Výstava 100 let raket na Vítězném náměstí

Před budovou Generálního štábu Armády České republiky byla v minulých dnech zpřístupněna nová výstava, kterou vytvořili pracovníci Vojenského historického ústavu Praha. Nese název 100 let raket a je ohlédnutím za vývojem raketové techniky a raketového vojska – včetně československé a české armády - v uplynulém století. Jejími autory jsou Ivo Pejčoch a Prokop Tomek.

Výstava 100 let raket je tvořena dvěma desítkami panelů, které v jednotlivých tematických blocích mapují raketovou techniku. Výstava také navazuje na loňskou expozici věnovanou stému výročí prvního bojového nasazení tanků.

Vernisáže se zúčastnil i náčelník Generálního štábu Armády České republiky, armádní generál Josef Bečvář, který při této příležitosti zmínil:

„Je potěšitelné, že k první generaci vědců a techniků, vyvíjejících raketovou techniku, patřil i český rodák Ludvík Očenášek. Není obecně příliš známo, že českoslovenští vojáci nasadili rakety v boji poprvé již během obléhání pevnosti Dunkerque v roce 1944, kdy byly pomyslně položeny základy našich poválečných raketových sil. Po osvobození se v Československu rozeběhl rozsáhlý vývoj vlastních raketových zbraní, který však až na výjimky nemohla završit sériová výroba. V rámci Varšavské smlouvy pak přejala Československá armáda jednotnou raketovou výzbroj i taktiku nasazení, což platilo až do pádu totalitního režimu.“

Na počátku minulého století byly položeny základní teoretické principy, jež vytvořily základ pro další vývoj raketové techniky. Jestliže její nasazení bylo v letech první světové války ojedinělé, teoretické práce a aplikovaný výzkum v meziválečném období umožnily v druhé světové válce již nasadit raketové zbraně v širokém měřítku. Charakteristickou kulisu velkých ofenziv Rudé armády tvořily známé kaťuše, salvové raketomety BM-13, německá říše nasadila k útokům na Londýn obávané V-2. K ničení pozemních cílů, válečných lodí i ve vzdušných soubojích byly použity neřízené letecké rakety. Účinný prostředek k ničení obrněné techniky tvořily ruční protitankové zbraně.

Poválečný vývoj se opíral o kořistní materiál německého původu, mocným impulsem pro rozvoj raketové techniky se stala studená válka. Na dalších panelech se návštěvník výstavy může seznámit s vývojem jednotlivých kategorií raketových zbraní. Některými pro jejich extrémní finanční, technickou a technologickou náročnost disponovaly jen velmoci (mezikontinentální balistické rakety), pouze bohaté státy mohly vyvíjet operačně taktické rakety. Ty se však dostávaly do výzbroje armád spojenců či zemí třetího světa, avšak výhradně s konvenčními bojovými hlavicemi.

Autoři výstavy též zmiňují použití raket v novodobých konfliktech a smlouvy o omezení nosičů jaderných zbraní i raketovou výzbroj Střední skupiny sovětských vojsk v Československu.

Velká pozornost je věnována vývoji čs. raketové techniky a zavádění těchto zbraní do výzbroje ČSLA a AČR. Po osvobození čs. armáda i konstrukční kanceláře rychle zareagovaly na zkušenosti z druhé světové války. S ohledem na potřeby obrany státu se výzkumné práce zaměřily na protiletadlové a dělostřelecké zbraně. Zejména z ekonomických důvodů však ve většině případů zůstaly ve fázi studií či prototypů. Stejný osud postihl i protitankové řízené střely Volant, jejichž vývoj byl definitivně ukončen v roce 1960, i pokročilejší typ Motýl.

Pro potřeby ČSLA se pak nakupovaly PTŘS sovětské provenience, jako první Šmel a poté známá Maljutka odpalovaná jak z přenosného vypouštěcího zařízení, tak z obrněných transportérů, především BRDM a BVP-1. Později byly zaváděny dokonalejší střely s poloautomatickým naváděním, a to přenosné Fagot a Konkurz, jež tvoří součást výzbroje BVP-2. Naopak značných úspěchů dosáhli naši konstruktéři při vývoji raketometů.

Boje na frontách druhé světové války i válka v Koreji prokázaly údernou sílu taktického letectva a jeho schopnost eliminovat uskupení pozemních vojsk. Při jejich obraně prostředky moderního boje, tedy rakety, postupně nahradily hlavňové dělostřelectvo, ve vojskové protiletecké obraně zůstaly jen kanony menších ráží určené k boji s nízkoletícími síly na menší vzdálenost. Raketová technika byla nasazena i při obraně velkých měst a velitelských uzlů.

Jako první raketa s dlouhým doletem byla v ČSLA zařazena na přelomu 50. a 60 let sovětská S-75 Dvina. Na počátku 60. let začal SSSR dodávat čs. armádě taktické rakety (Luna, později Točka) i operačně taktické rakety (R-11M, později R-17 a od poloviny 80. let komplety OTR-23 Oka).

Autoři na pravou míru uvádějí i mýty o údajném rozmístění SS-20 a pozemních sil k odpálení balistických raket na našem území. Návštěvníky jistě zaujmou sil četné a mnohdy unikátní fotografie.