Zápas o pevnost Přemyšl – tragédie do heroického hávu oděná

Od kapitulace Přemyšlu, strategicky významné rakousko-uherské pevnosti na řece Sanu, uplynulo 22. března sto let. Po 133 dní trvajícím obležení se do ruských rukou vzdalo téměř 120 000 vojáků vyhladovělé a zoufalé posádky. Obležená pevnost v týlu nepřítele v zimě 1914/1915 jako magnet přitahovala pokusy na svoji záchranu. Všechny tyto tvrdošíjné, neúspěšné a krvavé útoky přes zasněžené hřebeny Karpat však rakousko-uherskou armádu málem přivedly do záhuby.

První plány na systematické opevnění města Přemyšlu se v hlavách rakouských stratégů rodily už od počátku 19. století, kdy se uvažovalo o lepším vojenském zajištění výhodného přechodu přes řeku San. Klíčovou proměnnou, která v nepřímé úměře rozhodovala o osudu města jako vojenské pevnosti se staly v dalších desetiletích vzájemné vztahy s Ruskem. Čím byly horší, tím výše stoupala stavba přemyšlské pevnosti na pomyslném žebříčku vojenských priorit habsburské monarchie. První pádný podnět k budování alespoň provizorního opevnění kolem Přemyšlu tak přišel teprve s dramatickým zhoršením vzájemných vztahů v době krymské války v roce 1854. Brzká diplomatická obleva mezi oběma říšemi však započaté a nedokončené práce zastavila.

Zásadní oživení zájmu o pevnost přineslo zase až zvýšené napětí během bosenské krize v roce 1878. Strategický význam Přemyšlu pro obranu severovýchodní hranice Rakouska-Uherska mezitím výrazně stoupl, když se v souvislosti s výstavbou železnice v Haliči město stalo dopravním uzlem. V roce 1861 zahájila provoz dráha Krakov–Přemyšl–Lvov a roku 1874 spojila Přemyšl s Uhrami trať vedoucí přes Karpaty Lupkovským průsmykem. Přemyšl získal status pevnosti první třídy a výstavba základní soustavy fortů proběhla v letech 1881–1886. Do další stavební etapy nevyhnutelně zasáhly zásadní technické inovace v oboru dělostřelectva, které si při konstrukci nových fortů i modernizaci těch stávajících vyžádaly použití nových technologií a odolnějších materiálů – betonu a oceli.

K poněkud překvapivému útlumu stavebních aktivit došlo v letech před první světovou válkou. Od roku 1908 rakousko-uherský generální štáb vedl Přemyšl jako pevnost druhého řádu a těžiště investic do opevnění přenesl na hranice s Itálií. V pevnosti zcela ustala výstavba nových permanentních objektů a veškeré práce se napříště omezovaly jen na konstrukci polního opevnění a překážek za účelem zesílení obrany mezi jednotlivými objekty. Nadcházející válka, jež měla pevnost na Sanu vystavit nejtěžší zkoušce, ji zastihla coby různorodé a nedokončené pevnostní dílo sestávající z trojice obranných linií, z nichž jen tu vnější – po obvodu dlouhou 45 km – bylo možno považovat za dostatečně připravenou. Obranný systém Přemyšlu čekala od září 1914 do června 1915 celkem tři obležení. Během nich pevnost utrpěla natolik vážná poškození, že její pozůstatky nesly v rakousko-uherských plánech od léta 1915 až do konce války označení pouhého předmostí.

Hlavní opěrný bod

Když měsíc po úspěšném atentátu na následníka habsburského trůnu v Sarajevu vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku, učinilo krok, jenž měl završit důmyslnou vojensko-diplomatickou hru o zachování prestiže podunajské monarchie jako středoevropské velmoci. Jenže tato nekompromisní a hazardní partie se aktérům vymkla z rukou. Napříč Evropou a světem záhy spustila válečnou řetězovou reakci podmíněnou tehdejšími aliančními vazbami. Ti nemnozí, kteří tehdy rozhodovali o osudech milionů lidí, nedomysleli dalekosáhlé důsledky svého jednání. Pro habsburskou monarchii se jednou z nechtěných a mimořádně nepříjemných komplikací stala válka na dvou frontách – proti Srbsku a Rusku zároveň. Pevnost Přemyšl tehdy opět stoupla v kurzu. Stala se hlavním opěrným postavením na obranné linii tvořené řekami San a Dněstr s dominantní úlohou uzavřít hlavní železniční trať ze Lvova do Krakova a blokovat přístup ke karpatským přechodům západně od Užockého průsmyku.

Dva dny po vyhlášení rakousko-uherské všeobecné mobilizace, 2. srpna 1914, se posádka přemyšlské pevnosti s 27 000 civilními dělníky pustila do předem naplánovaných prací a úkonů, které měly během šesti týdnů uvést pevnost do plně bojeschopného stavu. Postupně vzrůstal i početní stav posádky. Zpočátku ruského tažení, dokud je odtud nevyhnal nepříznivý vývoj vojenských operací, se v Přemyšlu usídlilo i rakousko-uherské Armádní vrchní velitelství v čele s polním maršálem arcivévodou Bedřichem a náčelníkem generálního štábu generálem pěchoty Franzem svobodným pánem Conradem von Hötzendorf.

Nezdar rakousko-uherských vojsk v bojích u Lvova a jejich následný ústup za San v polovině září 1914 připravil posádce Přemyšlu první náročnou zkoušku. Pevnost v ní bezezbytku obstála, když poskytla nejen účinnou oporu vlastním ustupujícím jednotkám, ale vzápětí se jí podařilo úspěšně blokovat komunikace a vázat početné síly trojice postupujících ruských armád. Sice se ocitla v obležení, ale polní armádě tím umožnila odpoutání od nepřítele a konsolidaci v oblasti Karpat a na tocích Białe a Dunajce, odkud mohla brzy opět vyrazit do protiútoku.

První obležení

První obležení Přemyšlu, započaté obklíčením pevnosti 26. září 1914, nemělo podle plánů generála Nikolaje Judoviče Ivanova, velitele Jihozápadního frontu, překročit rámec blokády. Tím, kdo zapříčinil změnu rozhodnutí ve prospěch útočné operace, byl generál Alexej Alexejevič Brusilov. Bez ohledu na skutečnost, že nejpříhodnější doba k jejímu provedení už uplynula a že ruským jednotkám scházel čas na přípravu i náležitá podpora těžkého dělostřelectva, podnikla obléhací armáda generála Dmitrije Grigorijeviče Ščerbačeva ve dnech 5.–7. října 1914 sérii prudkých soustředných útoků na jih, jihovýchod a sever pevnosti, přičemž nejkrvavější boje se odehrály na jihovýchodě, v oblasti siedliské skupiny fortů.

Obléhatelé se během oněch dní dopustili mnoha taktických chyb a aniž dosáhli prolomení obrany Přemyšlu, utrpěli ztráty odhadem ve výši 10 000–20 000 mužů. Navíc museli pod tlakem znovu postupující rakousko-uherské polní armády 8. října zastavit obléhání a stáhnout se. Vstupem jednotek c. a k. 3. armády do pevnosti den poté skončilo první dějství zápasu o Přemyšl. V následujících dnech pěchota z pevnostní posádky ještě podporovala polní armádu při pronásledování ruských jednotek a jejich vytlačení za řeku San severně od pevnosti.

Oslavované vyproštění Přemyšlu mělo také svoji stinnou stránku, jejíž neblahé důsledky se měly naplno projevit během druhého obležení. Překotný postup rakousko-uherské polní armády po rozmáčených cestách Haliče sice přinesl rychlé vysvobození, ale také způsobil, že proviantní trény zůstaly pozadu, a tak do pevnosti přišli vojáci nadmíru vyčerpaní a vyhladovělí. Za těchto okolností bylo přirozené, že je pevnost živila ze svých zásob, když i toto patřilo k úkolům, pro něž byla stvořena. Vážný problém ovšem nastal při doplňování zásob. Zdlouhavá doprava po silnicích vázla a poškozenou železniční trať z Horních Uher se podařilo uvést do provozu až 28. října 1914. Obráncům pevnosti navíc nedopřál vývoj na frontě čas k tomu, aby se s plnými sklady připravili na další obléhání.

Už počátkem listopadu 1914 drtivý nápor carských ruských sil obrátil na východní frontě rakousko-uherské a německé jednotky na nečekaný ústup. Rakousko-uherské armády operující na řece Sanu a v karpatském předhůří se stahovaly skoro dvě stě kilometrů na západ k pevnosti Krakovu a jihozápadním směrem ke karpatským průsmykům. Pevnost Přemyšl se ani nestačila vzpamatovat z následků prvního obležení. Od jeho skončení uběhl sotva měsíc a jednotky carské ruské armády toto pevnostní město 9. listopadu 1914 znovu obklíčily. Ruský postup, jenž hrozil vpádem do Slezska a Uher, se rakousko-uherským jednotkám sice podařilo se štěstím a s německou pomocí odvrátit v bojích u Limanowe–Łapanowa v první polovině prosince 1914, avšak na přelomu roku se na východním bojišti Rakousko-Uhersko přesto ocitlo v málo příznivé situaci. Rusové ovládali celou východní i střední Halič a jejich armády stály v karpatských průsmycích, na samých hranicích Uher. Navíc v ruském týlu zůstávala osamocená pevnost Přemyšl.

Nová taktika

Na rozdíl od prvního obležení tentokrát Rusové zvolili jinou taktiku. Kolem Přemyšlu soustředili jen takové množství vlastních jednotek, aby zajistily účinnou blokádu pevnosti. Velitel obléhací armády, generál Andrej Nikolajevič Selivanov, rezignoval na neperspektivní útočné operace a rozhodl se pro její vyhladovění. Během druhého obležení se role obrátily, a tak podstatně větší útočnou iniciativu jevili obránci pevnosti, kteří řadou výpadů usilovali o proražení z obklíčení a spojení s polní armádou.

Riskantní, leč přirozenou obranu na hřebenech Karpat vyměnilo rakousko-uherské Armádní vrchní velitelství za mnohem riskantnější zimní ofenzívu s cílem zahnat nepřítele daleko od průsmyků a vyprostit Přemyšl z obležení. Už 23. ledna 1915 zaútočily rakousko-uherské jednotky posílené německou Jižní armádou pravým hákem do nesouvisle obsazené oblasti Užockého a Vereckého průsmyku. Za hlubokého mrazu a sněhových bouří se útok rychle vyčerpal, aniž dosáhl výraznějších úspěchů. Zato vyprovokoval ruský protiútok směřující do oblasti Dukelského a Lupkovského průsmyku, který vyústil 4. února v dobytí Medzilaborců a citelnou ztrátu tamní strategicky významné železniční trati.

Další a poslední velkolepý pokus o uvolnění Přemyšlu zahájily výrazně posílené rakousko-uherské a německé jednotky 27. února 1915 frontálním útokem vedeným nejkratší cestou k pevnosti. Vzdálenost 80 kilometrů vzdušnou čarou, která dělila útočící jednotky od jejich cíle, se však i tentokrát ukázala nad lidské možnosti. Bez účinné dělostřelecké podpory postup beznadějně uvázl na ruské obraně zachycené v členitém a zasněženém terénu.

Na osudu obleženého Přemyšlu nezměnilo nic ani nepolevující křečovité úsilí rakousko-uherského vrchního velitelství, které během první poloviny března 1915 zasazovalo prakticky všechny své karpatské síly na pomoc pevnosti. Jejich postup nakonec na všech úsecích selhal a s ruskými protiútoky se naděje na vyproštění Přemyšlu definitivně rozplynula.

Vlivem tenčících se zásob se situace v obležené pevnosti stávala čím dál kritičtější. Postupně se snižovaly příděly potravin. Tisíce koní bylo zabito na maso, aby posádka vydržela o trochu déle. Podvýživa, nemoci a zima však radikálně snižovaly bojeschopnost posádky až do stavu, kdy již prakticky nebyla schopna podniknout účinný výpad z pevnosti. Poslední zoufalý pokus posádky selhal 19. března 1915. Předtím, než 22. března kapituloval s celou posádkou do rukou obléhatelů, nařídil velitel Přemyšlu generál pěchoty Hermann Kusmanek von Burgneustädten systematicky zničit veškeré zařízení pevnosti, což se nerušeně a včas podařilo. Do ruského zajetí upadlo na 120 000 rakousko-uherských vojáků, mezi nimi devět generálů. Jejich jména se veřejnost habsburské monarchie dozvídala postupně od května 1915 do února 1916 ze seznamů vydávaných c. a k. Ministerstvem války pod titulem Váleční zajatci v Přemyšlu (In Przemyśl Kriegsgefangene).

Kolik z nich pocházelo z českých zemí, lze stanovit jen velmi těžko. Jediná souhrnná data, která mapují český rozměr porážky Přemyšlu pocházejí z osobních evidencí československých legií. Údaje z Databáze československých legionářů, zpracované Vojenským ústředním archivem–Vojenským historickým archivem, poskytují zajímavé zjištění, že v řadách čs. legií zakotvilo celkem 1898 mužů z někdejší přemyšlské posádky, jež se vzdala v březnu 1915. Mezi nimi najdeme takové osobnosti, které později dosáhly významných postů ve službách Československé republiky a vyznamenaly se i v protinacistickém odboji. Generálové Sylvestr Bláha, Bohuslav Fiala, Hynek Gibiš, Eduard Kadlec, Jan Netík, Ing. Josef Vedral a vyslanec Prokop Maxa – ti všichni zažili pád Přemyšlu a putovali do ruského zajetí.

Pouhý symbol

Pro rakousko-uherské Armádní vrchní velitelství se Přemyšl stal více emotivním symbolem, než smysluplným strategickým cílem. Nikoli náhodou byla jedna z nejtragičtějších kapitol první světové války – zimní boje v Karpatech 1914/1915 – významně motivována právě vyproštěním pevnosti. Ve svém utkvělém konceptu karpatských zimních ofenzív nebral generál Conrad, náčelník generálního štábu, pražádné ohledy na žalostný stav vlastního vojska po přestálých bojích, ani na specifická úskalí zimního karpatského válčiště. V sázce bylo, jak soudil, příliš – Přemyšl a s ním prestiž celé monarchie. Smutné svědectví o této iracionální a sebedestruktivní strategii podávají statistiky ztrát rakousko-uherské armády. Neefektivní snahy o vyproštění asi stodvacetitisícové přemyšlské posádky pouštěly habsburské monarchii neúměrně žilou. Podle některých statistik dosáhly souhrnné ztráty až 800 000 mužů, z nichž ¾ připadaly na nemocné.

Když se 22. března 1915 posádka pevnosti v bezvýchodné situaci vzdala, uvolnila pro nasazení na frontě nezanedbatelné množství čerstvých jednotek obléhací armády. Pomyslné kyvadlo útočné iniciativy se pro změnu zhouplo na opačnou stranu. Za příznivé situace generál Ivanov, velitel Jihozápadního frontu, kontroval generální ofenzívou přes Karpaty, jejímž cílem nebylo nic menšího než prolomení linií vyčerpaného protivníka, postup do nitra Uher a v nejlepším případě vyřazení Rakouska-Uherska z války.

Ruský nápor prakticky po celé délce karpatské fronty se zaměřil na náchylná rozhraní mezi armádami. Také díky úspěšné výzvědné činnosti příslušníků České družiny se dařilo zmapovat slabá místa obrany. Zatímco na levém křídle c. a k. 3. armády zlákala útočící jednotky důležitá komunikace vedoucí údolím přes Zborov do Bardějova, na pravém křídle se v centru nejprudších ruských útoků ocitlo už tolikrát dobývané údolí Laborce se strategickou železniční tratí do Humenného.

Rakousku-Uhersku se s německou pomocí sice podařilo tuto kritickou ruskou ofenzívu ustát, ale ještě nikdy nebylo v Karpatech tak blízko porážce jako o Velikonocích 1915. Fronta se na čas ustálila, aby se za necelý měsíc rozpoutalo další, tentokrát doslova průlomové dění.

Do zničené pevnosti Přemyšl, jež symbolizovala triumf ruské armády a bezmoc té rakousko-uherské, zavítal na sklonku dubna 1915 sám ruský car Mukláš II. v doprovodu vrchního velitele. Z prohlídky ruin pevnostních objektů se dochovala řada snímků, které otiskly noviny napříč dohodovými státy. Mezi nejpozoruhodnější dochované památky z této návštěvy patří filmová reportáž.

Epilog vojenského účinkování přemyšlské pevnosti v první světové válce se začal psát počátkem května 1915, kdy veleúspěšná společná ofenzíva rakousko-uherských a německých vojsk na východní frontě v prostoru Gorlice a Tarnówa obrátila carskou ruskou armádu na ústup po celé frontě. Během čtrnácti dní zažili v Přemyšlu v pořadí třetí obležení ruští vojáci. Tentokrát měli útočící rakousko-uherské a německé jednotky k dispozici dostatečnou podporu těžkého dělostřelectva, aby pevnost, či to, co z ní zbývalo, do 3. června dobyly a obsadily. Zdemolované opevnění Přemyšlu až do konce války prakticky pozbylo svůj vojenský význam. Zdejší předmostí s mnoha hřbitovy s desetitisíci padlých a zemřelých zůstalo mementem tragických bojů o vyproštění legendární fortové pevnosti.

 Tomáš Kykal