Vojenští zpravodajci proti maďarskému revizionismu v meziválečném období

Činnost vojenského zpravodajství z období mezi dvěma světovými válkami je tradičně spojována především s Německem. Poněkud málo známou skutečností je, že vojenský zpravodajský aparát se během meziválečných let zaměřoval rovněž na Maďarsko. Základní přehled problematiky poskytuje tento příspěvek, který se současně vrací k východiskům vojenské zpravodajské práce z počátků samostatného státu.

Vojenský zpravodajský aparát začal působit krátce po 28. říjnu 1918 v rámci Vrchního vojenského velitelství v Praze. Jeho pravomoc se vztahovala na všechna československá vojska na území republiky. Za počátek odborně organizované vojenské zpravodajské práce je možné považovat nástup prvního důstojníka československé armády do funkce přednosty zpravodajské složky zmíněného velitelství. Stal se jím mjr. gšt. Čeněk Haužvic.

Se vznikem Ministerstva národní obrany (MNO) převzalo řízení vojenské informační práce zpravodajské oddělení vojenského odboru Ministerstva národní obrany, jež vzniklo v polovině listopadu 1918.

Organizace a kompetence vojenského zpravodajství se definitivně ustálila na jaře 1919. V průběhu války s Maďarskou republikou rad vznikl Generální (od září 1920 Hlavní) štáb. Skládal se ze čtyř oddělení, diferencovaných podle jednotlivých činností, na: 1. organizační oddělení, 2. zpravodajské oddělení, 3. operační oddělení a 4. materiální oddělení. Do kompetence 2. oddělení náležela organizace a vedení výzvědné i obranné práce, analýza zpráv a metodické záležitosti armádní zpravodajské práce.

Armádní zpravodajské orgány vypracovávaly od svého vzniku souhrnné studie o vojensko-politické situaci na území sousedních států i v relativně blízkém zahraničí. Soustavná informační pozornost byla věnována Německu, Rakousku, Maďarsku, Polsku a Rusku. Vzhledem k nedostatku odborného zpravodajského personálu tuto činnost zprvu plně převzal personál Francouzské vojenské mise v Československé republice (v Československu od 13. února 1919).

Na podzim 1919 byl do této činnosti zapojen již také vyškolený československý vojenský personál. Uvedené studie sloužily jako materiálový podklad pro týdenní zprávy, jež měly české a francouzské znění. Distribuovány byly komplexně v rámci celé vyšší velitelské a štábní struktury. Odborníci Francouzské vojenské mise prováděli rovněž specializované školení a výcvik československého zpravodajského personálu. Při této činnosti se uplatňovaly osvědčené a praxí prověřené postupy a metody francouzského vojenského zpravodajství.

Přísaha republice

Mjr. gšt. Čeněk Haužvic (1882‒1961) byl původně důstojníkem rakousko-uherské armády s odpovídajícím vojenským vzděláním a se značnou válečnou zkušeností v oblasti práce vyšších štábů. Po vzniku státu se dal plně k dispozici vznikající československé armádě. Pro jeho poválečné služební zařazení bylo určující, že v době od 11. května 1915 do 28. října 1918 řídil zpravodajské oddělení Velitelství vojenské okupační vlády v Lublině. Dočasně byl též náčelníkem generálního štábu tohoto velitelství.

V době od 29. října do 11. listopadu 1918 se vracel do vlasti. Bezprostředně po příjezdu, 12. listopadu, složil přísahu Československé republice, a ještě téhož dne stanul v čele zpravodajství Vrchního vojenského velitelství v Praze. V listopadu byl kromě toho povýšen do hodnosti podplukovníka generálního štábu. Zpravodajskou službu řídil i po vzniku MNO. Pplk.gšt. Č. Haužvic zde pokračoval ve funkci přednosty 2. (zpravodajského) oddělení Generálního štábu. V tomto služebním zařazení setrval do závěru roku 1922.

Ve svém oboru si vedl velice dobře. Podle posudků svých nadřízených prokázal mladému státu cenné služby. Gen. Eugène Mittelhauser, náčelník Hlavního štábu, napsal v říjnu 1922, že pplk.gšt. Č. Haužvic je „nadaný štábní důstojník, iniciativní, velmi dobře zapracován ve své zvláštní službě; konal velmi cenné služby v hlavním štábu.“

Po odchodu z funkce přednosty zpravodajského oddělení vykonával další činnou službu jako velitel vojskových těles a vyšších jednotek na úrovni brigády a divize. V roce 1928 byl povýšen do hodnosti brigádního generála a v roce 1934 do hodnosti divizního generála.

O rok později odešel do výslužby. Po únoru 1948 byl zbaven hodnosti. Toto opatření bylo v plném rozsahu zrušeno v roce 2014 na základě rozhodnutí ministra obrany České republiky. Jméno Čeňka Haužvice je tak opět spojeno s hodností divizního generála.

Na zakladatelskou činnost div.gen. Haužvice navázali ve funkci přednostů 2. oddělení plk.gšt. Miloš Žák (1923‒1926), pplk.gšt. František Kamm (1926‒1927), div.gen. Vladimír Chalupa (1927‒1933), plk.gšt. Šimon Drgáč (1933‒1936), plk.gšt. František Hájek (1936‒1939), v letech 1937‒1938 jej přechodně zastupoval plk.gšt. Jaroslav Ostřížek a plk.gšt. František Moravec (1939, zatímní přednosta).

Napjaté vztahy

Většina československých státních hranic se držela staletých hranic historických českých zemí a staré severní hranice Uher. Rozsáhlou výjimku tvořil československo-maďarský úsek. Ten vznikl nově a uměle, tedy bez návaznosti na historické pomezí. Myšlenka obnovy původního uherského panství se stala rozhodujícím motivačním faktorem maďarského revizionismu po 1. světové válce, respektive po podpisu Trianonské mírové smlouvy (podepsána 4. června 1920).

Československo-maďarské vztahy byly od počátku plné napětí. Československo svedlo s Maďarskem relativně krátkou, ale krvavou válku. Došlo k ní na jaře 1919, kdy dočasně existovala zbolševizovaná, takzvaná Maďarská republika rad. Vstup československé armády na území, na něž Československo nemělo mezinárodně uznaný nárok, vyvolal nečekaně mohutnou maďarskou protiofenzivu. K zastavení bojů došlo až na zásah Spojenců. Československé ztráty činily 864 padlých a 2 830 raněných.

Již dříve existující napětí ve vztazích s Maďarskem se kvůli tomuto konfliktu ještě více vyhrotilo. Přeneslo se i do dalšího období. Nová závažná krize nastala na podzim 1921. Karel I., bývalý poslední rakousko-uherský císař, se pokusil o restauraci habsburské dynastie na uherském trůně. Trianonská mírová smlouva to ovšem striktně zakazovala. V reakci na to vyhlásilo Československo částečnou mobilizaci. Pokus o restauraci neuspěl.

Hlavní zpravodajskou aktivitu proti Maďarsku vyvíjely od počátku operativní složky zpravodajských oddělení štábů zemských vojenských velitelství Bratislava a Košice. Podle jejich rozkazů pracovaly zpravodajské orgány podřízených divizí. Ty následně řídily činnost exponovaných zpravodajských důstojníků jednotlivých útvarů a samostatných jednotek.

V Budapešti vyvíjel výzvědnou aktivitu úřad československého vojenského atašé. Plně výzvědnou činností proti Maďarsku bylo od roku 1928 pověřeno zvláštní pracoviště při úřadu československého vojenského atašé ve Vídni. Práce proti Maďarsku tvořila těžiště vojenského zpravodajství od vzniku republiky až do roku 1934.

Spolupráce na platformě Malé dohody

Koordinovaná spolupráce a sdílení zpravodajských informací v rámci Malé dohody se datuje od roku 1921, kdy byly uzavřeny vzájemné spojenecké svazky mezi Československem, Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 Jugoslávie) a Rumunskem. Cíl informačního zájmu tohoto vojensko-politického uskupení měl koncentrický charakter. Směřoval proti Maďarsku, jež kvůli programovému územnímu revizionismu tvořilo bezpečnostní hrozbu pro všechny tři participující země.

Kooperace v oboru vojenských informací o Maďarsku tvořila segment mnohem rozsáhlejšího komplexu společně řešených aliančních záležitostí. Armádní zpravodajství v rámci Malé dohody mělo jednak preventivní charakter ve smyslu předcházení možným nenadálým maďarským násilným akcím, a jednak přípravný ráz, jenž se řídil potřebami předoperační přípravy pro tvorbu vzájemně synchronizovaných nástupových plánů.

Úloha spojeneckého zpravodajství vzrostla v roce 1927, kdy z Maďarska odešla Mezispojenecká vojenská kontrolní komise, dohlížející na dodržování odzbrojovacích klauzulí Trianonské mírové smlouvy.

Zpravodajské organizace participujících armád se v té době dohodly na výrazněji koordinované výzvědné činnosti proti Maďarsku. Konzultace z daného oboru armádních aktivit tvořily nedílnou součást pravidelně pořádaných mezištábních konferencí.

Na trojstranné bázi se poslední uskutečnila v Praze na podzim 1937. Mnichov a následná Vídeňská arbitráž znehodnotily dřívější plodnou spolupráci. Celkově měl vojenský informační styk se spojenci v Malé dohodě trvale soustavný charakter napříč téměř celým meziválečným obdobím.

Karel Straka