Ve stejnokroji Cizinecké legie

První dobrovolnickou jednotkou na západní frontě byla česká rota Nazdar působící v rámci francouzské cizinecké legie. Tato jednotka je zajímavá i z pohledu stejnokrojů a výstroje v letech 1914-1915. Protože byla skutečným prvosledovým útvarem, byla vybavována v rámci možností i moderními bojovými prostředky, často několik dní po jejich zavedení do výstroje. Tento příspěvek zároveň okrajově reflektuje tyto trendy v rámci cizinecké legie a francouzské armády vůbec.

Zatímco většina velkých světových armád na počátku 20. století převlékla své vojáky z často pestrých a tradičních stejnokrojů do moderních oděvů, francouzská armáda si stále udržovala tradiční barevný stejnokroj, užívaný v téměř stejné podobě již více než 40 let.

Francouzští intendanti pochopitelně světový vývoj a trendy sledovali, do vypuknutí války se však nové poznatky nepodařilo rozšířit a plošně zavést. Prvním pokusem byl stejnokroj v šedozelené barvě ( tzv. Réséda) zkoušený během velkých manévrů v roce 1911. Výsledkem vývoje byla i tkanina s názvem tricolor (byly v ní obsaženy všechny 3 barvy francouzské vlajky v poměru 60 % modrá, 30 % červená a 10% bílá), v podstatě první náznak pozdější charakteristické, šedomodré barvy stejnokroje francouzského vojáka. Důvodem, proč se stále zachovával původní stejnokroj, byla jednak nelibost vůči inovacím ve vysokých francouzských vojenských kruzích, argumenty o potlačení Esprit de corps při zavádění jednotného, barevně neodlišeného stejnokroje a nakonec i samotný význam revolučních červených kalhot (pantalonů), symbolizujících Francii.

Mnohem racionálnějším důvodem však bylo problematické shánění chemického červeného barviva po vypuknutí války. Původně se vlněné sukno barvilo pomocí mořeny barvířské, rostliny, jejíž pěstování pro tyto účely do konce 19. století postupně zaniklo. Na místo barviva rostlinného původu se začalo barvit chemicky alizarinem. Tato látka se ale dovážela z Německa a nová válečná situace pochopitelně zpřetrhala obchodní vazby.

Čeští dobrovolníci tak po nástupu do Cizinecké legie a přemístění do jihofrancouzského města Bayonne obdrželi velmi archaický stejnokroj a výstroj, jehož popis a vývoj je hlavní částí příspěvku.

Stejnokroj a výstroj typického vojáka roty Nazdar 

Čepice (KÉPI MODÈLE 1884)

Pokrývkou hlavy pro francouzskou pěchotu a jednotky cizinecké legie byla červenomodrá képi model 1884. Vrchní část z červeného sukna je vyrobena z pěti ručně sešitých dílů. Místa sešití jsou překryty tmavomodrým kalounem. Na bocích jsou umístěny ventilační mosazné otvory. Okolek je vyroben z tmavomodrého sukna. Na čelní části byla u řadové pěchoty našita čísla pluků, u jednotek cizinecké legie jednoduchý motiv hořícího granátu, vystřižený z červeného sukna.

Podoba a tvar granátů se často odlišovaly dle vkusu a umu nositelů. Čelní štítek je vyroben z černě lakované kůže, stejně jako délkově nastavitelný podbradník, připjatý na boku čepice pomocí mosazných knoflíků se symbolem hořícího granátu. Potítko a podšívka dýnky jsou vyrobeny z tenké černě lakované kůže s rastrem. Ve středové části dýnka byl vykrojený otvor pro vepsání jména nositele. Tělo čepice je pod podšívkou z okrově hnědého plátna vyztuženo organtýnem.

Plášť (CAPOTE MODÈLE 1877)

Základní stejnokrojovou součástí francouzských pěšáků byl plášť, nošený za každého počasí, včetně letních měsíců. Plášť z roku 1877 se vyráběl z vlněného sukna tmavě modré barvy (90% vláken bylo obarveno indigem, 10% zůstávalo v přírodní barvě). Je střižen jako dvouřadý, se dvěma řadami po šesti mosazných knoflících (vzor 1871) s motivem hořícího granátu. Límec je stojatý a v přední části na obou stranách mohl být opatřen výložkami s plukovním číslem.

Pro 1. pluk cizinecké legie a tedy i českou rotu to byla výložka v barvě pláště s červenou číslicí “1“. Límec se zapínal pomocí železného, černě lakovaného háčku a očka. Cípy pláště bylo možné během pochodu na bocích sepnout. Rukávy měly zapínací manžety na jeden malý stejnokrojový knoflík. Plášť má v zadní části dvě prostorné kapsy bez překlopek a stahovací pásovou sponu. Na levém boku bylo ve výši pasu našito poutko s knoflíkem, které mělo nadlehčovat opasek s bodákem. Podšívka pláště byla vyrobená z nebarveného lněného plátna. Na vnitřní část pláště se při bojovém nasazení měl našívat obvazový balíček.

Blůza (VESTE MODÈLE 1870)

Krátká blůza se vyráběla z jemného vlněného sukna indigové barvy bez dalších příměsí. Zapínala se na jednu řadu devíti malých stejnokrojových knoflíků s reliéfem hořícího granátu. Na stojatém límci byly našity arabské číslice “1“ z červeného sukna. Blůza byla určena k nošení na vycházku, či mimo službu v kasárnách. V chladném počasí se oblékala pod plášť i v poli, jinak se nosila uložená v torbě na zádech. Pro poddůstojníky byla zavedena blůza delšího střihu, zapínaná na sedm velkých stejnokrojových knoflíků, hodnostní označení bylo našito na obou rukávech.

Kalhoty (PANTALON ROUGE GARANCE MODÈLE 1887)

Kalhoty rovného střihu byly vyrobeny z červeného vlněného sukna. Podšívka v pase, uvnitř dvou bočních všitých kapes a na spodním okraji nohavic byla z nebarveného lnu. Zapínání bylo řešeno pomocí zinkových knoflíků s nápisem Equipement militaire. V zadní části bylo možné upravit obvod kalhot pomocí pásku s černě lakovanou přezkou. Nošení šlí (předpisových dvoudílných, či vlastních, civilních) umožňovaly v pase našité knoflíky.

Boty (BRODEQIUNS DE MARCHE MODÈLE 1893, 1912)

Model 1893: Boty vyráběné dle vzoru z roku 1893 byly velmi jednoduché, celokožené konstrukce. Podešev před opotřebením chránilo přibližně 90 kulatých, železných cvoků. Obuv se zavazovala pomocí kožených šněrovadel a páru šesti kovových dírek. Tento vzor byl vojákům vydáván v přírodní barvě kůže, která byla následně černěna pomocí leštidla.

Nový model bot se začal vyrábět v roce 1912. Kotníková část byla snížena, počet cvoků klesl na cca 70 a celková váha byla snížena (2kg u vzoru 1893, 1,2kg u vzoru 1912). Kožená šněrovadla byla postupně nahrazována textilními. Nové boty se dodávaly černěné již z výroby. Kolem vrchní části bot se nosily kožené kamaše, které měly zabraňovat vnikání nečistot do bot a zpevnit kotník.

Opasek (CEINTURON MODÈLE 1845, 1903)

Na počátku války byly ve francouzské armádě rozšířeny dva základní typy opasků. Prvním byl model z roku 1845. Ten byl charakteristický velkou hladkou mosaznou přezkou a černě lakovaným koženým řemenem o šířce 55 mm. Délka opasku se nastavovala protažením kůže přezkou. Zapínání bylo vyřešeno pomocí širokého háčku na zadní straně přezky a drátěného oka na konci kůže.

Druhý typ, model 1903 se začal masově rozšiřovat až koncem roku 1914. Byl výrobně mnohem jednodušší a levnější, než jeho předchůdce. Černě lakovaná kůže byla opět široká 55 mm, zapínání však bylo řešeno pomocí jednoduché mosazné přezky se dvěma trny. K nastavení délky sloužilo 11 párů dírek.

Sumky (CARTOUCHIÈRES MODÈLE 1888, 1905)

Kožené, černě lakované sumky na munici se nosily na opasku po třech, dvě vpředu, jedna vzadu. Starší provedení (model 1888) je opatřeno průvleky a drátěným očkem na připevnění kožených nosných popruhů tvaru písmene Y. Díky průvlekům bylo možné nosit sumky i bez nosného řemení. Pozdější provedení sumek (model 1905) tuto možnost nemělo díky způsobu zavěšení zadního dílu na opasek. Do každé sumky bylo možné uložit pět nábojových balíčků s municí k pušce Lebel. Každý balíček obsahoval osm nábojů, celkové množství munice v jedné sumce tedy bylo 40 ks.

Mošna (ÉTUI MUSETTE MODÈLE 1892)

Jednoduchá mošna se nosila přes pravé rameno na levém boku. Obsahovala dávku potravin, jídelní příbor, šálek, tabák a osobní potřeby. Tělo mošny je vyrobené z jednoho kusu bavlněné keprové látky. Popruh je tkaný z hrubší bavlny a zapíná se na pocínovanou železnou přezku s pohyblivými trny. Zinkové knoflíky na zapínání příklopky mošny mají vyražený nápis Equipments Militaire.

Každý voják měl kromě této mošny ještě druhou s náhradní obuví, nošenou na vrchní části torby na zádech. Při odlehčené, či útočné ústroji sloužila druhá mošna často i k přepravě ručních granátů.

Polní láhev (BIDON D‘UN LITRE MODÈLE 1877)

V prvním válečném roce byla nejrozšířenější polní lahev model 1877. Kromě pitné vody sloužila i nošení kávy, či pinardu (ředěné víno). Byla vyrobena z pocínovaného plechu a její objem činil jeden litr. Ve stejném roce byla zavedena i dvoulitrová lahev- ta byla určena pro koloniální jednotky francouzské armády působící v Africe. Ochranný obal lahve se vyráběl ze stejnokrojového sukna na pláště. Polní lahev se nosila zavěšen na koženém řemenu křížem přes prsa na pravém boku. Nezbytnou součástí lahve byl i čtvrtlitrový, pocínovaný šálek, nošený často na šňůrce od korkového uzávěru.

Mezi další nezbytné součásti stejnokroje patřilo prádlo. Kolem krku se nosil nákrčník modré barvy. Vyráběl se z bavlněného plátna o rozměru 150 cm x 21cm. Přeložil se na třetiny a vázal se jednoduchým kravatovým uzlem.

Košile se vyráběla z bavlněného (letní) či vlněného (zimní) flanelu. Existovala celá řada variant od čistě bílé, s pruhovanými, či kostkovanými vzory. Límec byl nízký, stojatý, zapínaný na tři kostěné knoflíky. Manžety byly rovněž opatřeny knoflíkem. Rezervní košili měl voják uloženou v torbě na zádech.

Dlouhé spodky se vyráběly z bílého bavlněného plátna, či v teplejší verzi z bavlněného flanelu.

Na nohou se nosily vlněné ponožky bílé barvy, kterých každý voják obdržel dva páry. Vzhledem k rychlému opotřebení byly často nahrazovány jednoduchými flanelovými onucemi.

Charakteristickou součástí výstroje vojáků cizinecké legie byl modrý flanelový pás v délce tří metrů, nošený kolem těla. Primárně byl určen k uchovávání stále teploty břišních orgánů. Nošení přes plášť pod opaskem se používalo pro přehlídkové účely a tento způsob se používá dodnes.

Proměny stejnokroje a výstroje během nasazení v Champagni a u Arrasu

Frontové nasazení si vyžádalo řadu změn ve vzhledu vojáků cizinecké legie. Přes červená dýnka čepic se začaly nosit modré bavlněné potahy, tmavomodré pláště nahrazoval nový praktičtější typ z šedomodrého sukna, dodávaného z Velké Británie, nová výstroj se vyráběla z podřadných materiálů. Nejvýraznějších změn však doznaly červené kalhoty.

Tyto byly bezpochyby nejvíce namáhanou součástí stejnokroje a tak bylo nutné je v polních podmínkách nahrazovat v kratším časovém období, než např. pláště. Nejprve došlo k zavedení jednoduchých převlečných kalhot z bavlny tmavomodré barvy, které se nosily přes červené kalhoty. Jejich úkolem bylo potlačit výraznou červenou barvu a chránit výrobně dražší součást oděvu před poškozením a ušpiněním. Další typ kalhot, které se na přelomu roku 1914/15 rozšířily, se vyráběl z nejrůznějších tkanin „nevojenského“ původu. Nejčastějším materiálem byl bavlněný, či vlněný manšestr.

Vzhled vojáků tak postupně pozbývat jednotnosti. Množství součástek z náhradních materiálů, či naopak soukromě pořízených (svetry, šály, pletené čepice…), začalo měnit původní výrazný stejnokroj. Až do svého zániku v květnu 1915 však součástky červenomodrého stejnokroji tvořily u cizinecké legie převažující prvek. Nové, šedomodré pláště a čepici dostávaly primárně jednotky řadové armády. Prvosledové prapory cizinecké legie byly však před útokem u Arrasu vybaveny dvěma doplňky, které dobře ilustrují změny ve vedení moderní války…

Útočné nože

Po prvních zkušenostech s vedením boje muže proti muži v prostorově omezeném prostředí zákopů byly prvosledovým jednotkám rozdávány do útoků různé typy nožů, jež se pro tento typ boje hodily lépe, než dlouhá puška s bodákem. Vzhledem ke značnému nedostatku nožů bylo ve francouzské armádě běžnou praxí, že se v každém pěším družstvu vybrali čtyři nejodhodlanější vojáci a nože dostali. Nicméně funkce „čističů“ zákopů nebyly nepřítelem příliš oblíbeny, a pokud byl u zajatého vojáka nalezen podobný nůž, nemohl očekávat slitování.

V počáteční fázi bylo objednáno 150 000 velkých zavíracích nožů španělského typu (tzv. Navaja, ve vzpomínkách čs. dobrovolců „apačské“ nože). Dalším velice rozšířeným typem byly původně řeznické nože s masivní čepelí s jednoduchými, většinou provizorně vyráběnými pochvami. Posledním vzpomínaným typem nože byl jednoduchý, kolem 30 cm dlouhý železný bodec, jehož jedna část byla zploštělá, druhá zatočená jako rukojeť. Tyto výrobně nenáročné zbraně produkovala firma H. Caux v Hesdinu v oblasti Pas-de-Calais, tedy nedaleko od frontové linie.

Ochranné masky

Vzhledem k počínajícímu používání otravných látek přistoupilo velení francouzské armády k urychlené objednávce ochranných prostředků pro vojáky. K prvnímu velkému nasazení chlóru na západní frontě došlo 22. dubna 1915. Během rekordně krátké doby byli vojáci v exponovaných oblastech fronty vybaveni prvním typem protiplynové ochrany. Celkem bylo v průběhu několika týdnů vyrobeno více než dva miliónů jednorázových ochranných roušek. Tyto roušky, označované jako typ S1 sestávaly z vatového polštářku o rozměru cca 9x14 cm, uvazovaného kolem hlavy pomocí bavlněných kalounů. Vata se ukládala do jednoduchého ochranného voskovaného pouzdra.

Stejnokroj bývalých příslušníků Roty Nazdar v ČSR

Bitvou u Arrasu končí existence české roty v řadách cizinecké legie. Neskončily však osudy několika desítek přeživších vojáků, kteří museli za svobodu své země bojovat ještě několik dlouhých válečných let. Několik měsíců po bitvě byli vojáci cizinecké legie převlečeni do nových stejnokrojů barvy khaki, vybaveni ocelovými přilbami a novými plynovými maskami. Stali se tak vojáky nové doby, vystrojenými přesně podle válečných zkušeností. Tento stejnokroj se natolik osvědčil, že v jeho obdobě nastupovali francouzští vojáci i do té další války.

Po skončení války se řada dobrovolníků roty Nazdar vrátila ke svým původním profesím, další pokračovali ve vojenské kariéře. Přestože většina měla za sebou i působení v plucích čs. střelecké brigády v roce 1918, hrdost na původní jednotku a na tragicky romantické, modročervené stejnokroje přetrvala. Původních stejnokrojů se z pochopitelných důvodů mnoho nedochovalo a většina vojáků se vrátila do vlasti ve světlemodrých oděvech s charakteristickým baretem. Řada veteránů roty Nazdar si tak později nostalgicky soukromě opatřila stejnokroje, insipirované původním oděvem, který obdrželi v Bayonne. Podoba byla schválena ředitelem Památníku odboje, generálem Rudolfem Medkem. V tomto stejnokroji se účastnili setkání starodružiníků, oslav či manifestací. Posledním velkým vystoupením vojáků roty Nazdar ve stejnokrojích bylo odhalení památníku v La Targette v roce 1968.

Zdeněk Špitálník