Sedmdesát let provozu letecké linky Brindisi - Protektorát ...

Před sedmdesáti lety, na počátku dubna 1944, se poprvé vznesly spojenecké stroje z italské letecké základny Brindisi, aby zamířily nad území tehdejšího protektorátu. Na palubách byli výsadkáři, příslušníci čs. zahraničních jednotek. První výsadek tvořily skupiny CALCIUM a BARIUM, další skupiny následovaly několik dní poté.

Heydrichiáda tvrdě postihla nejen domácí odboj, ale také možnosti zahraničního odbojového ústředí v Londýně při jeho úsilí o spojení s okupovanou vlastí, kdy informace z ní dostávalo nyní jen složitou nepravidelnou kurýrní cestou přes Švýcarsko a Turecko.

Od října 1942 se totiž nepodařilo vyslat do protektorátu žádnou skupinu parašutistů k navázání radiového spojení. Operace BRONSE a IRIDIUM zaplatila Zvláštní skupina D pro výsadkové operace v okupované vlasti v březnu 1943 životy sedmi parašutistů, kteří zahynuli v hořících troskách dvou sestřelených letounů u Mnichova.

V říjnu 1943 bylo proto Brity rozhodnuto vysílat parašutisty do českých zemí (a také Polska) z jihu – z letišť v severní Africe a poté z osvobozené jižní Itálie z letecké základny Campo Cassale u Brindisi.

Touto změnou měla být zajištěna větší bezpečnost letů, protože především nad územím Jugoslávie a Maďarska se příliš nepočítalo s protiletadlovou obranou, ani s nočními stíhači jako v Německu. Nová trasa naopak nabízela výrazné orientační body při nočních letech (Jaderské moře, Dunaj, Vysoké Tatry, Visla…), přičemž zpáteční let mohl být bezpečně vykonán v poslední třetině trati za denního světla. To posádkám letounů umožňovalo, že nemusely být nad prostory vysazení parašutistů pod časovým tlakem jako dosud (zvláště potom při letech do Polska). Výsadky měly provádět polská 1586 Eskadra Specjalnego Przeznaczenia a britská 148. peruť zvláštního určení (Special Duty) RAF.

První pokusy byly ještě neúspěšné a vše změnil až duben 1944 díky výbornému nočnímu počasí na letových trasách.

Český primát vysazení na lince „Brindisi – Protektorát“ nakonec získaly skupiny, které v Itálii čekaly na výsadek pod patronací SIS, když v noci z 3. na 4. dubna 1944 polský Halifax vysadil v Čechách u Rabštejnské Lhoty na Chrudimsku čtyřčlennou skupinu CALCIUM s vysílačkou Zdeňkou (později přejmenovanou na Miladu) a v blízkosti Vysoké nad Labem tříčlennou skupinu BARIUM s radiostanicí Marta.

V noci z 8. na 9. dubna 1944 se také po půldruhém roce čekání a po mnoha neúspěšných letech konečně dočkaly vysazení paraskupiny SULPHUR a CHALK, které vysadil se svou osádkou tentokrát další polský navigátor kpt. Wladyslaw Krywda.

Další letoun, tentokrát s kanadskou posádkou, vzlétl večer 12. dubna 1944. Bez problémů proletěl Jugoslávií a Maďarskem a pokračoval na Moravu, kde se sice nesetkal s žádnou protiletadovou obranou, ale orientaci komplikovalo pečlivě prováděné zatemnění měst a vesnic.

Hlášení českého paradispečera nadporučíka Rudolfa Hrubce, který parašutisty doprovázel, znělo: „V 00:27 byli vysazeni 4 parašutisté ze skupiny Carbon (s 3 kontejnery s operačním materiálem) a v 01:05 3 parašutisté (s 2 kontejnery) ze skupiny Clay. O dvě minuty později letoun nasadil zpáteční kurs do Itálie. Letoun po vysazení sledoval kurs Komárno-Split-Brindisi. Na Slovensku bylo vidět jasně z letounu dříve, než tento přelétnul Dunaj, vlevo od nás silnou protiletadlovou baráž a pod ní 5-6 velkých požárů po bombardování. Navigátor se domníval, že se jedná o Nitru. Nad Jugoslávií byly shozeny letáky v řeči německé a jugoslávské.“

Londýn si mohl oddychnout, protože záhy se mu některé radiostanice ozvaly s tím, že parašutisté navázali styk s domácím odbojem.

Během dubna 1944 tak bylo v okupovaných českých zemích realizováno během tří nocí 6 výsadkových operací s 20 parašutisty. Po nich později následovaly další skupiny.

Z „dubnových“ skokanů však postupně sedm (Vladimír Hauptvogel, Josef Vanc, František Kobzík, Jaroslav Odstrčil, Josef Šandera, Josef Žižka a Oldřich Janko) v boji s okupanty položilo život. Tři muži (Bohumil Bednařík, Josef Künzl a František Nedělka) padli do rukou nacistů, ale dožili se osvobození. Dalších devět mužů (František Bogataj, Jaroslav Šperl, Antonín Bartoš, Jiří Štokman, Čestmír Šikola, Josef Gemrot, Karel Niemczyk, František Široký a Tomáš Býček) vydrželo v týlu nepřítele až do vítězného konce. Pouze jeden z dvaceti – velitel operace SULPHUR Adolf Horák – zradil svého radistu Janka i skupinu CHALK. Tomu se však dalo předejít jeho nezařazením do operace, protože jeho negativní povahové vlastnosti byly poměrně dobře známé...

Radiostanice parašutistů MILADA, MARTA, EVA a JARMILA však sehrály významnou roli při revitalizaci domácího odboje, tvrdě předtím postiženém údery nacistů.

Jindřich Marek