Výstava u Generálního štábu v Praze 6 přibližuje kritický rok 1941 na válečných frontách i působení čs. vojáků

Před budovou Generálního štábu Armády České republiky v Praze 6, na Vítězném náměstí, byla instalována výstava, kterou vytvořil Vojenský historický ústav Praha a která přibližuje dění před osmdesáti lety: expozice nese název Válečný rok 1941.

Expozice na více než dvou desítkách panelů ukazuje, jaké události roku 1941 patřily ke klíčovým a co vše se v tomto roce odehrálo na vojenských polích druhé světové války, ale také jaká byla tehdejší společenská a politická situace, především v okupovaných českých zemích.

Autorem výstavy je historik VHÚ Jindřich Marek. Ten hned v úvodu, v textu na jednom z panelů, nazvaném Nezastavitelná síla zla?, zmiňuje: „ Pohled na mapu Evropy v květnu 1941 mohl těšit pouze obdivovatel Adolfa Hitlera. Ten již spolkl Rakousko, okupoval české země a dobyl Polsko, Norsko, Dánsko, Nizozemsko, Belgii, Lucembursko, Francii, Řecko a Jugoslávii. Jeho poslušnými vazaly byly Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko. Takzvané neutrální státy Švédsko, Švýcarsko, Španělsko a Portugalsko zatím dělaly vše pro to, aby si Německo nerozzlobily, nebo s ním dokonce jako třeba Frankovo Španělsko úzce spolupracovaly, stejně jako jeho velký spojenec fašistická Itálie, která okupovala Albánii a velkou část právě porcované Jugoslávie. Rovněž Stalinův Sovětský Svaz byl stále ještě „přítelem a spojencem“ Německa a malé demokratické Finsko bylo paradoxně nuceno se s Berlínem přátelit právě kvůli agresivní Moskvě… Posledním ostrůvkem svobody a opravdové nezávislosti v Evropě tak v té době zůstávala jen bombardovaná Velká Británie!“

Jednotlivé panely pak ukazují některá klíčová témata roku 1941. Je to především napadení Sovětského Svazu 22. června, po kterém následoval rychlý postup na Moskvu, provázený nesmírnou brutalitou německé armády ve vztahu k sovětskému obyvatelstvu, ale i zajatým sovětským vojákům.

Další panel se tematicky týká leteckých střetů nad Evropou, do kterých zasahovali i českoslovenští piloti v řadách britské RAF. Jeden z panelů je věnován i působení čs. exilové vlády v Británii, ale také dění v protektorátu. Tady došlo například k odhalení některých vysílaček, které udržovaly spojení domácích odbojářů se zahraničím. Od dubna 1941 nacistická moc postupně ničila celou síť odboje spojenou se jmény důstojníků Josefa Balabána, Václava Morávka a Josefa Mašína, známých pod přezdívkou Tři králové. Pro život v protektorátu byl klíčový i příchod Reinharda Heydricha, který zde jako zastupující říšský protektor začal působit na konci září 1941. Ale již v říjnu toho roku se v Londýně uskutečnila první schůzka představitelů naší zahraničí armády, kteří se rozhodli pro operaci vedoucí k Heydrichově likvidaci.

Na konci května 1941 odešel do frontového pásma v prostoru Západní pouště v Egyptě Československý pěší prapor 11 – Východní, kterému velel Karel Klapálek. Poté působil v oblasti Sýrie, následně se začali vojáci chystat k odjezdu na frontu jako posila po řadu měsíců obležené lybijské pevnosti Tobruk. Zde byl prapor součástí polské brigády a do bojů zasáhl během října až prosince 1941. Československým stopám v bojích i v zázemí druhé světové války roku 1941 jsou věnovány i panely přibližující čs. zpravodajskou službu, vojáky bojující v norském Narviku, v Etiopii, v italských horách. Jak ale zmiňuje Jindřich Marek, dobrovolníky bychom našli i v britských či amerických formacích v Asii, válčících proti Japonsku.

V roce 1941 došlo také k prvním krokům, které posléze vedly k zformování budoucích jednotek Čechoslováků na východní frontě. Tzv. oranská skupina, kterou tvořilo pod vedením pplk. Ludvíka Svobody téměř sto důstojníků a poddůstojníků, se začala seskupovat během léta roku 1941 v táboře Oranky. V roce 1941 také dorazila do Moskvy zpravodajská skupina exilového ministerstva národní obrany v Londýně, kterou vedl zkušený vojenský diplomat plk. Heliodor Píka.

Textové části jednotlivých panelů jsou doplněny i bohatou fotografickou dokumentací. Zdařilé výtvarné řešení celé expozice je dílem grafičky VHÚ Andrey Bělohlávkové.

RED