Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci

Největší útěk z německých zajateckých táborů, jaký se uskutečnil během druhé světové války, zorganizovali spojenečtí letečtí důstojníci před sedmdesáti lety. Z táboru Stalag Luft III ležícího přibližně 160 kilometrů jihovýchodně od Berlína a asi 50 kilometrů severovýchodně od Zhořelce se podařilo v noci na sobotu 25. března 1944 uprchnout 76 zajatcům.

Kvůli příliš brzkému odhalení byla většina z uprchlíků brzy dopadena a padesát letců navzdory ženevským konvencím Němci zastřelili. Jen tři uprchlíci se dostali zpět do Británie, tedy dokázali „home run“, jak Angličané nazývali sportovní terminologií zdařilý pokus o útěk.

Tři tunely s krycími jmény „Tom“, „Dick“ a „Harry“ začali zajatci kopat v roce 1943. Němci odhalili 8. září 1943 po prokopání 85 metrů tunel „Tom“. Práce se soustředila na „Harryho“, jenž byl dokončen 24. března 1944. Zajatci úspěšně vyřešili mnoho technických obtíží, včetně problému, kam s vykopanou zeminou, kterou „trousili“ po táboře.

Akci proslavil zejména americký film Velký útěk režiséra Johna Sturgese z roku 1963. Měl hvězdné obsazení v čele se Stevem McQueenem v hlavní roli, ale jak už u hollywoodských filmů bývá zvykem, nedržel se zcela skutečné události…

Velkého útěku se zúčastnili také tři českoslovenští letci: F/Lt Arnošt Valenta, P/O Bedřich Dvořák a F/Lt Ivo Tonder.

Zejména Arnošt Valenta, jeden z organizátorů útěku, by si zasloužil větší pozornost. Do rukou Němců se tento radista československé 311. Bombardovací peruti dostal 6. února 1941 poté, co jeho bombardér Vickers Wellington po návratu z náletu na Boulogne vinou chybné navigace přistál v okupované Normandii. Pro svou výbornou znalost němčiny byl v zajateckém táboře pověřen obstaráváním informací a důležitých dokumentů. Po útěku se vydával za stavitele Müllera z Duisburgu. I přesto byl brzy zatčen a s několika dalšími druhy poblíž silnice ze Saganu do Zhořelce 31. března 1944 zastřelen gestapem.

Jako zázrakem, či možná díky nepochopitelné německé logice, přežili Velký útěk B. Dvořák a I. Tonder, tedy „zemězrádci“. Byli posléze uvězněni v hradu Colditz, speciální věznici pro prominentní spojenecké zajatce a další osoby, o které měli nacisté zvláštní zájem. Tam je na konci války osvobodili američtí vojáci. A. Valenta byl jediným z československých zajatých letců, příslušníků RAF, jenž válku nepřežil.

Hrůzný válečný zločin začali Spojenci vyšetřovat hned po skončení války. Ale teprve v roce 2000 odtajnila britská vláda záznam výpovědi německého generála Adolfa Westhoffa, jenž byl odpovědný za zajatecké tábory a jehož vyslýchali těsně po válce britští zpravodajci. Potvrdil to, co se obecně předpokládalo – popravy uprchlých letců nařídil osobně Hitler.

„Mohu zodpovědně prohlásit, že vojáci Wehrmachtu nikoho z nich nezastřelili,“ zdůraznil tehdy Westhoff. Vylíčil, jak si jej po útěku předvolal spolu s dalšími důstojníky „vzrušený a nervózní“ vrchní velitel německé branné moci polní maršál Wilhelm Keitel, který před tím dostal vynadáno od Hitlera i říšského velitele SS Heinricha Himmlera.

„Pánové toto je špatné. Je třeba dát odstrašující příklad. Musíme zakročit velice tvrdě. Mohu říci jen to, že muži, kteří utekli, budou zastřeleni. Ostatně většina z nich je již teď pravděpodobně mrtvá,“ řekl Keitel. Když mu podle své výpovědi Westhoff oponoval, že popravit zajaté letce nepřichází v úvahu, Keitel vyštěkl: „To mne vůbec nezajímá. Hitler a Himmler to již rozhodli!. Rozkaz se nedá změnit.“ Do doby útěku ze Saganu bylo zvykem, že uprchlí spojenečtí vojáci se dostali do rukou německé policie, nikoli gestapa…

Po válce byla většina z vrahů díky zvláštnímu vyšetřovacímu týmu Královského letectva dopadena. V červenci 1947 stanulo před válečným tribunálem 18 obžalovaných, soud uznal u všech vinu, 14 z nich bylo odsouzeno k trestu smrti oběšením (jeden rozsudek byl změněn na doživotí). Další soud se konal v Hamburku o rok později a ještě v roce 1968 padl poslední rozsudek, v tomto případě ale kielský gestapák dostal jen dva roky vězení.

Jaroslav Beránek