Vznik 5. čs. střelecké divize ve Francii

Krátce po konci 1. světové války vznikla ve Francii 5. čs. střelecká divize, jež se stala završením činnosti čs. zahraničního odboje na západní frontě. V jejím rámci se pak začali čs. legionáři přepravovat k triumfálnímu návratu do vlasti. Genezi této jednotky, potažmo vůbec čs. jednotek ve Francii se bude věnovat tento článek.

První dobrovolci začali do řad francouzské armády vstupovat již na počátku války, kdy se 300 z nich podrobilo odvodu. Byli zařazeni do francouzské cizinecké legie a po absolvování výcviku v Bayone jich na 250 vytvořilo 1. rotu praporu C 2. pochodového pluku 1. cizineckého pluku, jíž se – díky tradičnímu sokolskému pozdravu – brzy začalo přezdívat Rota Nazdar. Ta společně s plukem odjela na podzim 1914 na frontu, kde však již 9. května 1915 během bitvy u Arrasu utrpěla takové ztráty, že jako celek přestala existovat. Další česká jednotka na dlouhou dobu nebyla vytvořena, protože tzv. Bérengerův zákon zamezil v červnu 1915 dalšímu přílivu dobrovolníků. Přeživší z původní Roty Nazdar pak bojovali v řadách francouzské cizinecké legie až do roku 1918.

Zlom v dalším budování čs. jednotek ve Francii nastal v prosinci 1917, kdy byl v prosinci 1917 vydán dekret prezidenta Raymonda Poincarého, jímž bylo oficiálně povoleno zřízení čs. armády ve Francii. Její výstavba však narážela na spoustu praktických problémů, z nichž se nejzávažnějším stala otázka, jak obstarat dostatek dobrovolníků. Na západní frontě až do roku 1918 nepůsobila žádná rakousko-uherská jednotka, případný nábor z řad zajatců tedy nepřipadal v úvahu. Čs. hnutí si proto muselo vypomoci dobrovolci z jiných front a oblastí. Jejich skladba byla proto značně různorodá: Jádro budoucích jednotek tvořili ruští legionáři, kteří do Francie přijeli ve dvou transportech přes Archangelsk a Velkou Británii. Další velkou skupinou byli čeští a slovenští zajatci, z nichž část přivezl Milan Rastislav Štefánik ze své mise v Rumunsku vykonané v zimě 1916/1917. Zastoupeni byli rovněž někdejší zajatci ze Srbska, kteří po srbské porážce na podzim 1915 ustoupili společně se srbskou armádou ze Srbska do Albánie a byli do Francie převezeni přes Korfu a Itálii, a dále zajatci z italského bojiště. Někteří legionáři měli za sebou přímo službu v srbské armádě nebo přicházeli na základě náboru dobrovolníků z USA. Výsledkem úsilí bylo vybudování prvních dvou střeleckých pluků, 21. čs. střeleckého 12. ledna 1918 a 22. čs. střeleckého 20. května téhož roku. Oba pluky byly 22. června sloučeny do čs. střelecké brigády a po krátkém výcviku a přísaze 30. června v Darney odjely na frontu. Zde byla brigáda nejdříve nasazena na klidnějším úseku fronty v Alsasku, později v říjnu pak byla přesunuta nedaleko Remeše do údolí řeky Aisne, kde prodělala těžké boje u Terronu a Vouziers. Po těchto bitvách, v nichž obstála a vysloužila si obdiv svých nadřízených, byla stažena z fronty do zázemí k doplnění. Navíc se již v listopadu začal stavět 23. čs. střelecký pluk. Vznikl v prosinci převážně dobrovolníků, kteří do Francie přijeli z USA. Díky tomu se brigáda mohla 4. prosince rozšířit na 5. čs. střeleckou divizi, jíž krátce před svým triumfálním návratem do vlasti přijel pozdravit prezident nové republiky Tomáš Garrigue Masaryk.

Do sestavy divize byl později formálně zařazen ještě 24. čs. střelecký pluk, který vznikl 18. ledna 1919 ze zbývajících dobrovolců zařazených do náhradních jednotek. Divize, jíž stejně jako předchozí brigádě velel plukovník (od listopadu 1919 generál) Armand-Charles Phillipe, se skládala pouze z pěchoty, další jednotky jako dělostřelectvo, technické jednotky, nebo služby nebyly z důvodu rychlého návratu do vlasti vytvořeny. Po svém odjezdu do Československa, jenž proběhl mezi lednem a březnem 1919, byla divize na rozdíl od jiných legionářských divizí zrušena, její pluky však na území Československa nadále plnily svojí povinnost a zasáhly do konfliktu s Polskem o Těšínsko v lednu 1919 a zejména do války s Maďarskou republikou rad na Slovensku v létě 1919.

Petr Matějček