Výročí narození armádního generála Aloise Lišky

Před 120 lety, 20. listopadu 1895, se v obci Záborčí v rodině chalupníka narodil Alois Liška. Nikdo v té chvíli netušil, že jeho jméno bude nerozlučně spjato s čs. vojenským odbojem za druhé světové války, a že do jeho rukou složí 9. května 1945 kapitulaci viceadmirál Friedrich Frisius, velitel Pevnosti Dunkerque, a spolu s ním téměř 900 německých vojáků.

Alois Liška během první světové války narukoval do rakousko-uherské armády, v červenci 1916 přeběhl k Rusům a v lednu následujícího roku se stal příslušníkem čs. legií. Do vlasti se vrátil na sklonku roku 1920 v hodnosti kapitána ruských legií. Zvolil si životní dráhu vojáka z povolání, u dělostřeleckého pluku 51 prošel řadou funkcí, od října 1934 až do počátku ledna 1938 byl ustanoven jeho velitelem. Za branné pohotovosti státu velel dělostřelectvu 1. rychlé divize.

Nesmířil se s nacistickou okupací a záhy se zapojil do činnosti vojenské odbojové organizace Obrana národa, stanul včele velitelství ON Mladá Boleslav. Na počátku roku 1940 uprchl před hrozícím zatčením a tzv. balkánskou cestou se dostal k našim jednotkám ve Francii, kde byl ustaven velitelem Dělostřeleckého pluku 1. Po evakuaci do Británie velel dělostřeleckému oddílu (od května 1941 dělostřeleckého pluku 1) 1. čs. samostatné brigády, v březnu 1943 se stal velitelem Československé samostatné brigády a po Československé samostatné obrněné brigády.

Vzhledem k jejím nízkým početním stavům a skutečnosti, že nedisponovala téměř žádnými vycvičenými zálohami, jimiž by mohla nahradit bojové ztráty, rozhodlo britské velení o jejím nasazení u francouzského přístavu Dunkerque. Brigáda zde na počátku října 1944 vystřídala britské jednotky. Jejím úkolem bylo silnou průzkumnou činností, dělostřeleckou palbou, leteckým bombardováním a propagandou donutit německou posádku ke kapitulaci. Ukázalo se však, že to vůbec nebude snadná záležitost.

V posledních dnech války se vojáci Československé samostatné obrněné brigády spolu se svým velitelem připravovali na konec konfliktu. Liškův protějšek viceadmirál Frisius si v těchto dnech ve svém deníku (ed. Pavla Plachá a Jiří Plachý) poznamenal:

„7. května: …Kvůli naší situaci jsem silně sklíčený. Již není žádných pochyb, jak to dopadne. Jen jsem nevzdal naději na čestný odchod, i když cítím, že tomu nepřítel nedodá dostatečnou slušnost a úroveň“.

O dva dny později uzavřel svůj deník takto: „V 9 hodin musím do hlavního stanu obléhacích jednotek. Na hranici mé oblasti mě vítá jeden anglický a jeden český důstojník. Projíždíme krajem příšerným autem rychlostí pohřebního vozu. Urážek ze strany Francouzů si samozřejmě nevšímáme.“

Po návratu do vlasti byl generál Liška (dnem 1. června povýšen na divizního generála a 1. dubna 1946 na armádního generála) ustanoven velitelem Vysoké školy válečné. Tuto funkci vykonával až do února 1948. Záhy po únoru 1948 mu byla udělena „zdravotní dovolená“ a k 1. červnu téhož roku byl přeložen do výslužby. Za několik dní se mu podařilo odejít do exilu a stal se jedním z předních představitelů Československé obce legionářské v zahraničí a posléze i jejím čestným předsedou. Jeho bohatý život se uzavřel 7. února 1977.