Úskalí národnostních vztahů v meziválečném Československu. Kauza takzvaného Machníkova výnosu z roku 1936

Snaha československé vlády o účinnou ochranu utajovaných skutečností se setkala s nežádoucím ohlasem v roce 1936. Historiografie tuto záležitost zaznamenala jako kauzu takzvaného Machníkova výnosu. Uvedené spojení odkazuje k osobě Františka Machníka (1886‒1967). Tento muž náležel ve 30. letech do okruhu vrcholných představitelů Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu, zkráceně zvané Agrární strana. F. Machník byl v roce 1925 zvolen do Národního shromáždění. Od roku 1929 vykonával funkci místopředsedy branného výboru Poslanecké sněmovny. Od počátku svého poslaneckého mandátu se s velkým nasazením věnoval branné problematice. Stal se zpravodajem četných předloh zákonů, které souvisely s obranou státu. Aktivně prosazoval osnovu klíčového zákona o dvouleté vojenské presenční službě z roku 1934. Od 4. června 1935 do 22. září 1938 působil ve sboru tří vlád Československé republiky jako ministr národní obrany. Z tohoto titulu nesl odpovědnost za budování systému obrany státu v období, které bylo pro československou demokracii jednoznačně nejtěžší.

Národnostní charakteristiky předmnichovského Československa vytvářely jeden z nejrizikovějších faktorů obrany státu. Za možné místo úniku utajovaných skutečností byly, mimo jiné, považovány zakázky, týkající se materiálu pro československou brannou moc. Jelikož podnikatelské subjekty, které zaměstnávaly pracovníky německé národnosti, neposkytovaly ve 30. letech dostatečné záruky státní spolehlivosti, rozhodl Meziministerský sbor pro obranu státu (MSOS), aby zmíněné podnikatelské subjekty byly z dodávek pro armádu vyloučeny, pokud neupraví národnostní poměry ve složení svých zaměstnanců podle požadavků Ministerstva národní obrany (MNO).

Na podkladě uvedeného rozhodnutí MSOS vzešly 23. a 26. ledna 1936 z V. (správního) odboru MNO dva výnosy, jejichž obsah, určený pro 58 podnikatelských subjektů, oznamoval podmínky pro zadání dodávek lněného, pololněného a vlněného zboží pro vojenskou správu. Vzhledem k závažnosti uvedených dokumentů je vhodné citovat jejich nejpodstatnější pasáž, která byla shodná u obou zmíněných výnosů: „MNO. Vás však upozorňuje, že dodávka zboží bude Vám zadána jen tehdy, projevíte-li kromě souhlasu s množstvím zboží též souhlas bez výhrady s níže uvedenou podmínkou: Upravíte národnostní poměry mezi zaměstnanci svého podniku tak, 1) aby počet úředníků československé národnosti odpovídal nejméně procentuálnímu poměru dělníků československé národnosti v podniku zaměstnaných, 2) aby počet dělníků československé národnosti odpovídal nejméně národnostnímu poměru obyvatelstva v kraji, kde má podnik sídlo.

Dále nahradíte v nejkratší době zaměstnance cizozemce domácími silami národnosti československé a nebudete zaměstnávati personál (úředníky a dělníky) hlásící se k politickým stranám státu nepřátelským.

S prováděním zmíněných požadavků vojenské správy započnete ihned a skončíte je nejpozději do dvou let od data tohoto dopisu.

Aby vojenská správa mohla kontrolovati plnění těchto požadavků, oznámíte ministerstvu národní obrany každého čtvrt roku, co jste během uplynulého čtvrtletí k požadované nápravě podnikli.

Jako náhradu za propuštěné nespolehlivé zaměstnance nebudete přijímati jiné nespolehlivé zaměstnance.“

Uložení citovaných podmínek bylo pokládáno za slučitelné s československou ústavou. MNO bylo rovněž přesvědčeno o tom, že tím nebyla nikterak dotčena menšinová práva občanů jiné národnosti než československé, zvláště pak národnosti německé, zaručené takzvanou minoritní Saintgermainskou smlouvou z 10. září 1919.

Demagogická kampaň

Popsaný postup MNO, který se z hlediska zájmů obrany státu opíral o zcela oprávněné důvody, byl záhy zuřivě napaden představiteli Sudetendeutsche Partei (SdP). Vedle zákroků v Národním shromáždění se v denním tisku rozpoutala široká propagandistická kampaň, do níž se vedle listů SdP zapojily také noviny ostatních německých stran, zejména i takzvaný vládní německý tisk nebo listy vládě blízké, případně jí nakloněné. Činily tak z obav, aby z jejich mlčení politicky neprofitovala SdP. Tato strana si v útocích na postup vojenské správy ale udržela nesporné prvenství. Politicko-právní odbor MNO jen za období od 26. ledna do 16. března 1936 evidoval 23 článků z domácího německého tisku, které se ostře vyslovovaly vůči postupu vojenské správy. Současně bylo zjištěno, že SdP uspořádala protestní schůze v asi 130 obcích.

Vrcholem protestních akcí se stala stížnost, kterou SdP podala u Společnosti národů (SN) v Ženevě 24. dubna 1936. Podepsalo ji všech 44 poslanců a 23 senátorů SdP. Henleinova strana se snažila dokázat, že se postup MNO dostal do rozporu se zmíněnou Saintgermainskou smlouvou. Žádala, aby tato záležitost byla projednána jako naléhavá. Podle předpisů o menšinovém řízení zaslal generální tajemník SN stížnost Henleinovy strany československé vládě s tím, že ta měla možnost podat své připomínky. Ministerstvo zahraničních věcí v Praze v dohodě s MNO podalo ke stížnosti vyjádření, v němž jednotlivé body vyvracelo.

Vedení SdP si uvědomovalo, že vzhledem k počtu mandátů v parlamentu, nemůže vážně narušit právě probíhající finalizaci klíčového zákona o obraně státu, který si získal širokou podporu poslanců a senátorů všech státotvorných stran. Pozornost vedení Sudetoněmecké strany se tedy orientovala na dílčí počin MNO. Před nezasvěceným, a tedy manipulovatelným mezinárodním veřejným míněním tak měla být účinně demonstrována nejen domněle hluboká militarizace československého státu, ale i diskriminační postup vůči německé minoritě, posvěcený z nejvyšších míst státního aparátu.

Politická praxe v těžkých časech

Machníkův úřad postupoval při aplikaci zmiňovaných národnostních podmínek značně liberálně. Pro německé podnikatelské subjekty neplynul ve skutečnosti vážnější postih z toho, když se národnostní skladba zaměstnanců plně nekryla s požadavky MNO. Spíše než skutečný postup vojenské správy zaznamenalo široký ohlas jeho zneužití Sudetoněmeckou stranou na mezinárodní scéně. Je známo, že SdP prosazovala své zájmy především ve vlivných britských kruzích. Zásluhou britské politické reprezentace byla zveličená stížnost na zmiňovaný výnos držena na pořadu jednání SN až do května 1937.

Souhra propagandistické hysterie, rozpoutané Henleinovou stranou, a přenesení celé věci na mezinárodní fórum způsobila, že citovaná opatření Machníkova úřadu byla na základě vnějšího tlaku formálně odvolána, přičemž se však v jejich duchu postupovalo neoficiálně dál. V dohodě s příslušnými místy svého úřadu, zejména s Ředitelstvím opevňovacích prací při Hlavním štábu, se ministr Machník snažil, aby podnikatelským subjektům v německých rukou nebyly zadávány práce, které byly ze státně-bezpečnostního hlediska naprosto zásadní. Machník byl při tom podporován předsedou své strany Rudolfem Beranem, jenž s ním souhlasil v postoji vůči domácímu německému prostředí. Machník s Beranem často konzultoval, jak citlivé věci takového charakteru nejlépe provést, aby se tak stalo bez velkých politických následků. S tím souvisela také snaha o to, aby vojenské osoby německé národnosti nebyly připouštěny na významnější místa ve vojenské správě a v československé branné moci. Pokud tam působily, měl být jejich vliv omezován.

Nutno ještě podotknout, že československá vláda přirozeně neměla zájem na hospodářském postihu německých podnikatelských subjektů. Na méně závažných dodávkách pro obranu státu měli podle dohody předsedy vlády Milana Hodži s představiteli SdP z jara 1936 participovat také němečtí podnikatelé. Na druhé straně se SdP ale v době vytváření této dohody nezdržela své demagogické argumentace, že československý stát útočí na německé hospodářské síly v republice. V rozporu s tím byla ale skutečnost, že 5. června 1936 vláda vzala na vědomí usnesení Nejvyšší rady obrany státu ze 4. června, podle něhož mělo být při zadávání některých prací pro obranu státu přihlíženo k nezaměstnaným v těch oblastech, které byly postiženy následky hospodářské krize, tedy i v Němci obydleném pohraničí. V zájmu pozitivního vyznění takového usnesení mělo MNO vstoupit do jednání s ministerstvy financí a sociální péče. NROS se na uvedeném opatření usnesla za předsednictví prezidenta republiky Edvarda Beneše.

Karel Straka