeho vojsk jistě hrálo svoji roli. Dalším faktorem, který je třeba vzít v úvahu, je fakt, že po bitvě u Drážďan dostal zprávu o výsledku bitvy na Katzbachu, kde 26. srpna generál Blücher zasadil těžkou prorážku francouzské „boberské“ armádě maršála MacDonalda. Postup do Čech tedy mohl znamenat odkrytí klíčových Drážďan před možným úderem Blücherových jednotek. Jasnou odpověď mohly skrývat Vandammovy propozice, které on sám zničil, a materiály z tohoto období se nenalezly ani v Napoleonových písemnostech. V každém případě zůstal Vandammův průnik do Čech bez zásadní podpory dalších francouzských sil.

Po bitvě se do značné míry opakovala celá situace z druhé poloviny srpna. Napoleon vytáhl proti Blücherově „slezské“ armádě, která před ním couvala, a znovu seskupená „česká“ armáda mu zatím ohrožovala Drážďany. Císař Francouzů se tedy opět vrátil k saské metropoli, kde jej zastihla zpráva o porážce vojska maršála Neye v bitvě u Dennewitz 6. září od spojenecké „severní“ armády před Berlínem.

Znovu zvažoval vpád do Čech, kde chtěl skoncovat s hlavní „českou“ koaliční armádou. Mezi 10. a 18. zářím došlo k několika bojům na českém pomezí, přičemž tyto operace řídil sám Napoleon, jehož štáb sídlil několik dní v Petrovicích na faře. Za nejzávažnější z těchto bojů lze považovat srážku u Varvažova ve dnech 17. a 18. září, kdy pokus o rozvinutí francouzské armády z Nakléřovského průsmyku zadusil již v jeho zárodku čerstvě povýšený polní zbrojmistr hrabě Colloredo-Mansfeld v čele rakouského I. sboru. Nutno poznamenat, že rozsáhlejším operacím bránilo také špatné počasí a v jeho důsledku rozbahněné cesty.

Přesto je srážka u Varvažova do jisté míry ukázkou toho, kterak mohl jeden armádní sbor zablokovat hraniční průsmyky, a lze si na tomto příkladě představit, jak by mohl dopadnout ústup „české“ armády od Drážďan, kdyby byl býval Vandamme spojence 29. srpna úspěšně předběhl. To by se ale jednalo o pouhou spekulaci.

V každém případě boje u Varvažova představovaly poslední vážný pokus Napoleonovy Velké o průnik do Čech. Situace v okolí Drážďan se stávala pro Francouze neudržitelnou. Záhy bude muset Napoleon pod tlakem spojenců přesunout středobod svých zásobovacích linií do Lipska, kde za necelý měsíc dojde k největší bitvě, jakou do té doby lidstvo poznalo – k bitvě národů.

Zdeněk Munzar